Lubor Tesař

Peloton letěl po větru a na computeru mi vyskočila rychlost 75 kilometrů v hodině. Na rovině.

Přijeli jsme do vesnice a na konci byla pravotočivá zatáčka, kde se do nás opřel ostrý boční vítr. Najednou koukám, že jsme s týmovým kolegou Tomášem Konečným úplně poslední. Jako jediní jsme sáhli na brzdy. Ostatní se byli ochotni klidně přerazit, jen aby neztratili místo v čele balíku. Stačil jeden ostrůvek, jeden obrubník, jedna značka, jedna chyba, a mohl přijít masakr. Vletět v téhle rychlosti zády nebo hlavou na asfalt, šlo o život.

Rok 2006, malý a relativně nevýznamný etapák v Belgii. Moment, kde jsem si uvědomil, že jsem někde, kam nepatřím. Bylo mi pětatřicet, měl jsem dvě děti a po patnácti sezonách ve vrcholové cyklistice jsem se nechtěl zmrzačit na podniku, kde ve finále skoro o nic nešlo.

V druhodivizním německém týmu Wiesenhof Akud jsem sice dělal pravou ruku kapitána, měl jsem pořád velmi dobrou výkonnost, ale po tomhle zážitku jsem sportovnímu řediteli oznámil, že ukončím kariéru. Nic se mnou nehnulo. Ani když jsem o pár měsíců později vyhrál svou celkově čtvrtou etapu na Závodu míru. Ani když mi při rozlučce na plzeňské Lopatárně šéf stáje nabídnul vylepšenou dvouletou smlouvu. Kdybych to přijal, jel jsem o rok později klasiku Paříž-Roubaix.

Jenže já měl jasno. Tahle práce, kde většina spolujezdců i soupeřů začala přemýšlet úplně jinak, už nebyla to pravé.

Přestalo pro mě být přijatelné, co jsem kolem sebe viděl. Vyrostl jsem v době, kdy se určité věci předávaly v pelotonu z generace na generaci.

Když je před tebou někdo naklopený v zatáčce, nesnažíš se ho podjet a nacpat před něj za každou cenu svá řídítka, neútočíš. Když má lídr nebo někdo z hlavních favoritů defekt, neútočíš. Když zavelí nejsilnější tým, že se jde na malou, neútočíš. Když hlavní pole zpomaluje kvůli občerstvení na bufetu, neútočíš.

Všechno popsané se na sklonku mé kariéry začalo vytrácet, a dnes to chybí ještě víc. Jde mi o celkovou atmosféru, o dodržování nepsaných pravidel, na kterých vše stojí nejen ve sportu.

Nemám moc rád, když stará garda hodnotí své následovníky, mentoruje a říká, jak to dřív bylo jiné a lepší. Přede mnou i po mně jezdilo mnoho kvalitnějších a povolanějších borců s většími zásluhami, kteří mohou kázat.

Sice jsem v roce 1993 získal bronz na mistrovství světa amatérů, což je dosud jediná velká česká medaile na silnici, ale nepovažuju se za středobod domácí cyklistiky. Nikdy jsem neabsolvoval třítýdenní Grand Tour, i když jsem často slýchal, že jsem na to bez problémů měl. I já si myslím, že se na start mnohdy stavěli a dodnes staví horší závodníci, které jsem na menších akcích často převyšoval. Jenže moje týmy, druhodivizní stáje, byly bez šance dostat divokou kartu. Smířil jsem se s tím, že etapu na Tour de France nikdy nevyhraju.

V průběhu času jsem dospěl k roli, v níž jsem ukazoval, jak může být cyklistika poctivá a náročná.

Opakuju to, co kdysi řekl jeden můj šéf. „Je to sport novodobých gladiátorů.“ Málokdo stráví tréninkem a regenerací osm hodin denně. Nejlepší běžci vytrvalci absolvují čtyři až šest maratonů za rok, silničář zvládne během tří týdnů dvacet etap ve velké zátěži. Jednu sezonu jsem jezdil za německý Norimberk a měl jsem na kontě od ledna do října sto šestnáct závodních dní. V kombinaci s cestováním a tréninkem po celém světě to bylo hodně vyčerpávající.

Zvládal jsem to jen díky tomu, že jsem se naučil mít úctu k profesi, kterou jsem dělal, i k lidem, kteří byli okolo mě.

Respekt, který se odvíjí nejen podle výsledků, ale podle kvality odvedené práce. Tohle pro mě bylo a pořád je klíčové. Dnes, kdy dělám manažera cyklistického veletrhu For Bikes a spolukomentátora v České televizi, kvůli tomu mívám problém pochopit, na co se dívám.

Výkony jsou stále lepší, materiál kvalitnější, cyklisté komplexnější a vyrovnanější, týmy profesionálnější. Všechno je tím pádem rychlejší a nebezpečnější. Myslím, že si to uvědomuje každý závodník. O to víc mě zaráží, že přestávají platit zásady, které se v našem sportu považovaly za samozřejmé.

Sleduju Tour de France a mám pocit, že nevidím jen největší závod, ale dokonalý obraz současné společnosti.

Obecné návyky slušného chování se plíživě vytratily, dostali jsme se do bodu, kdy nerozlišujeme slušného člověka a zloděje, ale většího nebo menšího šmejda. Tohle přeneseně, ale zřetelně, cítím v elitním pelotonu, protože se v něm neustále požaduje maximální výkon na úkor všeho ostatního.

Výsledkem je boj bez respektu.