Lukáš Musil

Eden. Starej zimák. Všudypřítomná červená barva a i přes naplno puštěný světla vždycky trochu šero.

Stojím za mantinelem a dívám se na led přes plexi plný šrámů od stovek vystřelenejch puků. Nevím, kdo je zrovna na ledě, ale něco se tam děje. Nevím ani proč tu zrovna teď jsem a na co čekám. Jen pozoruju dění, jehož nejsem součástí.

Je zvláštní, že za celý dětství a dospívání, který jsem strávil jako hokejovej brankář, mi neutkvěla v paměti žádná konkrétní situace z ledu.

Pamatuju si jen tohle. Pocit, že zvenčí sleduju mumraj na hřišti.

Byl jsem v týmu s úžasnými hráči, s nároďákem jsme přivezli bronzovou medaili z mistrovství světa do osmnácti let, vyhráli jsme dorosteneckej titul, ale já přesto nevydoluju ze svý paměti žádnej silnej moment ze šatny, z tréninků ani zápasů. Nevím, kdy jsem kde chytil nějakej důležitej nájezd nebo něco podělal. Vybavuju si sám sebe jen jako pozorovatele. To asi hovoří za všechno.

Dlouho pro mě přitom bylo prestižní vnímat se jako hokejista. Honil jsem se za tím statusem, abych si něco dokázal. Abych to dokázal rodičům, bratrům, kamarádům, spoluhráčům. Pak i holkám. Viděl jsem, že hokejista, profesionální sportovec, rovná se dobrý postavení ve společnosti. Chtěl jsem ho mít taky.

Potom jsem se ho vzdal, protože jsem to nebyl já.