Leopold König

Bučeli.

Šlapal jsem kolem nich do kopce a ti lidé na mě bučeli.

Důvod? Měl jsem na sobě dres stáje Sky a můj kolega Chris Froome zrovna vedl Tour de France.

Jsem flegmatik, ale vytočit se umím. Zvlášť pokud vidím lidi bez vlastního názoru, jak jen tupě kopírují, co jim někdo nabulíkuje.

Zastavil jsem.

Úplně v klidu jsem sesedl z kola. Nejel jsem na vlastní výsledek, proto mi bylo jedno, jak tuhle etapu dokončím. Daleko víc než umístění mě totiž v tu chvíli zajímalo, co vede člověka k takovému chování, jaké předváděli tihle tři mládenci.

Rychle se mi potvrdilo, co jsem si myslel. Nepřemýšleli, jen dělali, co někde slyšeli.

Sotva jsem k nim přistoupil a zeptal se, o co jim jde a co jim vadí, z totálních floutků byli najednou beránci, kteří ze sebe nevydali ani slovo. Stáli a koukali. Přiběhl ke mně policista, aby se mi nic nestalo, ale to nebylo třeba. Ti kluci byli najednou krotcí.

„Frum. Frum,“ zahučeli, když jsem se zeptal znovu.

Hmm, tak to je důvod jako hrom bučet na závodníka. Proč Froome? Protože má žlutý dres? Protože je lepší než Francouzi?

Nic na to neřekli.

Oni vlastně ani proti Chrisovi osobně nic neměli, to si jen kvůli historii Tour spojili žlutý trikot s puncem něčeho, co ani není v lidských silách. Čeho se dá dosáhnout jen díky dopingu.

Uvědomuju si, že si za takovou image může náš sport sám. Tím, co se v něm dělo.

Posledních zhruba sedm let za to taky platil svoji daň.

Doping k cyklistice patřil dlouho, nicméně všechno vyplavalo na povrch. Tak jako vždycky u kauz z nejrůznějších oblastí. Boží mlýny prostě fungují. Jakmile se ukázalo, že v tom jede i Armstrong, bylo jasné, že bez dopingu se do první desítky, možná ani třicítky, na Tour nedostanete. Jestli byly výjimky, tak šlo o mimořádné talenty. EPO, hormon, který je tělu vlastní a dá se nabírat zvenčí, dokázal člověku přidat nějakých dvacet procent výkonu navíc. Správný trénink tak deset. Proto se tehdy moc nehledělo na přípravu a na výživu, spíš bylo nutné mít co nejlepšího doktora.

Znám tohle jen z vyprávění starších závodníků, ale kdykoliv byla možnost, ptal jsem se, jak vše fungovalo. Zajímá mě to. Chci znát detaily a chci taky, aby se nic podobného už nikdy neopakovalo. Protože image sportu je nejdůležitější. Děti nemůžou vidět, že místo aby se trumfovaly ve svých dovednostech, stanou se z nich feťáci.

Musejí vědět, že sport je něco správného.

Při mých začátcích v profesionální cyklistice v roce 2008 už postupně začínali vyhrávat ti čistí. Zaváděly se totiž biologické pasy, které těch dvacet přidaných procent snížily tak na tři až pět, místo megadávek EPO už bylo možné brát jen zlomek.

Pro představu, vedle centrálně vyhodnocovaných hodnot z dlouhodobě odebíraných látek z těla nás hlídá i systém ADAMS. A to je věc…

Na tři měsíce dopředu musím hlásit, kde se budu každý den pohybovat.

Dá se to samozřejmě postupně upravovat, ovšem když se náhodou rozhodnu, že někam pojedu, musím dát o změně vědět. Jednu hodinu ze dne je ovšem tak jako tak třeba být na uvedeném místě.

Chcete-li nutně svoje tělo huntovat drogama, prostě zmizíte někam, kde se schováte a pomalu vás není reálné najít.

Občas je fuška nezapomenout. Zvlášť po sezoně, kdy jsem neustále někde jinde. Musím si dávat bacha, odnést to totiž můžete i kvůli nepozornosti, což je obrovský paradox.

Lidi, kteří dopovali, kolikrát nebyli chycení, protože naprosto precizně vše dodržovali, ale takoví ti volnomyšlenkáři, kteří v životě nic nevzali, dojeli na to, že si nehlídali právě systém hlášení pobytu.

Nezájem. Důvody jsou vedlejší. Nebyli na nahlášeném místě? Mají dva roky natvrdo.

Tři zmeškané kontroly od komisaře a je to. Třikrát vlastní blbost rovná se pozitivní dopingový test. Za tvrdý doping, za EPO a další sračky, nafasujete čtyři roky, ale ještě nedávno to bylo rovnocenné s porušením systému ADAMS. Přitom na vině vždycky nemusela být ani vaše chyba. V životě se přece stávají hrozné situace. Může se něco přihodit v rodině, nebo přímo vám, odvezou vás do nemocnice… Existuje milion různých nepředpokládaných situací, kdy zrovna Velký Bratr přijde k vám domů.

Sám jsem to zažil. Povinnou hodinu si nastavuju od sedmi do osmi ráno a běžně se mi stává, že mi před spaním naskočí: „Ty jo, ADAMS.“ Rychle na telefon, na speciální aplikaci, a tam nacvakat změnu programu. Jednou jsem stejně odešel na masáž zrovna v hodinu, jíž jsem místo rána, kdy jsem ještě nebyl na hotelu, změnil na večer. Přešel jsem jen přes pár ulic, ale přesně tehdy samozřejmě dorazil komisař.

Já nikde.

Naštěstí se ukázal ještě jednou, druhý den ráno, a ptal se, kde jsem byl a nechal si vše vysvětlit. Černý puntík mi odpustil. To by totiž byl jeden. Pak bych se, nedejbože, někde fakt zapomenul a rázem je skoro po kariéře, protože už jste očernění a dávají si na vás pozor.

Už by pak třeba působilo zvláštně, že jsem si na podzim doma s kamarády vyrazil vyšlápnout na Švýcárnu, kam ani nevede silnice. Komisaři by se tam museli slanit vrtulníkem, ale stejně jsem našel GPS té budovy a napsal jim ho. S dodatkem „No road“.

I to ukazuje, že chcete-li nutně svoje tělo huntovat drogama, prostě zmizíte někam, kde se schováte a pomalu vás není reálné najít.

Jde to. Ale přesto jsou současná pravidla boje proti dopingu v cyklistice na takové úrovni, že je z ní jeden z nejčistších sportů na světě. To si spíš ostatní disciplíny dnes procházejí tím, čím ona před deseti lety. Všechny čeká stejný proces, pokud se chtějí očistit. Musejí se proti tomu postavit taky a zřejmě budou muset implementovat stejné postupy, co my.

A cyklistika se snad brzy vymaní z všeobecného pohledu, který jí nalepila historie. To mi připomíná, jak se mě jeden doktor zeptal, co tak teď nejvíc frčí. Koukal jsem na něj, jestli si dělá srandu.

Nedělal.