Lukáš Pokorný

Radost z fotbalu.

Radost… Ale jo, vybavím si pár okamžiků.

Třeba když jsme s Libercem přešli přes Hajduk Split do základní skupiny Evropské ligy. Postoupili jsme na jejich stadionu, kde bylo třiatřicet tisíc diváků, úžasný rachot. V Chorvatsku na letišti se pak okolo nás míhaly rozzářené, nadšené tváře našich fanoušků. Jedna gratulace střídala druhou. Všichni nám třásli rukama, fotili se s námi, děkovali. Byla u toho i moje rodina a spousta známých. Oba zápasy skončily naším vítězstvím 1:0, takže obrana, kde jsem hrál, byla bezchybná. V úvodním domácím utkání jsem navíc náš gól dal já.

Hřál mě pocit, že jsem k tak radostným okamžikům výrazně pomohl.

Ne, jinak: Hřála mě úleva, že se to povedlo a lidi okolo mě jsou spokojení.

Když mám najít ještě další podobnou chvíli, vzpomenu si na zápas za Montpellier proti PSG v Parku Princů, kdy jsem měl v hledišti patnáct příbuzných. Potěšil jsem je, že mě mohli vidět hrát v takových kulisách. Zůstali jsme všichni v Paříži na večeři a druhý den si prošli město. Cítil jsem, jak na mě jsou všichni pyšní.

A to je právě ono.

Pro mě profesionální fotbal nebyl radostí ve své samotné podstatě. Nikdy.

Fotbal pro mě byl prostředkem, jak dělat radost lidem okolo sebe.

Zařídil jsem svým blízkým krásné zážitky a díky tomu, jaké jsem vydělával peníze, jsem sem tam někomu mohl pomoct i finančně. To mě naplňovalo. Akorát že… Akorát samotné chvíle, kdy jsem měl stoupnout na trávník, chvíle, k nimž jsem odjakživa směřoval, představovaly potěšení pro všechny, jen ne pro mě samotného.

Lukáš Pokorný hraje fotbal. Tak to platilo od mých šesti let. Ale byl jsem to skutečně já, ten fotbalista? Byl jsem skutečně tím, koho ve mně vidělo mé okolí?

Ne, nebyl. Uvnitř jsem se trápil. Celou tu dobu.

Mami, tati, ahoooj… Věřte mi, že jsem se vám to snažil říct asi desetkrát, ale ani jednou jsem nenašel odvahu. Asi jsem se bál reakce, bál se, že vás zklamu, že mě neuvidíte už jako dřív, a to vše mi sevřelo hrdlo a nedokázal jsem to… Není to otázka života a smrti, ale je to jedna z věcí, co mě v životě charakterizují: Luky hraje fotbal. To mají se mnou všichni spojený. Ale… Já už fotbal hrát nechci… (Kdybych vám to takhle řekl a viděl vás, už brečím a nedokážu vám souvisle říct, co mě k tomu vedlo, proto jsem vám napsal tenhle dopis.) Věřte mi, že to není myšlenka posledních týdnů, měsíců, ale roků… Ale abyste ji zcela pochopili, musíme se vrátit o pár let zpět.

Ve čtvrtek, kdy se týden překlopil do své druhé poloviny a začal se blížit víkendový zápas, to postupně nabývalo na intenzitě.

Ty vole, ještě dva dny…

Doma už muselo všechno běžet jako na drátkách, veškeré činnosti přizpůsobené mé rutině. Ani jediná drobnost mě nesměla vyvést z rovnováhy. Vše jsem podřizoval tomu, abych byl maximálně nachystaný na zápas. Správně jíst, správně odpočívat, správně přemýšlet.

Zároveň se mi do hlavy draly myšlenky, že přece nechci hrát. Naprostý rozkol, který neměl řešení. Urputně jsem se připravoval na vrchol fotbalistova týdne, a přitom se upínal k jedinému: Ať už je den zápasu a dvě a půl hodiny po výkopu.

Ať už je zítra, ať už je večer a je to za mnou.

Nejhorší bylo, když jsme měli hrát večerní televizní utkání. To bylo totiž to, na které všichni koukají. Záviděl jsem klukům z jiných týmů, které začínaly třeba v sobotu ve tři odpoledne. Ti měli brzy hotovo. A nesnášel jsem otázku, jestli se těším na zápas.

Do prdele, jak se na to mám těšit?

Pokaždé jsem řekl, že jo, ale přitom to tak nikdy nebylo. Nikdy. Z celé své kariéry si pamatuju jeden jediný zápas, před kterým jsem se probral na hotelu a měl pocit, že mám chuť jít si zahrát fotbal: Za Bohemku v Karviné v březnu 2019, kde jsme pak vyhráli 3:0. Nevím proč zrovna tehdy. Ten pocit byl tak nečekaný, že jsem ho ani nedokázal rozklíčovat.

Co vím bezpečně, je skutečnost, že ve všech ostatních případech jsem se stresoval z toho, co přijde. Čím víc se zápas blížil, tím víc jsem měl sevřený žaludek, celé dny až do poslední minuty před výkopem, a hlavu ve víru přemýšlení, jak to udělat, abych nic neposral. Celou dobu se ve mně odehrával vnitřní dialog se sebou samým a podvědomí mi nabízelo myšlenky, jak by bylo super, kdyby třeba náš autobus cestou na stadion zabloudil. Nebo kdyby píchnul pneumatiku a my přijeli pozdě. Co kdyby třeba soupeř onemocněl. Nebo kdyby se přihnala ohromná bouřka.

Hlavně aby se nemuselo hrát!

Jednou jsme jeli na pohár proti Táborsku a tam měli zmrzlé hřiště, zápas se odložil. Já se vnitřně normálně rozzářil… A to bylo, ty bláho, Táborsko a já už byl zkušený ligový hráč.

Tehdy se naplnil jeden ze scénářů, které se mi pokaždé v mysli vykreslovaly. Scénářů, jimiž jsem se na vteřinu uklidnil, ale zároveň je odháněl pryč a nutil se do toho, že přece musím být pořádně nachystaný, a hned jsem se zase věnoval přípravě. Projížděl si pořadí věcí, které musím absolvovat, abych se na utkání nachystal a zvládnul ho. Vizualizoval jsem si momenty, na které musím být ready. 

Jiné to bylo, pokud jsem věděl, že v zápase nenastoupím a budu jen na lavičce. To jsem byl uvolněný, vtipkoval. Choval jsem se asi úplně opačně, než je ve fotbalovém prostředí běžné. Nikdy jsem se nevymlouval, nesimuloval zranění, to bych sám se sebou nedokázal žít. Když jsem ale rozhodnutím trenéra v sestavě chyběl, cítil jsem klid. Stopeři příliš často nestřídají, proto jsem předpokládal, že do hry téměř určitě nepůjdu. Když potom v utkání přece jen nastala chvíle, kdy jsem se měl začít rozcvičovat, jen jsem doufal, že mě trenér nakonec na plac nedá. Nechtěl jsem hrát. Neměl jsem za sebou svoji rutinu, o niž jsem se opíral, a o to víc jsem se bál, že udělám nějakou chybu.

Pokud jsem do zápasu nastupoval od počátku, pak jakmile rozhodčí písknul do píšťalky, všechny předchozí strachy jako by najednou zmizely. To bych na hřišti klidně i umřel, jen abych svému týmu pomohl. Dělalo mi radost se pro ostatní obětovat, schytat ránu a tím ukázat, jak jsem odhodlaný uspět.

Když se vyhrálo, těšilo mě to. Ale nebyla to radost.

Byla to úleva.

Oddychnul jsem si, že je všechen ten stres zase pro jednou za mnou. Stres a obavy z toho, že budu hrát špatně a ostatním všechno podělám.

Ano, tohle bylo to, co mě neustále děsilo: Myšlenky, že já budu tím, kdo něco pokazí.

Každou akci, kdy se na mě jako na beka rozbíhal útočník a chtěl mě obejít nebo mi udělat kličku, každou situaci, kdy jsme museli dobře vystoupit a udržet ofsajdovou lajnu, každý souboj… Všechno jsem dělal úplně nadoraz, abych co nejvíc předešel možnému selhání. Potřeboval jsem maximální soustředění, protože jinak by mě kdejakej nadupanej frajer převálcoval a mazal by přese mě na bránu.

Směrem dozadu jsem to takhle s vypětím všech svých psychických sil celou dobu zvládal. Směrem dopředu jsem… neexistoval. Nechtěl jsem balon. Nenabízel jsem se na přihrávky. Neodskakoval jsem si, abych byl co nejvíc na míči. Když jsem nemusel situaci hrát, tak jsem ji nehrál, nehnal jsem se do ní.

Vždyť bych mohl něco zkazit. Zbytečně bych vytvářel příležitosti, jak sám sebe nahlodat.

Co kdyby mi to špatně skočilo na nohu? Co kdybych přihrávku špatně zpracoval? Kdepak. Nejjednodušší bylo balon získat, poslat ho někomu dalšímu a připravit se, až se to na nás zase povalí.

I trenéři to na mně viděli. Ve Francii se mě snažili povzbuzovat k tomu, ať se nebojím hrát s míčem, a v Liberci jsem pod pány Trpišovským i Csaplárem zpočátku ani nehrál, když k nám nastoupili. Oba mě považovali za zataženého a příliš zaťatého, než zjistili, že mám jiné přednosti.

Objektivně vzato jsem byl spolehlivým obráncem. Neuhnul jsem ze souboje, měl jsem obrovskou zarputilost a vůli jít pro vítězství, nedělal jsem chyby. Když už přese mě padl gól, tak po situacích, jako že jsem prohrál hlavičku po rohu, ale nevybavím si jedinou hrubku, jediný zkrat, kterým bych svůj tým potopil. Jako levák na levé straně stoperské dvojice jsem byl pro defenzivní řadu ideální.

V mých statistikách najdete, že jsem za kariéru odehrál zhruba dvanáct tisíc minut na hřišti.

Pro mě to znamená, že jsem všech dvanáct tisíc minut, ani o jednu jedinou míň, jel ve své hlavě úplně nadoraz, abych něco nepodělal. Své strachy a pochyby jsem přemáhal tak, aby na mně nebyly poznat.

A to mě vyčerpalo.

Do toho jsem hodně vyrostl, samozřejmě i přibral a pro všechny jsem byl tlustý a musel shodit. V 17 letech… Tak jsem nejedl, hladověl, jen abych měl o pár kilo míň. Pamatuji si, že jsem několikrát klečel před vážením na záchodě a chtěl se vyzvracet. Nikdy jsem to neudělal, podvědomě jsem věděl, že by to byl průser a hraničilo by to s nemocí, ale i tak ten můj přístup nebyl zdravý… A tohle byl můj začátek v chlapech.