Lukáš Kvapil

Čekal jsem na ten pocit, kdy už se konečně dostaví.

Všude kolem spousta lidí.

Přejímky stroje a vybavení.

Logo závodu na každém rohu.

Televizní kamery, rozhovory.

A mně to pořád nedocházelo. Vážně jsem na Dakaru? Tak tohle je to, po čem jsem odmalička snil? První dny v Jižní Americe mi připadaly obyčejné, pořád jsem do sebe nemohl dostat výjimečnost situace, do níž mě odnikud vytáhla jen a jen moje touha a důvěra člověka, o němž ještě bude řeč.

Kdy už to na mě sedne…

Dočkal jsem se v pravý okamžik. Ve chvíli, kdy jsem se svou motorkou vyjel na startovní rampu a přistoupil ke mně Marc Coma, pětinásobný vítěz závodu. Před tou spoustou lidí, s kamerami namířenými na mě a vysílajícími signál do celého světa, mi potřásl rukou, gratuloval a popřál hodně štěstí. Najednou se mi rozklepaly nohy a já si uvědomil, že tohle je ono.

Tohle je Dakar. A ty, Lukáši, jsi jeden ze sto padesáti jezdců na téhle planetě, který si vysloužil právo ho letos jet. Vysloužil sis ho, přestože ses před půl rokem bál, jestli není po tobě.

Vyrazil jsem.

Za dva dny byl s mým závoděním konec. Letěl jsem domů. Už tehdy jsem ale věděl jediné – za rok tam chci stát znova.