Lukáš Forman

Moc jsem netušil, co se to přesně děje. Něco jako soudy jsem znal jen z televize, a přestože všechno probíhalo relativně v pohodě, vnímal jsem, že jde o trochu stresující věc.

Vzpomínky z toho dne mám v mlze, ale přetrval ve mně pocit, že ve třinácti letech asi není úplně normální chodit k soudu.

Vlastně ano, pár věcí si pamatuju. Hlavně babičku Vágnerovou, s níž jsem čekal na chodbě, zatímco rodiče byli v soudní síni. Naklonila se ke mně a říkala mi, že ať to dopadne jakkoliv, stejně vždycky budu její vnuk, to že se nemění.

Potom mě zavolali před soudce. Samotného. Vybavím si obrázek, kdy stojím u stolu a ten pán se mě ptá na různé detaily a hlavně na to, co chci. Chci být Vágner, nebo Forman?

Forman, odpověděl jsem.

Vágner jsem se jmenoval po svém biologickém otci, s nímž se mamka rozvedla nedlouho po mém narození. Vzala si pak Formana, člověka, o němž dnes mluvím, když říkám „táta“. Nemůžu říct, že by se biologický otec nikdy nestaral nebo mi jakkoliv ubližoval, vůbec ne. Jen jsem to zkrátka měl radši u mamky a táty, kde jsem měl zázemí a fungující rodinu. A kde se jen všichni ostatní jmenovali jinak než já. Proto taky naši podali návrh na změnu mého příjmení.

Jenže nečekali, že táta Vágner bude bojovat. K soudu si na rozdíl od nich vzal právničku, donesl společné fotky a nechtěl, abych se přejmenoval. Z původně jednoduché záležitosti se stal spor, který soud rozhodl v neprospěch našich. Zůstal jsem Vágnerem.

Rodiče to přijali, od téhle chvíle už nic podobného neřešili. Mám dojem, že jen prohodili, že když si jméno v osmnácti budu chtít změnit sám, udělám to.

A já to skutečně udělal.

Jen ne v těch osmnácti. Školu dodělal a hrát profesionálně hokej začal Lukáš Vágner. Dokud mu jednoho dne nedošlo, že by to mělo být jinak.