Luděk Mikloško

Přijeli jsme do Leedsu a bylo mi jasné, že poteče krev. Leeds. Wimbledon. Crystal Palace. A pro nás speciálně Millwall. Tam tekla krev na hřišti i mimo něj.

Bylo to něco mezi fotbalem a rugby, hráči létali vzduchem. Všichni to věděli, všichni k tomu tak přistupovali. I rozhodčí. I já. Věděl jsem, že musím přijmout, abych mohl rozdat.

Byla to Anglie devadesátých let.

Fotbal se hrál vlastně primitivní, z dnešního pohledu rozhodně. Nikoho moc nezajímalo, co se děje mezi vápnem a vápnem. Rychlá rozehrávka, nákop do šestnáctky a boj. Pak zase sprintem na druhou stranu. V neskutečném tempu, nasazení.

Lidi to milovali.

Dvakrát v týdnu jsme nastupovali před vyprodané tribuny do neuvěřitelné vřavy. Byly stadiony, kdy šel z ochozů na soupeře až strach. Ten náš mezi ně patřil. Upton Park. Domácí hřiště West Ham United. Můj fotbalový domov.

V Anglii musíte lidem ukázat, že máte pro fotbal a klubové barvy stejnou vášeň jako oni. Trvá to, není to snadné. Zažil jsem dost kluků, které byli skalní příznivci schopní vyštvat. Nebavily je jejich kličky, pokud vzápětí neudělali skluz. I velké hvězdy to poznaly. Naopak, pokud jste ochotni bojovat, rvát se, nikdy vám to nezapomenou.

I dneska, když přijedu na West Ham, tak všichni spustí pokřik, kterým mě vítají.

My name is Ludo Miklosko

I come from near Moscow,

I play in goal for West Ham,

West Ham!

When I walk down the street,

Everybody I meet says,

Oi big boy, 

What’s your name,

My name is Ludo Miklosko

I come from near Moscow,

I play in goal for West Ham,

West Ham!

V Anglii se totiž fotbal dědí z generace na generaci, s jedním klubem se narodíte a se stejným umíráte. Stane se, že potkám dědečka s vnukem, poprosí mě o podpis a on mu vypráví o mé kariéře. O mé éře. Těší mě to, nebudu říkat, že ne.

Mám díky tomu pocit, že se mi alespoň částečně podařilo to, co jsem jako fotbalista z východního bloku pro své krajany chtěl. Nikdy jsem se tam necítil být jen za sebe.

Chtěl jsem otevřít dveře do Anglie.