Lukáš Sedlák

V naší šatně stál chlap, co mi byl povědomý.

Manny Malhotra, jasně. Už když jsem jako malý hrával NHL na počítači, na to jméno a obličej jsem narazil. Ty jo, on si rovná věci v poličce, to jako že bude hrát s námi? Měl za sebou už 991 zápasů v lize a hodně stál o tisícovku. Zkoušel sehnat poslední angažmá a Columbus mu chtěl dát šanci, ale nejdřív ho poslal k nám na farmu do Clevelandu. Jenže než abych byl rád, že jsme získali tak zkušenou posilu, hned mi sepnulo, kdo asi příchod takového bouráka odnese posunem v sestavě.

Já.

A taky že jo. Propadl jsem se znova do čtvrté lajny. Tam, kde jsem odehrál většinu svých předchozích dvou sezon v AHL. Oblékal jsem se na trénink a říkal si, že tohle je konečná. Že jestli jsem doteď měl nějakou možnost na sebe upozornit, tak tímhle definitivně padla. Zase mě odepsali.

Kašlu na to.

Na startu sezony si mě po pár zápasech zavolal trenér s tím, že koukal na hodnocení skautů po jednotlivých utkáních a já mu pravidelně vycházím jako nejlepší útočník týmu. Na stupnici pět až deset mám průměr osm, osm a půl. Jednou míň, ale jindy zas devět… „Ale já tě vždycky zkusil dát do lepší lajny a tys nezahrál dobře. Jak to?“

„Když mě tam dáte na jeden zápas, jsem z toho překvapenej a snažím se hrát trochu jinak,“ odpověděl jsem popravdě.

„Přesně tak. Nehraješ svůj hokej. Až tě příště do lepší lajny posunu, hraj ho. Nechci po tobě, abys najednou začal dávat góly. Chci tě tam proto, abys ostatním pomohl tím, v čem jsi dobrej. Na statistikách se to časem projeví, neboj.“

Taková slova mě potěšila. Už jsem si představoval, jak konečně dostávám víc příležitostí a důležitější úlohu.

Potom jsem uviděl v kabině Mannyho a věděl, že další šance jen tak nepřijde. Jestli vůbec.

Bylo po Novém roce a já měl na kontě nějaké tři body. Gól a dvě asistence. Hotová útočná hrozba… Volal jsem agentovi, ať začne něco shánět v Evropě, tohle už nemá cenu. Jestliže se čtvrtý rok v řadě nevyhrabu z poslední lajny, kde mám vedle sebe kluky, s nimiž si nemůžu nahrát, je moje cesta do NHL u konce. Proč by do ní brali frajera, co i na farmě jen vyplňuje místo?

Hokej vás v takovou chvíli, jakou popisuju, nenaplňuje. Přijdete na zimák, v kabině je sranda, tak se zapojíte, ale jakmile vlezete na led, zjistíte, že jste v týmu trochu navíc. Trénují se přesilovky, vy na to se svou lajnou koukáte nebo jen bráníte. Potom jdete na zápas, většinu z něj prosedíte na střídačce a říkáte si, jestli má vůbec cenu tam být. Jedete domů, přemýšlíte. Lehnete si do postele, přemýšlíte. Nemůžete spát. Ráno se probudíte a cestou na trénink jste otrávení, unavení a pořád se vám honí hlavou, jestli má smysl bojovat dál. Ať dělám, co dělám, trenér mi moc nevěří a vidí mě jako hráče čtvrté lajny, tak jím asi fakt jsem. Není lepší udělat krok zpátky a mít zase z hokeje radost? Ale kde sakra budu hrát? Vždyť ani nevím, jestli mě vůbec budou někde chtít. Mám nějakou budoucnost? Nemám se na to radši úplně vykašlat a jít si udělat školu?

Propadáte se čím dál hlouběji, nemáte body a je hrozně těžké se nad sebou v tom kvapu zamyslet, porovnat si v hlavě, co vlastně umíte, co všechno můžete dokázat a přes nepříznivé okolnosti se odhodlat jít si za svým. Čím déle trvá tenhle stav věcí, propast se prohlubuje a je náročné se z ní vyšplhat.

Agent mi potvrdil, že moje situace není dobrá a že se pokusí něco sehnat.

Jenže kdo bude chtít kluka z AHL se třemi body? Do Ruska nebo Švédska to tím pádem nepřipadalo v úvahu, jedinou možností byla extraliga, kde se o mě pár klubů přece jen zajímalo. Jenže když jsem se měl skutečně rozhodnout, co dál, došlo mi, že to vlastně ještě vzdát nechci. Zaprvé, pokud půjdu do extraligy, i tam mě hned šoupnou do třetí čtvrté lajny. A můžu si pak říct o nějakou větší smlouvu? Takhle zvládnu hrát pár let a pak klidně jednoduše i skončím.

Zadruhé, uvědomil jsem si, jaké mám i tak privilegium. Dál přece můžu bojovat o NHL, makal jsem celý život, abych mohl být v téhle pozici, za níž by spousta kluků dala všechno, co má. Tohle přece byl můj sen od dětství. Už jsem tomu obětoval tolik, že by byla škoda to vzdát. Ať je to, jak chce, pořád přece jen hraju, nikdy jsem nebyl na tribuně. Odejít pryč by bylo jen moje rozhodnutí, jehož bych jednou mohl litovat.

Zabejčil jsem se. Zbývaly nějaké tři měsíce do konce sezony a já si řekl, že to ještě jednou kousnu.

Agent, rodiče i přítelkyně moje rozhodnutí podpořili, to díky nim jsem se na to nevykašlal. Sám o sobě věci nevzdávám, vážím si příležitostí, jaké mám, a uvědomuju si, že ne každý má talent a píli na to, aby se mohl živit sportem. Přesto jsem byl tak na vážkách, že kdyby mi blízcí řekli, ať se na všechno vybodnu, asi bych to udělal, zvolil bych jednodušší cestu.

Tím, že jsem po všem to rozmýšlení zůstal, ze mě ale spadla nervozita i napětí posledních měsíců. Nastavil jsem své myšlenky tak, že nemám co ztratit. Uvolnil jsem se, začal jsem hrát bez nervů, smířený s tím, že už mi to možná nevyjde, ale že jsem udělal, co jsem mohl.

Potom začátkem března skončil Manny Malhotra.

Poznal, že už se nedokáže vrátit v plné síle, a definitivně to pověsil na hřebík. Mně se tím pádem zase uvolnilo místo v lepší lajně a začal jsem hrát s klukama, kteří už měli zkušenost z NHL. Tohle musím využít, řekl jsem si. Vzpomněl jsem si, jak mi tehdy začátkem sezony trenér domlouval. Zařekl jsem se, že budu dál hrát svůj hokej.

Jeli jsme na farmu Dallasu do Texasu a já měl pořád na kontě jeden jediný gól. V zápase pak nastala situace, kdy mi blesklo hlavou, ať do toho vletím. Tak jsem letěl. Odrazil se ke mně puk a já ho procpal do branky. Se štěstím jsem ho došťouchnul do prázdné.

Další zápas doma jsem se znova trefil.

Pak chvíli nic, pak dvakrát za sebou. Najednou jsem měl pět gólů a moje statistiky už nevypadaly tak zoufale. Vybavuju si, jak jsem si tehdy volal s přítelkyní a popisoval jí, jakou mám radost.

Následující zápas jsem dal znovu gól.

Pak zase.

A ještě jeden.

Po šestém zápase v řadě s gólem mi řekli, že potřebuju už jen dva, abych vyrovnal nejdelší šňůru v lize té sezony.

To není možné, to se nepovede, bylo mi hned jasné. Pro spoluhráče jsem byl samozřejmě vítaný terč vtípků. Moje série se stala hlavním tématem všemožných legrácek.

A já se trefil v sedmém i v osmém zápase.

Následovalo poslední utkání základní části proti ne úplně dobrému týmu, kdy jsem se mohl osamostatnit jako hráč s nejvíce góly v řadě v AHL. A já ujel sám na branku… Udělal jsem kličku do bekhendu, zívala na mě v podstatě už prázdná kasa, jenže já puk dostatečně nezvedl a gólman zakončení vytáhnul. Zůstal jsem na nule.

Lépe řečeno, na osmi.

Čert to vem. Moje sebevědomí bylo zpátky. Sakra, ono to půjde! Nejsem úplně k zahození. Vždyť jsem přece góly vždycky dával. Jasně, brankáři na téhle úrovni jsou lepší, rychlejší, ale to já už přece jsem za ty roky taky, přece taky něco umím. Někde to tam je, jde jen o to najít sebedůvěru a odhodlání a jít si za tím.

V play off už jsem byl úplně jiný hráč. Ne proto, že by se ze mě ze dne na den stal lepší hokejista. Jen proto, že jsem zase sám sebe začal vnímat jinak. Vnímat sám sebe jako toho, kdo dokáže rozhodovat zápasy, ne jen ve čtvrté lajně vyhazovat puky z pásma. Stačilo pár vydařených okamžiků, pár utkání, z nichž ve mně zůstal dobrý pocit, a já byl zpátky nahoře. Zase všechno začalo šlapat.

Před prvním zápasem play off jsem si říkal, že mám gólovou šňůru, hraju v dobré lajně, tak bych mohl a měl něco předvést, jenže ten večer se mi vůbec nedařilo. Sakra, přece se nemůžu vrátit k tomu, jak to bylo předtím. To nejde! Nemůžu se dostat tam, co jsem trčel donedávna…

Zápas nato dala naše lajna čtyři góly a já u všech byl.

Během druhého kola mi došlo, že na našem útoku všechno stojí. Že skoro vždycky dáváme rozdílové branky a dokážeme ubránit nejlepší hráče soupeře. Že je na mně, tenhle tým někam dotáhnout.

Ten pocit se mi hrozně líbil.

Zase jsem se stal hráčem, kterým jsem býval naposledy v dorostu, kdy jsem končil mezi nejlepšími v bodování ligy a byl první ve svém týmu. Kdy na mě spoluhráči spoléhali. Najednou jsem byl zase tím, ke komu ostatní vzhlíželi, ať je posune dál. Jako ve třetí třídě, kdy jsem šel na led a kluci mě prosili, ať dám zase gól.

Ve finále konference jsme vedli 3:0 na zápasy a postupové utkání jsme vyhráli 2:1 ve druhém prodloužení. Obě branky jsem střílel já.

Vcházel jsem do šatny a všichni mě plácali.

Hokej je týmový sport a nic se nevyrovná okamžikům, kdy něčeho dosáhnete spolu s ostatními. Když jste to ale vy, kdo obstará rozdílové momenty, když vnímáte, jak jsou vám ostatní vděční, je to ohromně krásný pocit plný naplnění. Víte, že nejste do počtu, že jste se jen nesvezli s ostatními. Tyhle úvahy jsou určitým způsobem sobecké, ale i trocha správné sobeckosti je v kolektivním sportu potřebná.

V celém play off mě nedávali na přesilovky, přesto jsme s Oliverem Bjorkstrandem, který mi hrál na křídle, vyhráli produktivitu týmu. Všechny body jsme posbírali při hře pět na pět. Úvodní vteřiny, kdy jsme na sebe s klukama po zisku Calder Cupu skákali jako pominutí, mi tohle všechno bylo úplně fuk. Vědomí, že jsem to byl já, kdo k takovému úspěchu přispěl důležitým dílem, mě potom ale uvnitř hřálo.

Manny svoji tisícovku v NHL už nezvládne. Já byl ale i díky němu blízko premiéře.