Lukáš Mensator

Ten zápas si možná pamatujete. Před sezonou 2009/10 se hrál u nás v Karlových Varech reprezentační turnaj, na který byla upnutá velká pozornost díky blížící se olympiádě. V neděli jsme ho zakončili tak, že jsme porazili Rusy 3:2 na nájezdy. Jirka Hudler dal všechny góly, přičemž dlouhatánský rozstřel zakončil neskutečně sebevědomým golfákem. V hokeji se tomu říká ruskej blafák.

Za Rusy jezdili Mozjakin, Radulov, Kozlov a v brance proti nim jsem stál já. Byl to můj asi nejlepší výkon v nároďáku. A shodou okolností taky poslední start, ale to je jiný příběh.

Zmiňuju ho proto, že když se dneska podívám na záznam nájezdů, nechápu, jak jsem mohl něco chytit. Byl jsem šíleně zalezlej, nedělal jsem nic zvláštního. A hlavně, už někdy od půlky druhé třetiny jsem se necítil úplně nejlíp. Koncem léta bylo venku ještě teplo a v nové aréně našlapané lidmi to pořádně vařilo. To bylo něco pro mě. Manželka už z mých pohybů poznala, že nejsem v pohodě, a na tribuně trnula v obavách, jestli mě to nesloží. Po zápase jsem prý měl hlas jako ze sudu, protože mi zalehly uši. To býval jeden z prvních příznaků problémů, které mě provázely skoro celou kariéru.

Dodnes, přes veškerá vyšetření, nikdo nepřišel na jejich původ.

Možná za ně může moje povaha.

A možná za moji povahu může to, co jsem prožil jako patnáctiletý kluk.

Každopádně, když se dnes ohlédnu za všemi těmi roky v hokeji, táhne se jimi jedna velká bolest.