Lukáš Rohan

Sto vteřin. Plus minus.

Příštích sto vteřin rozhodne o výsledku mého dlouhodobého snažení.

Ve startovním prostoru čekám na svoji jízdu. Na jízdu, která mi může zajistit nominaci na olympijské hry v Tokiu.

Tady, na kanálu v Troji, jsem vyrostl. Odtrénoval jsem tu spoustu hodin a strávil fakt velkou část svého života. Znám tu každý kousek trati, což mi v tuhle chvíli dává velkou výhodu.

Ale stejně. Teď to není jen o mně, jen o těch peřejích přede mnou. Teď reprezentuju Česko na mistrovství Evropy.

Teď si jdu vyjet olympiádu.

Těch sto vteřin je výjimečných. Z toho prostě úplně v klidu být nemůžete.

Bývaly doby, kdy se mi na startu při podobně důležitých závodech klepaly ruce, sotva jsem udržel pádlo. Čekal jsem od sebe hodně, zároveň měl problém sám sobě věřit. Soustředil jsem se na soupeře, přemýšlel jsem, jak jedou, jestli se zlepšili. V hlavě se mi roztočilo, jakou má kdo formu a jak jsem na tom vlastně já.

Tentokrát je to jinak.

Uvnitř mé mysli běží film rekapitulující poslední měsíce mého života. Honí se mi tam úvahy o tom, kolik jsem toho odtrénoval, kolik času jsem na vodě strávil. Jak moc jsem se na všechno, co trénink obnášel, soustředil. Už jen tím jsem se uklidňoval, když se do mě přece jen stejně začala vkrádat nervozita. Už jen díky tomu jsem nepochyboval, že jezdím skvěle a jen to teď jdu předvést. Už jen to odhánělo obavy a nejistotu.

Ale bylo tam ještě i něco dalšího.

Něco, co mě vyklidnilo dokonale.

To když jsem ve své mysli zabrousil k zážitku jen pár týdnů starému. K zážitku z lesa.

K úplně jinému strachu.

Strachu o kamaráda.

K lekci pro mladé frajírky, kteří jsou si svými životy tak jistí, že si ani neuvědomují, jak tenká hranice je může dělit od nezvratného průseru.

A já bych měl být vyklepanej z nějakýho závodu? Po tom, co jsem si zažil?

Ne. Fakt ne. Oproti tomu jde teď o úplný hovno. Tak ukaž, co v tobě je, a svoji jízdu si prostě užij. Vždyť právě to tě baví nejvíc. Hrát si s divokou vodou a užívat si kulisu trojského závodu. Zaposlouchat se do komentáře Dana Stacha a Míry Lence. Zapnout autopilota a jet s vodou co nejrychleji do cíle.

Sevřel jsem pevně pádlo a odkrojil první z té zhruba stovky vteřin, které mě mohly dostat na olympiádu.

Byl květen, nádherné počasí. Teplo. Sluníčko.

Myslím si, že byla středa. Ráno jsem šel na trénink, z Prahy jsme tak vyrazili kolem jedenácté. Cestou jsme si koupili jídlo a jako tradičně s sebou vezli i pivko. Občas jsme si takhle při lezení udělali pohodu.

V čase covidu to byl neskutečný únik z tehdejšího světa. Bývali jsme sami v lese na skále. Nádhera.

Jen to pivo po lezení jsme tentokrát už nestihli.

Řekli jsme si, že poprvé spolu zkusíme lézt vícedélku. S tím jsme začali. Filip, můj kamarád od vody, s nímž jsme často chodili lézt, ale vymyslel, že poleze s vlastním jištěním. Do toho se mi nechtělo. Nevěřím, že nějaká malá věc se udrží ve skále, když do toho spadnu. Rozhodně ne, kdybych si to zakládal sám. Nelezu od dětství a vím, že na to nejsem dostatečně zkušený.

Filip to měl jinak. Lezení se věnuje déle. Jemu jsem věřil, že ví, co dělá.

A co by se taky mohlo stát, že jo… Přinejhorším do toho spadne.

Některé věci jsme si neuvědomovali, nebo jsme je spíš měli na párku. Něco jsme neřešili, něco jednoduše nevěděli.

Filip si připravil friendy a vklíněnce. Cesta, již jsem chtěl lézt já, byla – tuším – šestka. Celkem zajištěná. On chtěl na začátek něco lehčího a rozhodl se pro jinou. Pro vlastní. Bez fixního jištění ve skále.

Když začal lézt, viděl jsem na něj prvních pět metrů. Pak mi zmizel nad převisem s terasou a dál jsem nedohlédl.

Nevěděl jsem, kam leze.

Neviděl jsem, co se nade mnou děje.

V mých úplných začátcích, to mi bylo nějakých devět let, strach převažoval nad vším ostatním. Strach a respekt z vody. 

Brzdil a znepříjemňoval rozhodnutí, zda vůbec chci jezdit, vybrat si tohle jako svůj sport.

Na rovné vodě, kde jsem začínal, to bylo v pohodě. V Troji na kanále se už strach projevoval jinak. Bránil mi v tom, abych se v kajaku bavil.

Hodně mi pomohla tamní skupina kluků a taky skvělý trenér, který nám šel příkladem i lidsky a vzhlíželi jsme k němu. To díky téhle partě mi stálo za to zabojovat a překonat strach.

Díky tam nahoru, Micháči!

Dnes už si jdu rád do lodi užít samotu a soustředit se na jízdu, na sebe. Výhody, které individuální sport přináší. Ale v začátcích pro mě pádlování představovalo hlavně grupu kamarádů. Podobně jako ve florbale, který jsem tehdy ještě hrál za Sokol Královské Vinohrady. Ve čtrnácti už ale nešlo zvládat všechno dohromady, nestíhal jsem trénovat s týmem a do toho ještě jezdit na vodě. Musel jsem si vybrat.

A já si vybral vodu. Jen proto, že jsem si bez lidí kolem ní nedokázal představit budoucnost. Tak moc rád jsem mezi ně patřil, že mi to stálo za nekonečné souboje s vlastním strachem.

Ten jsem se snažil posouvat a zpracovat tak, aby v danou chvíli na vodě nebyl mým nepřítelem.

Strach je přirozený, k člověku patří, a dokonce je v nějakých momentech i potřeba. Ale nesmí nás svazovat. Každý si potřebuje najít vlastní cestu, jak ho překonat.

Ve mně přetrvává dodnes, jen jsem si ho přenastavil a pozměnil. Nevyskakuje na mě dennodenně, ale pořád tam je. Radí mi třeba, že nemusím jezdit divoké řeky. Z takové vody mám velký respekt.

A strach, jen trochu jiný, pořád mívám i při lezení na skalách.

Jsem dost nedůvěřivej člověk. 

Pro ostatní je těžké, aby si mě někdo získal. Moje vlastnost se projevuje v různých věcech. Třeba i v neochotě lézt jinudy, než chci.

Tehdy mě ale Filip nemusel přemlouvat.

Říkal jsem sice, že bych raději nejdřív lezl cestu, co je zajištěná. Přišlo mi lepší vydat se po ní a podívat se, jak skála vypadá. Pak by byl čas na tu vlastní, kde jsem si uvědomoval určité riziko. Ale Filip to chtěl takhle a já mu důvěřoval.

Mohl být už jen kousek od vrcholu, v nějakých patnácti metrech, kde by mě dobral. Tuším.

V tu dobu na mě zařval, že je v těžkým místě, že se mu tam matroš špatně zakládá. Na další krok si nevěřil. Už mu totiž jeden chyt zůstal v ruce. 

Jo, kdybychom si o té oblasti zjistili dopředu víc, věděli bychom, že je to tam lámavý jako prase.

Potom řval, že kousek od něj je jištění z vedlejší cesty. 

Křičel jsem zpátky, ať přeleze na tu jištěnou cestu. Tam se rozhodne, co dál.

Potřetí křikl, že pokračuje dál ve svý cestě.

Potom už to byl jen hluk.

Padáááááám. 

Asi. Tak nějak. Mám to celý v mlze. Úsek od křiku po pád mám v hlavě vypnutej. Nic, co se v těch pár sekundách odehrávalo, si nevybavuju přesně.

Měl jsem dost sedřenou ruku, ani nevím proč. Možná na mě spadlo lano, nebo nějaké jištění. Nebo na mě spadnul on. Nevím.

Sebe jsem nevnímal, to až večer při sprchování jsem zjistil, že jsem do krve sedřenej. Teď jsem viděl jen Filipa, jak leží pomlácenej na zemi, a vstřebával jsem prvotní šok.

Nemyslím si přesto, že jsem jednal úplně bezmyšlenkovitě. Věděl jsem, že ho musím dát do stabilizované polohy. Zajistil jsem pusu, uvolnil a zkontroloval jazyk. Prohlížel jsem, jestli nemá otevřenou zlomeninu. Strašně jsem se při tom bál, že je v bezvědomí a tohle je konec. 

Takhle to vypadá?! Tohle je ono?!

Zvuky, co vydával, to bylo něco fakt strašného. Chrčel a sípal. Způsobem, jaký jsem nikdy neslyšel. Vyvolávalo to ve mně děsivé myšlenky. Už nebylo co dál udělat. V tu chvíli už jsem mu nedokázal víc pomoct.

Co teď?

Cítil jsem vnitřní bezmoc. Nikdy jsem nikoho nezachraňoval, ale teď bylo všechno na mně. Přede mnou rozbitej člověk a já se musel rozhodnout, co udělám. Úplně sám. Mezi pulzujícími spánky mi běžela spousta myšlenek.

Co teď?!

Nikdo další okolo nebyl. Kvůli špatnému signálu jsem se nemohl nikam dovolat. Ani na 155. V mobilu mám aplikaci Záchranka, ale jak jsem byl ve stresu, nedokázal jsem ji najít. Nevěděl jsem, co vím dneska. Že je lepší ztratit pět vteřin hledáním na telefonu než pět minut, které mohou znamenat hranici mezi životem a smrtí. Tehdy mi jako jediná možnost blesklo, že musím běžet někam pro pomoc.

No jo, ale když vyběhnu, najdu ještě Filipa živýho? 

Zvládnu to?

Musím.

Když jsem vyrazil, nemohl jsem dostat z hlavy obavu, co když umírá a já se vrátím a on už… Nebude!

Musím běžet co nejrychleji.

A co budu, do prdele, dělat, jestli fakt umře a já to budu sdělovat jeho rodině? 

Tohle mi jelo v hlavě pořád dokola. Tohle byl ten největší strach v mém životě. A znova naskočil, když jsem o pár minut později spěchal zpátky. Strašně jsem se bál.

Doběhl jsem do vesnice, mohl to být kilometr. První zahrada, na ní chlápek seká trávu. Křičím na něj: „Potřebuju tvůj mobil!“ Dává mi ho a já až teď volám sanitku. Popisuju, kde jsem a co se stalo.

Konečně. Konečně přijede pomoc. 

Chlapíkovi bylo jasné, že běžím od skály. Měl jsem na sobě sedák, všude karabiny, každým krokem jsem dělal randál. Asi jsem měl i helmu na hlavě. Hned jak jsem dotelefonoval, vysvětlil jsem mu, že mi spadl kamarád.

Nazpátek jsme běželi oba.