Luboš Bartoň

John Lucas zastavil nácvik a začal mi nadávat.

„Get the fuck out of here,“ zakončil svůj výstup. „Vypadni odsud. Běž si zpátky na univerzitu nebo odkud jsi to přišel, já tady chci střelce, kterej střílí.“

Jeden z nejlepších guardů NBA osmdesátých let a později trenér vedl v roce 2002 Cleveland Cavaliers, u nichž jsem absolvoval letní kemp. Dařilo se mi, měl jsem dobré tréninky, ale jednou přišla akce, při níž jsem nafintoval, nevystřelil a šel do nájezdu. Neúspěšného. Špatně zvolené řešení, což jsem věděl hned sám.

Lucas se rozhodl mi moje zaváhání poněkud silněji zdůraznit.

Ani jsem se nehnul, moje hrdost mi nedovolovala odejít ze hřiště. Ne kvůli jedné nepovedené střele. Od té doby mám ale tuhle zásadní věc navždycky zarytou – nemůžu ani na moment vypnout a nebýt agresivní. Jako trenér ji hodně používám a můj hráč, který nezakončí, když je volný, ode mě dostává totální sodu. Ať klidně vystřelí air ball, to je mi úplně jedno. Tak holt musí trénovat tak, aby air ball příště nedal, ale v hlavě nesmí mít pochybnosti o ničem. Dostane balon a už ví, že střílí.

Pod Světislavem Pešičem, jednou z nejvýraznějších trenérských postav naší éry, jsem odehrál sice jen půl roku, ale přišlo mi to jako roky dva. Hustá škola způsobu jednání s lidmi. A to přesto, že ke mně si vzhledem k mé přímé povaze nikdy nedovolil být sprostý, ačkoliv jinak to u něho bylo na denním pořádku.

Pak tu byl Aíta v Badaloně. Úplný opak. Profesor, který se na mě výrazně podepsal v pohledu na basket i na život. Častokrát jsme si povídali o všem možném, on toho o světě spoustu ví a dokáže hodně třeba i zdánlivě nesouvisejících věcí pospojovat a vysvětlit, bere si inspiraci z nejrůznějších směrů a skládá je dohromady. Jako hráče, člověka a dnes i trenéra, který musí se umět podívat na věci z různých úhlů, mě ohromně posunul.

Právě na tomhle si odjakživa zakládám. Na schopnosti vysát ze svého okolí co nejvíc informací. Umím poslouchat. Stačí mi obyčejný rozhovor, abych si od druhého člověka něco vzal. Abych se něco naučil.

Nemusím vždycky se vším souhlasit, ale když už mám na něco mít názor, potřebuju vědět, proč si něco myslím. Musím si ujasnit, proč věřím svému směru, porovnávat a zjistit, že něco jiného třeba taky má smysl, brát si z toho aspoň malé dílky. Protože nakonec stejně sklouzneš k tomu, co ti je vlastní. Jako člověk se podle mě můžeš malinko vyvíjet, ale nejde se úplně předělat. Nezměníš povahu, osobnost. Je ale důležité vědět na čem pracovat a fakt na tom dělat. Chtít něco změnit.

Potom už je to jen o práci. O tom na něčem makat.

Nedávno jsem mluvil na konferenci pro byznysmeny na téma self-discipline. Sebekázeň. Jak mi pomohla být úspěšným ve sportu, ale jak se promítá i do běžného života.

Vždycky se o mně říkalo, jak příkladný jsem profesionál, ale to pro mě není to hlavní. Být profesionální totiž znamená dělat i věci, které musíš. Být disciplinovaný je pro mě ještě něco nad tím. Styl života, kdy děláš dobrovolně něco, za co tě nikdo nemusí kárat nebo postihovat. Všechno vychází z tebe samého.

Jako hráč jsem měl svůj cíl a sen a podřídil jsem mu během dospívání, co jsem mohl. I proto nechápu basketbalisty, kteří mají v dnešní době oproti naší generaci nezměrné možnosti, a tenhle přístup jim chybí. Ať se sebevíc snažím, nechápu je. Jejich mindset je úplně jiný, než můj. Nechci porovnávat všechno podle sebe, nemyslím si, že musí být každý jako já, ale pravda zkrátka je jen jedna. V životě člověk zjistí, že bez toho, aby dané činnosti odevzdal všechno, co má, cesta na vrchol nevede. Jenom talent zdaleka nestačí.

Vždyť já byl talentovanej jako hrom. To mě ale dostalo jen na určitou výši, zbytek byl jen práce, odříkání, bolest a dedikace řemeslu.

Někdy přitom i tohle dohromady bylo málo.