Ladislav Krejčí

Soustředěný, vážný pohled upřený do prázdna.

Die Meister.

Ruce za zády, klepu koleny, jako že setřásám nervozitu.

Die Besten.

Moje představivost modeluje okamžik, kdy se na mě právě teď upírají statisíce očí. Některé na zaplněných tribunách, další skrz záběr kamery, která je právě teď namířená na mě.

Les grandes équipes.

Stojím přitom jen v obýváku před televizí a mými jedinými diváky jsou táta s mámou.

The champions.

Zrovna dozněla hymna Champions League. Tóny, které ve mně už odmalička probouzejí přesně ty emoce, které mám spojené s fotbalem. Štěstí. Radost. Radost moje i lidí okolo mě.

Ještě dneska, kdykoliv začne tahle fantastická melodie hrát, si vzpomenu, jak jsem doma jako dítě na začátku přenosů takhle napodoboval všechny ty úžasné fotbalisty a snažil se představit si, co se právě teď odehrává v jejich hlavách, když vědí, že za chvíli předvedou svoje umění před zraky fanoušků z celého světa.

Jednou chci být jedním z nich. Jedním z takových fotbalistů.

Co víc, jednou chci slyšet hymnu Champions League na zaplněné Letné. Chci stát na hřišti v dresu Sparty s vědomím, že za okamžik začne zápas nejlepší klubové soutěže světa a já v něm budu hrát.

Tohle byl můj dětský sen.

Nikdy jsem ho neopustil, přestože jsem se v jeden čas vydal jiným směrem. Souhra událostí v mé kariéře mě ale nasměrovala k tomu, že jsem se mu znova naplno oddal.

Fotbal. Domov. Nadšení. Sparta.

To je ono. Teď a tady. Pro tohle hraju.