Lukáš Bauer

Ležel jsem v cíli strašně dlouho a moc dobře vím proč.

Jeden. Druhý. Třetí. Postupně dojížděli všichni moji soupeři, ale já se nezvedal. Nevnímal jsem chlad země pod sebou ani sníh, co se mi snášel na zpocené vlasy. Zahodil jsem hůlky i brýle, koukal před sebe do pokračující stopy a brečel štěstím jako malý kluk. Začalo se mi vybavovat, jak vždycky opouštím rodinu, jak pořád někde v trapu trénuju a co všechno moje manželka a děti musely obětovat, abych si já mohl s klidnými myšlenkami všechny ty roky vyrážet po světě zalyžovat.

Zažil jsem tolik pádů, kdy jsem byl brán jako jasný favorit a skončil zklamaný.

Trápily mě nemoci.

Tentokrát jsem si přišel i odepisovaný a možná trochu hajzl. Sobec, který nechal zbylé kluky z reprezentace na holičkách ve štafetě, protože chtěl šetřit síly jen na svůj výkon, na jeden konkrétní závod. Pro národní tým jsem vždycky dělal, co jsem mohl, ale teď jsem se zachoval jako egoista.

Když jsem si stoupal na start, věděl jsem, že i pokud skončím desátý, což by byl super výsledek, na prvním stromě mě oběsí.

A pak jsem tam ležel a věděl, že je pro mě přichystaná medaile. Stříbrná placka ve tvaru vločky. Že jsem byl druhý na padesátikilometrové trati na mistrovství světa. V sedmatřiceti? S vědomím, že jedu naposledy? To není špatné.

Tady to máte. Měl jsem pravdu.

Řekl jsem si tedy, že si poležím. Vychutnám si každou vteřinu. Pořadatelé mě už chtěli odvést, ale já ještě počkal na kamaráda Martina Bajčičáka ze Slovenska, s nímž jsme si byli za svědky na svatbách, a udělal si s ním v cíli společnou fotku. Oba jsme měli v plánu, že to definitivně balíme.

Ani na stupních vítězů, které jindy moc neprožívám, jsem pak nezvládal potlačit euforii.

Ty jo, fakt tu stojím. Jo! Vyšlo to!

Ostatní po ceremoniálu odešli, ale já se na bednu vrátil. Prohlížel jsem si z ní okolní mumraj s tím, že už na mistrovství světa nikdy nebudu, takže stojí za to si obtisknout do paměti, jaký je odsud fajn výhled.

Falun 2015. Nezapomenutelné.

A víte co?

Já to chci zažít znova.