Leoš Čermák

Doteď mě při tom pomyšlení mrazí v zátylku.

Působím navenek asi docela nepřístupně, na ledě jsem měl pověst důrazného hráče, ale věřte mi, uvnitř jsem hroznej měkkejš. Dost se dojímám. Rozhodně ve chvílích, kdy vzpomínám na okamžiky z devatenáctého dubna 2017. Ze dne, kdy jsem odvalil obrovský balvan ze svého podvědomí.

Kdy mě zalil pocit obrovského štěstí. Nepopsatelný pocit naplnění snu.

Kdy se mi splnilo to, proč jsem hokej tak dlouho dělal, proč jsem do něho vkládal všechny své emoce a úsilí, proč jsem denně vstával na tréninky a dlouho do noci přemýšlel nad nepovedenými zápasy. Proč jsem kolikrát tak zbitej, že jsem málem ani ráno nevstal, stejně šel na zimák.

Proč jsem si vybral hokej, přestože tahle životní cesta v určitou chvíli neměla žádnou logiku.

Proč jsem se tak bál, že o hokej přijdu, když jsem nastoupil do nemocnice na operaci, která to měla stvrdit.

Najednou všechno dávalo smysl. Přede mnou stál pohár pro mistra.

Ve chvíli, kdy jsem se k němu konečně mohl rozjet, jsem se snažil soustředit na všechny detaily toho okamžiku. Než jsem ho vzal do rukou, na vteřinu jsem se i zastavil, abych si uvědomil, co se to vlastně děje.

Tady jsem já. Tady je trofej pro nejlepší tým republiky. Všude okolo mě na tribunách jsou nadšení lidi.

Tělo bylo plné euforie. Vychutnával jsem si intenzivní návaly štěstí a radosti. Polilo mě horko.

Stačilo jen natáhnout ruce… a dotknout se. Stisknout ho v dlaních.