Lucie Šilhánová

„Vím, že jsem to někdy přeháněl a byl zbytečně přísnej. Ale taky vím, že z tebe vyrostl opravdu dobrý a kvalitní člověk.”

Po těchto slovech z úst táty, který mi seděl jednoho rána u postele, přišlo z mojí strany velké uvolnění a rozbrečela jsem se.

Přesně tohle jsem ve třiadvaceti letech potřebovala slyšet, aniž bych ho o to poprosila.

Můj táta byl ve výchově hodně tvrdej. Měla jsem pevný režim, někdy nešel pro ránu daleko, ale zároveň to byl on, kdo mě celou dobu podporoval a pomáhal mi, abych ze sebe jako sportovkyně dostala co nejvíc.

Díky tomu jsem v patnácti letech zaplavala v Glasgow olympijský limit na znakařské dvoustovce.

Stalo se to ale až po uzávěrce kvalifikace a na hry do Atlanty 1996 jela zkušenější, v té době i mnohem lepší Katka Pivoňková, pozdější mistryně Evropy. Kvůli tomu, že prodělala mononukleózu, pak sice při vrcholu sezony zaplavala horší čas, než jsem měla já, ale tehdy jsem si říkala, že moje chvíle teprve přijde.

Nepřišla.

S vrcholovým sportem jsem skončila v devatenácti, v době, kdy jsem měla být na vrcholu. Odešla jsem fyzicky i psychicky rozhozená a jako holka, která podle ostatních vůbec neprodala to, co v ní bylo. Měli pravdu, ale neměli informace, proč k tomu došlo.

Já sama si naopak i po dvaceti letech moc dobře pamatuju, co se se mnou stalo.

Je zvláštní, že člověka často zásadně ovlivní okamžiky, kterým v první chvíli nepřikládá velkou váhu.

Tak to bylo i v den, který otočil celý můj život. Nešlo přitom o žádné drama, jen jsem se vracela domů z odpoledního tréninku. Ještě jako holka, která má pověst jednoho z největších talentů českého plavání. Jo, byla jsem dobrá, protože se mi v Mladé Boleslavi, kde jsem žila, všechno přizpůsobovalo.

Abyste byli v obraze, než zjistíte, co následovalo, vypadalo to nějak takhle:

Táta je učitel a ředitel na základní škole. Miluje sport, věnuje se mu celý život, pískal jako rozhodčí fotbal i hokej, a když viděl, že mám jako plavkyně určité vlohy, měl velkou motivaci se realizovat. Jako malému dítěti mi na testech v Ústřední vojenské nemocnici vyšly fyziologické parametry, které ukazovaly, že se v budoucnu můžu měřit s mezinárodní elitou.

Asi ve mně viděl olympijskou vítězku, což jsem si samozřejmě přála i já, a tohle byl pravděpodobně jeho hlavní motor.

Táta mi dělal něco jako druhého trenéra a angažoval se určitě mnohem víc, než i on sám chtěl – i měl.

Všechno, co se týkalo mého sportování, měl pod kontrolou. Nebyla jsem jen talentovaná, ale hlavně vydřená. Trénovala jsem mnohem víc než ostatní, od druhého stupně základky většinou třikrát denně.

Ráno dvě a půl hodiny voda, kvůli tomu jsem byla omluvená z prvního předmětu ve škole. Odpoledne mě čekala hodinu a půl posilovna a po ní následoval dvouhodinový trénink v bazénu. Takhle od pondělí do pátku s výjimkou středy, kdy bylo ráno volno. V sobotu jsem měla jen jednu fázi ve vodě a v neděli běh, ale o víkendu byly skoro pořád závody. Tenhle režim se týkal i Štědrého dne a Silvestra, klid jsem měla jen na Nový rok.

Jasně, byla to pakárna, ale já v té době byla šťastná za to, jaké mám podmínky, jak se mi okolí věnuje a podporuje mě.

Navíc mi šlo všechno, na co jsem sáhla.

Táta se pasoval do role hlavního mentora, dělal mi něco jako druhého trenéra a angažoval se určitě mnohem víc, než i on sám chtěl – i měl. Plnil ale jen pokyny a přání plaveckého kouče pana Oldřicha Křížka, odborníka, který vychoval řadu reprezentantů. Byly chvíle, kdy jsem to kousala těžce a komplikovalo nám to vztah. Koupil mi domů posilovací stroj, sám mi dokonce vyrobil kožené pytle s pískem, které jsem zvedala a házela pod jeho dohledem.

Dělala jsem všechno, jak říkal, jednak jsem cítila, že to opravdu funguje, ale taky proto, že jsem ho nechtěla zklamat.

Došlo to do fáze, kdy jsem mu začala lhát. Byl zvyklý, že jsem vyhrávala, byl zvyklý, že jsem se zlepšovala. Závody byly téměř každý víkend a každý týden si zlepšovat osobák prostě nejde. Jenže já mu chtěla za každou cenu udělat radost. Takže jsem si občas začala vymýšlet lepší časy, které by tátu uspokojily.

Pokud dítě lže, protože má strach, je to vždycky špatný. Tím spíš v případě, že si rodič umí všechno rychle ověřit.

Pamatuju si, že jsem takhle jednou mlžila, táta zjistil realitu, dal mi na prdel a vyhnal mě v neděli po závodech běhat kolečka do lesoparku, navíc v celkem přísném mezičasu. Po víkendu, kdy jsem jela nadoraz a byla úplně vyšťavená.

Prostě se u nás překračovala hranice zdravé míry.

Rodinu jsem přes tohle všechno vnímala hlavně jako podporu.

Táta je normální chlap, vždycky mě v zásadních věcech v životě podržel, jen to prostě ve sportu hrotil. Využíval i toho, že jako protiváha všeho fungovala máma, sama bývalá plavkyně, která nám všem, a mně zejména, vytvářela láskyplné zázemí. Bez ní by to bylo dost často peklo.

Můj o tři a půl roku mladší brácha hrál basketbal, veškerá pozornost byla ale upřena na mě. S odstupem času říkal, že když viděl můj dril, nechtěl to podstupovat a byl rád, že sportuje pouze pro radost. Teprve ve chvíli, kdy šla moje kariéra stranou a vyklidila jsem prostor, vystoupil z ústraní, začal hrát skvěle, a dokonce se dostal do širší juniorské reprezentace.

Ale prý má dodnes husí kůži, když si vzpomene na to, jak jsem makala.

Moje dřina byla součástí projektu, kde měl tátův zápal víc stránek. Byl třeba schopný obejít celé město, všechny velké firmy, aby jim vysvětlil, proč mě, malou holku, mají sponzorovat, a dařilo se mu to. V devadesátých letech, kdy se ještě neřešil velký sportovní marketing, to bylo něco úžasného. Měla jsem díky němu finance, mohla jezdit na dlouhá soustředěni do zahraničí, cestovat na závody po celé Evropě. Platil mi je mimo jiné lihovar nebo cukrovar.

Z každého mistrovství republiky jsem vozila třeba osm medailí, většinou zlatých. Dařilo se mi i na mezinárodních závodech, od dvanácti jsem patřila do seniorské reprezentace a ve čtrnácti jsem byla dvakrát čtvrtá v závodech Světového poháru.

Cíle jsme měli nejvyšší, takže se pořád přidávalo.

Když přes léto nebylo mistrovství Evropy juniorů, kde jsem byla mimochodem také čtvrtá, odjela jsem na soustředění. Po něm měli ostatní volno, ale já místo prázdnin zamířila s našima do Jugoslávie a měla soukromý dril s tátou.

Ráno běh, pak trénink na otevřeném moři. Normálně si půjčil lodičku, odjel se mnou od břehu, já skočila do vody a plavala jsem třeba tři kilometry na otevřené vodě, samozřejmě úplně posraná. Dodnes se bojím za bójky, klidně budu dělat tempa celý den podél břehu, ale v moři bych neotevřela oči ani v brýlích. Přitom mám potápěčský kurz, to je krásné, ale na hladině mám pořád velký respekt. Bála jsem se, že někde bude žralok, tak jsem se furt dřela loktem o lodičku, abych kdyžtak mohla hned vyskočit.

Dokud jsem byla úspěšná a obletovaná, tohle všechno mi ve finále imponovalo. Rodinný život se točil okolo mých potřeb a na bazénu se v plavecké skupině vše ladilo podle toho, co mi nejvíc vyhovovalo.

Tak to bylo až do diskuze, která všechno změnila.

Rodiče si jednoho dne udělali procházku, aby mě vyzvedli z tréninku. Vydali jsme se domů, a jelikož pan trenér Křížek bydlel hned v baráku naproti, šel s námi. Tohle vždy znamenalo nějakou komplikaci, protože pokud nebyl s čímkoliv spokojený, zazvonil u nás doma a začal to s tátou řešit. Támhle tvoje dcera vytáhla málo loket z vody, támhle se jí nepovedla obrátka nebo start, támhle tomu plavci ujela míň, než měla.

Tohle se občas dělo i několikrát týdně a u nás doma to zaručovalo napjatou atmosféru.

Zpětně si říkám, že to oba chlapi mysleli dobře, ale tehdy jsem to od nich brala jako brutální tlak.

O mně beze mě.

U osudového tématu, které se týkalo mojí budoucnosti, jsem ale byla. Vraceli jsme se z bazénu a rodiče se s trenérem začali bavit o tom, jak se po maturitě přesunu do Prahy, do střediska vrcholového sportu na Strahově. To bylo v plánu a všechny strany o tom věděly. O nic vlastně nešlo, byla to jen úvaha vzdálená několik let, ale pan Křížek z toho měl zatmění v mozku. Asi si to vyložil tak, že od něj chci odejít hned, pochopil to úplně jinak.

Ze dne na den mě přestal trénovat. Ráno jsem přišla na bazén a už mě nevedl. Urazil se.

V patnácti letech jsem byla holčička, která byla zvyklá na to, že jí všichni pomáhají, aby mohla být co nejlepší. Vůbec jsem nerozuměla tomu, proč by to mělo být jinak. Po dvou týdnech, kdy se situace nijak nevyvinula, všem došlo, že jsem v Mladé Boleslavi skončila. Doma jsem sice měla tvrdý režim, ale taky klid, pohodu, rodinu, kamarády a zázemí, kde jsem fungovala odmalička. Najednou se ze dne na den po nedorozumění všechno změnilo.

Odpověď, proč to trenér udělal, neznám a nebudu znát, ale otočil se tím můj osud.

Po téhle změně jsem se už nikdy nepřiblížila ke svým časům ani k výkonům. Trvalo hodně dlouho, než jsem to, i díky několika tátovým větám, dokázala zpracovat.