Lukáš Krpálek

 
Vím přesně, kdy se to zlomilo.

Jel jsem autem, zazvonil mobil a já začal být ve stresu.

Už zase.

Další neznámé číslo. Další člověk, o kterém nic nevím. Určitě něco chce. Účast na společenské akci. Rozhovor. Spolupráci na projektu, o němž jsem nikdy neslyšel. Tohle se na mě valilo ve velkém několik týdnů. Od chvíle, kdy jsem přivezl jako první český judista zlato z olympiády.

Nevzal jsem to a hned zavolal kamarádovi s prosbou, aby mi zařídil nové číslo. Šlo o moment, kdy jsem si uvědomil, že nemůžu všem vycházet vstříc. Že se musím naučit říkat ne. Že je nutné vytvořit si prostor, do kterého skoro nikoho nepustím. Že nechci, aby mi vibroval telefon ve chvíli, kdy s Evičkou uspávám malého. Toník se narodil 3. července 2016. Jen pár týdnů před hrami v Riu, kde se mi změnil život. Byl jsem naivka a plánoval, jak si po vrcholu sezony začnu užívat s rodinou. Jak vyrazíme na dovolenou po Čechách, navštívíme všechny známé a budeme mít čas jen pro sebe.

Coby dvojnásobný mistr světa v malém sportu jsem nebyl nikdy v centru zájmu. Nedocházelo mi, že úspěch na olympiádě znamená mnohem větší zápřah než příprava, která všemu předcházela. Dvě až tři akce denně, telefon neustále v nabíječce. Moje číslo měl každý, nijak jsem ho dřív netajil. Navíc mi bylo hloupé lidi odmítat, což se rozkřiklo a já byl ve vleku událostí.

Novou SIM kartu jsem dostal za dva dny. Ulevilo se mi.

Nechci si stěžovat. Naopak, mám hlavně pozitivní zážitky. Lidé mi fandili, začali se zajímat o judo, na besedách a společenských akcích jsem poznal, že můžu dobrým příkladem ovlivnit spoustu lidí. Ale fakt, že mě budou všude poznávat, mě zaskočil. Před olympiádou jsem měl spoustu úspěchů, a přesto mohl jít v klidu se ženou do nákupáku na kafe.

Teď? Jednou jsem si musel vybrat v obchodním centru peníze. I ve sprintu s kapucí na hlavě mě stejně zastavilo pět lidí s prosbou o podpis, dalších deset se chtělo vyfotit. Nebo jsem se vracel po půlnoci z akce, dostal šílený hlad a otevřený už byl jen fast food. Kapuci doplnila i kšiltovka, ale stejně mě natáčeli na mobil, jak se cpu nejhorší šlichtou.

Mám rád společnost, ale spíš takovou, kterou znám a kde se cítím dobře. Když už veřejná promenáda, tak fajn, pokud je naplánovaná. Pocházím z Jihlavska. Jako kluk z vesnice jsem odjakživa lítal venku v teplákách a nestaral se, co si kdo myslí. Teď o sebe musím víc dbát. Bývám středem pozornosti a není to pro mě úplně přirozené. Už nemůžu do restaurace v oblečení, které jsem si předtím vzal do posilovny.

Hodně lidí, jimž jsem byl dřív ukradený, mě najednou začalo registrovat. Asi i proto, že jsem byl v Riu jediný český vítěz. Modlil jsem se, aby to zvládl i někdo jiný a roztříštila se pozornost. Proto jsem si po návratu domů dával na noc budíka a vstával na kajakáře Pepu Dostála nebo bikera Jardu Kulhavého. Oběma chyběl kousek. Takže jsem zůstal sám.

Toníka jsem viděl jen ráno a večer, kdy už obvykle spal. S Evičkou jsme z toho byli špatní. Po výhře v anketě Sportovec roku jsem se rozhodl většinu aktivit omezit, což šlo hlavně díky tomu, že se mi dovolali jen lidé, které jsem znal.

Staré číslo ještě teď občas zapnu a vyskočí na mě stovky nepřijatých hovorů a tisíce zpráv.

Vím, že tohle několik olympijských vítězů semlelo. Požadavky ostatních vypadají naléhavě, lákavě, člověka to vysává. Je snadné tomu podlehnout a začít se všemu věnovat víc než tomu, co vás dovedlo k úspěchu. Já se většině nabídek rozhodl vyhnout, zmenšil jsem svět kolem sebe a díky tomu jsem víc v klidu. Kdo mě potřebuje sehnat, má vždycky možnost oslovit agenturu, která mě zastupuje.

Když dnes volá neznámé číslo, s klidem to típnu.