Marcela Joglová

Myslela jsem na mámu. Myslela jsem na to, že ona to taky nikdy nevzdala. Živila tři hladový krky, splácela barák a zvládla to.

Nevzdala to! 

Při maratonu obvykle moc věcí nevnímáte. Prostě běžíte. V ideálním případě se dostanete do stavu, kterému se říká flow. Vaše vědomí s během zcela splyne, přestanete vnímat čas, nepohodu, bolest. Všechno jede na automat. Kilometr po kilometru. Nerozptylujete se. Stav absolutního pohlcení.

Ale tehdy v Dauhá, na atletickém mistrovství světa 2019, se mi hlavou honilo myšlenek dost.

Běžely jsme v noci, přesto v ukrutném vedru. Na teploměru rozhodčí naměřili 33 stupňů, do toho obrovská vlhkost 73 procent. Podmínky na hranici lidské únosnosti. I favoritky začaly opatrně a to byla moje šance. Chytla jsem se balíku a držela se. Stůj co stůj. Na rozdíl od mnohých jiných. Jedna holka po druhé vedle mě odpadávaly.

A já myslela na mamku. Myslela jsem na mamku, která to nikdy nevzdala. Myslela jsem na deset let, která mám jako v tunelu. Na deset let, kdy jsem nebyla sama sebou.

Myslela jsem na pár roků běhání, na dva roky pořádného tréninku, které mě dostaly na mistrovství světa v atletice. V jednatřiceti letech. Říkali, že jsem stará. Připadalo mi, že mě tam ani nechtějí. Čekali, že budu mezi posledními. A já věděla, že se nevzdám. Že mě má minulost posílila natolik, že tuhle bolest překonám.

Doběhla jsem dvacátá. Byl to můj životní závod. Obrovské zadostiučinění. Obrovské. Porazila jsem sama sebe, porazila jsem svoji minulost.

A porazím ji znovu.

Nejdřív vám o ní ale povím, protože pokud by tohle vyprávění pomohlo jednomu jedinému člověku, tak mi to za to stojí.