Lucie Voňková

Ležela jsem doma na gauči, chystala se koukat v televizi na Chalupáře a najednou zvoní telefon.

Mám to zvednout?

„Když máš v chalupě orchestrion…“ České filmové klasiky jsou moje srdcovka a během let strávených v cizině mě nejednou udržely při nekonečných návratech z marodky nad čarou ponoru do chmur a špatných nálad. A teď mi do toho někdo volá.

Kouknu na displej. Cizí číslo. Německé číslo. Mám to zvednout?

Stopla jsem přehrávání a přijala hovor.

„Ahoj Luci, tady je Thomas Wörle z Bayernu Mnichov…“

Rozbušilo se mi srdce. Vím, že mi povídal něco o tom, jak mě už dlouho sleduje a jak se mu líbí můj herní styl a kdesi cosi. Nebyla jsem schopná ani pořádně vnímat. Nemohla jsem se soustředit na hovor, o kterém se mi tolikrát zdálo. Stačilo mi uvědomit si jednu jedinou větu, která zazněla.

„Rádi bychom tě na příští sezonu podepsali.“

Položila jsem mobil a začala nekontrolovaně brečet. Nemohla jsem nic, jenom nechat proudit slzy po tvářích, vzlykat a myslet na jedinou osobu.

Na tátu. Tati, my jsme to dokázali. Budu hrát fotbal za Bayern.

„Budu hrát za Bayern!“ zopakovala jsem i nešťastné přítelkyni Clau, která mě našla zhroucenou na onom gauči a myslela si, že se stalo něco strašného. Měla z té zprávy pochopitelně radost, objala mě, ale já stejně nedokázala zastavit slzy.

Brečím málokdy, ale tehdy to bylo nesmírně intenzivní. Splnilo se něco, o čem jsem snila a s tátou o tom vždycky mluvila. Byl to on, kdo chodil po Teplicích a mezi kamarády se smíchem říkal: „Naše Luci jednou bude hrát za Mnichov a bude mě živit.“ Smáli jsme se tomu, ale taky jsme tomu vždycky věřili.

I mezi nekontrolovatelnými slzami a vzlyky jsem si uvnitř naprosto jasně uvědomovala, jak moc by na mě byl pyšný. Byl to ten nejkrásnější pocit, který jsem mohla mít. Byla to odpověď na otázku, na kterou jsem se tolikrát ptala.

Já, Lucka Voňková, holka z Teplic, budu hrát za Bayern Mnichov. Ne, nemohla jsem uvěřit něčemu, k čemu jsem všechno směřovala. Nemohla jsem zastavit ty slzy, nemohla jsem vůbec nic. Dokázala jsem něco, čemu moc lidí nevěřilo.

Pořádně jenom já. A táta.