Luboš Kalouda

Plakát Pavla Nedvěda a znaky Juventusu Turín a Zbrojovky Brno.

Každé ráno jsem se coby dospívající fotbalista ze Šaratic probouzel s pohledem na stěnu, na níž mi visely tyhle tři konkrétní cíle.

Na Zbrojovku mě jako dítě vzal táta. Bouřící tribuny Lužánek a dění dole na hřišti mi natolik učarovaly, že od té chvíle neexistovalo nic, čemu bych se chtěl věnovat víc než fotbalu. A hrát za Brno.

Pavla Nedvěda jsem začal vnímat v souvislosti se stříbrným Eurem 96 jako hráče, který mi byl z té úžasné sestavy nejblíž. Protože nastupoval ve středu zálohy jako já, tím, jakým způsobem hrál, i vyloženě vydřenou kariérou, která ho vynesla až ke Zlatému míči. Řekl jsem si, že jednou chci být jako on. Ne kvůli slávě. Kvůli tomu, abych mohl inspirovat další generaci mladých kluků s balonem tak, jako to Pavel přirozeně dělal směrem k té mojí. Abych ukázal, že i ze skromných podmínek z vesnice se dá dostat až na vrchol.

Na Pavlovi se mi líbilo, že kopal oběma nohama, k čemuž mě odmala vedl můj táta. Stejně jako Pavel jsem rád zakončoval z dálky, po trénincích jsem si vyskládal míče na velké vápno a pral to tam. Padesátkrát levou, padesátkrát pravou. Získával jsem sebevědomí pro to zkoušet to samé v zápasech. Dávat góly jako Pavel.

Juventus byl mým snem samozřejmě také kvůli němu. Zajímalo mě cokoliv, co jsem o tom klubu našel, postupně jsem si uvědomil, že se mi líbí i Itálie jako taková, místní životní styl, jazyk, jídlo. K černobílému logu se zlatým pruhem jsem se upnul. Přesně jsem věděl, kam mířím.

Když jsem na podzim 2007, v době po stříbrném mistrovství světa do dvaceti let a ve chvílích, kdy se mi dařilo v áčku Zbrojovky, slyšel v telefonu od svého tehdejšího manažera pana Ziky, že o mě má Juventus zájem, bylo to pro mě něco jako splněný sen. Tímhle jsem od patnácti žil. Byl jsem k téhle myšlence celé dospívání natolik upnutý, že jsem vnitřně věřil, že se jednou stane skutečností.

Jo. Má smysl něčemu věřit, blesklo mi jen hlavou.

V zimě jsem byl povolaný i do dospělé reprezentace a na srazu se se mnou dal do řeči Zdeněk Grygera, další Čech, který tehdy za Juventus hrál. Říkal, že v Turíně o mně mluví a že mám s přestupem na devadesát procent počítat. A že když nevyjde teď, tak na jaře určitě. Že mě srovnávají s Grande Paolem a vědí, z jakých poměrů jsem vzešel, jak jsem vychovaný, jak jsem se v osmnácti popral s dlouhým zraněním…

Pověděl mi to před zápasem, v němž mě potom vyhlásili nejlepším hráčem. Tak moc mě nabudil. Jednalo se sice o neoficiální utkání, ale to mi vůbec nevadilo.

Nečekal jsem, že to bude můj jediný start za reprezentační áčko. Že to bude naposledy, co jsem se kdy téhle úrovni vůbec přiblížil.