Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Bylo mi třicet, když jsem si poprvé a naposledy zachytal za reprezentaci. V éře mého jmenovce Petra byla i tahle zkušenost z přáteláku proti Dánsku parádní. Zvlášť když do té doby naposledy jsem byl v nějakém výběru někdy ve třinácti.
V týmu severomoravského kraje coby pravý záložník.
Natruc všem, kdo mi předhazovali otce, dlouholetého gólmana Orlové, jsem se jako malý zařekl, že do brány nikdy nevlezu. Navíc jsem měl celkem slušnou ránu a dával jsem docela góly. Jenže najednou jsem rychle vyrostl a na hřišti jsem si přišel čím dál pomalejší. Snažil jsem se ze všech sil, přitom oproti ostatním jako bych stál na místě. Nastala obligátní situace, jaká udělala brankáře ze spousty dalších kluků. Někdo zrovna nepřišel, já si uvědomil, že by mě to vlastně docela lákalo, a šel jsem jako záskok chytat. Po pár zápasech už jsem nechtěl nic jiného.
Postupně jsem se lepšil. Nejdřív díky radám od táty a potom, když mě vzali do Baníku, i pod rukama vyhlášeného odborníka Františka Schmuckera. Nejdřív mě nechali chytat v Orlové na hostování, potom jsem přišel do Baníku nastálo.
A narazil na obří konkurenci.
Nějaká Liga mistrů? Reprezentace? Kdepak. S kamarádem Radimem Břouškem jsme společně špekulovali, že na tu ligu to tak úplně nevidíme, ale když budeme makat, do třetí ligy bychom se dostat měli. A když se zadaří a budeme mít kliku, tak se vypracujeme do druhé. První nebyla nic pro nás. Ne že by člověk neměl sny, ale když se podíval okolo sebe a viděl všechny ty baníkovské kluky, kteří byli úplně jinde, když viděl olomouckou líheň, musel být realista. Pokud se ani z nich nedostanou na vrcholnou úroveň všichni, tak jak bych to mohl dokázat já? Nepodceňoval jsem se. Své šance jsem viděl tak, jak byly.
Ale měl jsem jasno i v něčem jiném.
Že chci mít vždycky čisté svědomí. Chci vědět, že jsem připravený. Pokud přijde šance a nevyjde to, tak jen proto, že na danou úroveň zkrátka nemám. Ne proto, že jsem se na něco vybodnul, abych si pak po zbytek života vyčítal, že jsem mohl udělat víc.
Takhle na rovinu jsem to se svojí kariérou měl dané. A díky tomuto uvažování jsem se nebál jakýchkoli výzev.
Když jsem dostal své první dospělé angažmá ve Frýdku-Místku, říkali mi známí z fotbalu, jestli jsem se nezbláznil. Tam je přece ten Petr Jursa, co chytá parádně, tam budu jako mladej gólman úplně v prdeli.
No a co? Petr byl lepší, chytal, ale já se aspoň něco naučil.
Za rok se divili, že jdu z Frýdku, kde jsem nechytal, do NH Ostrava. „Ty ses zbláznil, tam je ten Sedlák, vždyť nemáš vůbec žádnou šanci.“
No a co? Sedlák byl hodně kvalitní, ale zranil se a já začal chytat takovým způsobem, že už jsem ho do branky nepustil.
„Ty jdeš do Žiliny? Co tam budeš dělat, tam je ten Rzeszoto…“
„Ty jdeš do Trnavy? Vždyť tam jsou čtyři gólmani, co můžou chytat…“
„Ty máš jít do Liberce? Tam je přece ten Hauzr, ten tam má pozici jako kráva. Co tam budeš dělat?“
Co? Porvu se o to. Protože to je to jediné, co můžete udělat, když nemáte cestičku umetenou gloriolou obřího talentu: Dát do toho všechno a pak si říct, jak to dopadlo.
Uvažovat jinak, neměl bych ligové tituly, nechytal bych za nároďák ani proti Barceloně.
Když jsem před našlapanými tribunami sprintoval přes celé hřiště, abych skočil na chumel slavících plzeňských spoluhráčů po vyrovnání v nastaveném čase proti AC Milán v Lize mistrů, nikdo už neměl pochybovačné otázky.
Nikdo je neměl, když jsem se vrhnul pod nohy Messimu. Byl jsem tam. V ten moment. V tu chvíli.
Připravený, že tohle jednou může přijít.
Neměl jsem nic. Jeden náznak, že by možná mohla mít zájem Trnava, ale rozhodně mi nedávala klid žádná záložní nabídka. Nikdy předtím jsem ani nechytal naši ligu.
Přesto jsem ten Zlín odmítnul.
Bylo mi sice už pětadvacet a mohlo by se zdát, že se takhle připravuju o možná poslední možnost zachytat si nejvyšší domácí soutěž, jenže já měl pocit, že jsem se celé ty roky nedřel, aby mi pak nabídli směšnou smlouvu, jaká tehdy ležela na stole. Sice bych asi dostal určitou šanci vybojovat si místo v ligovém týmu, skvělý trenérský štáb v čele s nebožtíkem Vlastimilem Marečkem a Pavlem Hoftychem o mě stál, ale za takových podmínek bych ze sebe jen dělal blbce.
Na finální jednání dorazil pan Duda, pravá ruka zlínského majitele Červenky, a předložil mi to samé, co už jsem předtím odmítl. Já mu podal ruku, že to neberu, a šel jsem pryč. Tím skončilo veškeré jednání. Cítil jsem, že vedení o mě nestojí, protože když někdo jedná a má zájem, neklade ultimativně podmínky, z nichž neuhne.
Pro představu, smlouva s Baníkem, jíž si mě kdysi zavázali, zněla na dvanáct tisíc korun. Samozřejmě jsem z toho nežil, to by se ani nedalo, v každém klubu, kde jsem hrál, mě určitým způsobem platili. Ale stejně to nebylo na žádné vyskakování. Nikdy jsem se nepouštěl do harakiri s půjčkami a leasingy, byl jsem ovšem taky bez jakýchkoliv úspor. Momentálně i bez fotbalové budoucnosti.
Strašně mě to mrzelo, ale měl jsem jasno, že radši vezmu klidně i třetí ligu než tohle. Sice jsem byl na ligové poměry nikdo, ale uvědomoval jsem si, že přece jen nějakou hodnotu mám. Odpískal jsem to i za cenu nejistoty, co se mnou bude dál.
Nakonec ale netrvala dlouho. Druhý den mi zazvonil telefon od manažera pana Aloise Sommera, že se můžu sbalit a vyrazit do té Trnavy. Že mě chtějí, ovšem nejdřív se musím ukázat.
Dorazil jsem tam – jako pátý gólman v kabině, přičemž trenérovi brankářů bylo dvaatřicet a klidně mohl taky ještě chytat.
„Co to je… Tady mají gólmanů, že můžou hrát malej fotbal jen s nimi…“ říkal jsem si. Ale nakonec jsem to byl já, kdo odchytal generálku na ligu, dostal jsem smlouvu a v sezoně jsem pak vystřídal jednou jedinkrát. V nastavení jednoho zápasu, kdy jsem na pár minut pustil zachytat místního šestnáctiletého odchovance. Byl jsem hodnocený jako nejlepší gólman ročníku na Slovensku a díky tomu si mě všiml Liberec.
Rok potom, co jsem odmítl Zlín, jsem do ligy přece jen šel. A do lepšího klubu.
Přestupu předcházela ještě situace, kdy mě taky s odstupem hřeje, jak jsem se zachoval. Po posledním zápase sezony si mě zavolal trnavský majitel pan Poór s tím, že se mnou chce prodloužit smlouvu, kterou jsem původně měl jen na rok. Položil přede mě na stůl papíry a ať podepíšu.
Měli jsme před startem dalšího ročníku jen týdenní pauzu, protože jsme začínali pohárem Intertoto strašně brzy. I proto jsem odmítl. „Vy dopředu víte, že mě chcete, a místo abyste mi dali smlouvu před dvěma měsíci, ať si ji můžu pořádně pročíst, tak mi ji nabízíte teď, abych se s tím patlal, když mám jen pár dní volno?“ říkám mu. To přece není úplně správné jednání… Každou smlouvu je třeba prostudovat, jestli v ní není nějaká klička.
„Nic nepodepisuju. Nechte to tady, jak za týden přijedu, podepíšu vám to,“ rozloučil jsem se.
„Dobře, ale jsme domluveni?“ ptá se Poór.
„Jsme domluveni. Ruku na to,“ říkám.
Za tři dny mi zavolal pan Karl, že mě chce do Liberce.
„Děkuju, to je pro mě fantastická nabídka, výborná po všech stránkách. Strašně by mě to lákalo, ale budete se muset domluvit s Trnavou,“ reagoval jsem.
„Proč? Měl jsi tam smlouvu jen na rok, to máme zjištěné,“ odpověděl.
„Ale já se domluvil, že zůstávám i další rok. A je mi jedno, jestli je to na papíře nebo ne. Dal jsem své slovo.“
Skutečně se pak rozjelo jednání mezi kluby. Pan Poór si mě zavolal, že by mě nejradši měl dál v Trnavě, ale že jeden talent už tam držel a jeho rozvoji to úplně neprospělo, takže jestli chci jít, s Libercem se prý domluví.
Domluvil. A Liberec platil odstupné jen proto, že já ze sebe nechtěl dělat pitomce, který něco slíbí a pak poví: „Hele, máme na to papír? Nemáme.“ Troufám si tvrdit, že většina lidí by to udělala právě takhle. Jenže já když dám své slovo, beru to stejně, jako by to bylo psáno na papíře. Netvrdím, že jsem snad nějaký Mirek Dušín, vzor ctnosti. V žádném případě. Jen si myslím, že vztahové záležitosti by měl člověk mít čisté. Nejsem zároveň naivní, abych čekal, že tak, jak se chovám já, budou se ostatní chovat ke mně. Takhle svět nefunguje.
Beru to spíš z druhé strany. Jestliže se mi nelíbí, co někdo dělá, nebudu to dělat sám.
Co si budeme namlouvat, fotbal není úplně čisté prostředí. Historek o jednání některých manažerů a agentů, kteří jsou schopní si krást hráče, zná každý milion. Kluby taky dokáží s hráči parádně vyjebat a zrovna tak jsou případy, kdy ani hráči nejsou vůbec svatí a snaží se klubům zavařit, jak jen mohou.
A já zkrátka nechtěl mít pověst podrazáka.
Ve finále jsem si neuškodil ani u pana Karla, který viděl, co jsem zač, ani u pana Poóra. Nedávno jsem se dozvěděl, jak o mně i po letech vypráví, že jsem frajer, jak jsem se zachoval. Když o sobě tohle slyšíte, zahřeje vás to. Má to nějakou váhu.
Tohle všechno má určitě kořeny v tom, jak jsem vůbec svoji kariéru začal. Moc dobře jsem si vždycky uvědomoval, že nahoru mě dostane jen poctivost. Já nebyl ten, kdo něco ochcával. V životě ani na hřišti.
Autobus mezi Orlovou a Ostravou se kodrcal něco přes půl hodiny. Pro mě to byl čas, kdy jsem mohl dospat aspoň nějaký deficit. Občas jsem se tam stihl i podívat na něco do školy, protože jindy jsem možnost učit se jednoduše neměl.
Škola, gólmanský trénink, trénink s hráči, rehabilitace, cesta na autobus a ve čtvrt na osm večer doma. Zbitý jako kůň. Dostal jsem večeři, mrknul na zprávy a šel jsem si lehnout, vděčný, že jsem v posteli. Tak probíhaly moje mládežnické roky v Baníku. Ani po tom, co jsem tam dostal práci a k ní měl dvoufázové tréninky, se to moc nezměnilo.
Ano, čtete dobře. Dostal jsem PRÁCI.
Perspektivním hráčům, kteří vyšli z dorostu, nabídli první smlouvy, aby se nerozutekli. My, druhá garnitura, jsme dostali alespoň nabídku pracovat v omezeném režimu na údržbě stadionu s možností trénovat.
Bral jsem to jako ideální možnost, jak se přece jen dál posouvat. Mohl jsem být stále na hřišti a z fotbalové stránky jsem neměl narušený potřebný tréninkový proces. Když člověk chodí někam makat na osm hodin a večer jde pak na fotbal, je to jiné. A zvlášť někde na vesnici, kde se trénuje třeba jen třikrát do týdne. To už je problém, pokud člověk přemýšlí směrem ke smysluplné fotbalové kariéře, protože tímhle způsobem se neposouvá.
Náš den vypadal tak, že jsme dorazili na sedmou, něco jsme si na stadionu oddělali, od půl desáté si zatrénovali s áčkem, po obědě zase pracovali a nakonec měli ještě odpolední trénink. Uklízeli jsme ochozy, sekali trávu, tahali a válcovali škváru, přimíchávali do ní piliny, osívali písek, drnovali… Všechno, co bylo na stadionu třeba. Byl jsem i u toho, když se na Bazalech předělávala legendární tribuna, montovali jsme na ni nové lavice. Nebo jsem zažil, jak se propadl trávník. Kluci na tréninku kopli balon a najednou ho neviděli, zmizel v proláklině, jíž si do té doby nikdo nevšiml. Hned se začaly dělat obrovské sondy, co pod Bazaly vlastně je. Zasypávali jsme jámy po sondách kameny z koleček, což bylo nekonečné, díry byly nenasytné. Potom dorazily míchačky s betonem a lily ho tam po tunách, nikdo nevěděl, kam to všechno mizí.
Nakonec se zjistila vskutku překvapivá věc. Že Bazaly jsou stejně jako celá Ostrava poddolované.
Bylo mi tou dobou nějakých osmnáct, devatenáct. Vyrážel jsem autobusem v šest, abych byl v sedm připravený, až nám hlavní trávníkář rozdělí úkoly. Samozřejmě bych raději spal do osmi a pak si to jen přijel odtrénovat jako ti s profismlouvami. Ale zase mi přišlo, že my, co jsme smlouvy jako mladí nedostali, jsme si pak svých dílčích fotbalových úspěchů víc vážili. Stejnou cestu jako já podstoupil třeba i Petr Slončík, bratranec slavnějšího Radka, který to nakonec taky do ligy dotáhnul.
Ona totiž ctižádostivost funguje, ne že ne.
„Proč oni mají smlouvy a já ne?“ To vám v hlavě šrotuje. „Dokážu, že na to taky mám. Že si ji zasloužím…“
Mě takové úvahy rozhodně motivovaly být lepší. Makal jsem na sobě.
Slyšeli jste to mockrát, zní to jako klišé, ale já to měl v sobě. Každý trénink naplno, každý zákrok s cílem nedostat gól. S klukama jsme si přidávali navíc, což do nás cpal už pan Schmucker, když říkával, že on s námi sice může něco udělat, ale pokud my sami nebudeme chtít něco si přidat, je to k ničemu. Cesta nahoru vede jen přes obrovskou dřinu.
Já v téhle souvislosti dělal i úplně nesmyslné věci. Po dvou trénincích denně jsem si ještě postavil bednu a skákal na ni, abych zlepšil odrazovou sílu. Dnes jako trenér vím, že je to blbost, že po dvou trénincích denně už toho moc nerozvinete, ale v té době jsem byl přesvědčený, že jde o nejlepší možnou věc.
A možná víc než samotné svaly jsem posiloval vědomí, že pro sebe něco dělám. Vždyť já i ve volných dnech chodil běhat do parku a skákat do schodů a přes švihadlo. Pracoval jsem na tom, abych byl připravený, až moje chvíle přijde. Protože když člověk šanci jednou dostane a nachystaný není… Tak bohužel.
Já tu svoji nakonec dostal v druholigovém NH Ostrava. Předtím ve Frýdku se mnou Baník vyloženě zalepil díru, když si odtamtud vzal jiného gólmana, ale sem už jsem šel, protože mě někdo chtěl – a když se zranila jednička Sedlák, na tu soutěž skvělý gólman, sezonu jsem dochytal. Poprvé a naposledy mě pak následně Baník vzal do přípravy áčka, z čehož vyplynulo hostování v druholigovém Třinci, a následně v Žilině. Baník odtamtud totiž koupil beka Petra Drozda a při jednáních ze slovenské strany padlo, jestli náhodou nemají nějakého gólmana.
„Jo, tenhle mladej, celkem slušně chytal za NHčko a Třinec…“
Byl jsem obyčejný, řadový gólman nižších soutěží. Kluků jako já byly mraky. Měl jsem štěstí, rozhodně. Jenže to člověk potřebuje vždycky.
V Žilině byl Braňo Rzeszoto, který chytal skvěle, já to za něj párkrát vzal, když se zranil, a byl z toho historicky první žilinský titul.
Taky jsem tu zažil něco, co bych nikdy nepřál žádnému ze svých svěřenců.
Pod trenérem Jurkemikem jsme totiž v přípravě tři měsíce běhali jako magoři. Čtyřsetmetrové ovály po poli, v každé ruce čtyřkilový medicinbal. I my gólmani. Na pravou zálohu jsem byl nachystaný geniálně, jen jsme s Braněm těmi neskutečnými dávkami ztratili veškerou brankářskou koordinaci a ještě v dubnu nebyli schopní chytit balon. Byli jsme spolu na soustředění na pokoji, a když na nás někdo zazvonil, nejdřív jsme si stříhali, kdo půjde otevřít, protože jsme se nemohli zvednout z postele. Z prvního patra na jídlo jsme jezdili výtahem, stehna nás pálila tak, že jsme ani nedokázali sejít schody.
Přesto jsme to v lize jako tým zvládli úspěšně a druhý rok si zahráli o Ligu mistrů s Basilejí. Mně pak ale v šestém kole domácí soutěže v Trnavě zlomili ruku, načež klub přivedl jiného gólmana a já se v zimě zase ocitnul v Baníku. Opět bez sebemenší naděje, že dostanu možnost chytat. V šatně juniorky jsme se potkali s Víťou Baránkem, klub o nás nestál ani o jednoho. Když jsme spolu po letech nastupovali v Liberci na hřiště, já za Slovan a on za Zlín, mrknul na mě v tunelu a říká: „Vidíš, a to nás tenkrát nikdo nechtěl…“
Vzal jsem tehdy třetiligový Třinec. Nechtěl jsem čekat, jestli po mně někdo na poslední chvíli sáhne, nebral jsem MSFL jako degradaci. Potřeboval jsem chytat. Měl jsem ještě půl roku smlouvu v Baníku a věděl jsem, že mě nikdo nebude kupovat. Vždycky jsem si taky uvědomoval, že mám-li se zlepšovat, musím hlavně chytat. Za mých časů se moc nenosilo, aby dostávali přednost mladí gólmani, sázelo se hlavně na zkušenost. Proto jsem bral klidně i třetí ligu, protože v zápasech si člověk dělá jméno a nabírá zkušenosti. Ne na lavici. A abych někoho zaujal, musím chytat. Když budu dobrý ve třetí lize, vezme mě někdo z druhé. Potom z první. Neměl jsem v sobě dané, že musím hrát na nejvyšší úrovni. Já chtěl makat, abych byl nejlepší tam, kde jsem.
Když jsem do Třince šel, byl poslední s devíti body a po mně se chtělo, abych to tam pomohl zachránit. To se tehdy povedlo a lidi viděli, že jsem k tomu svými výkony přispěl. Právě tehdy si mě všimnul Zlín.
A právě tehdy se to všechno skutečně rozběhlo.
I proto dnes svým trenérským kolegům říkám, ať nelámou nad hráči hůl, když se ve dvaceti neprosadí. Vždyť můžou vyskočit klidně v pěta-, šestadvaceti. Stačí, když si půjdou za svým a budou fotbalu něco dávat. Každý je strůjcem svého štěstí. Kdo si ve třiadvaceti řekne, že trčí ve druhé lize a měl být už dávno někde jinde, a na všechno se vykašle, ten se nikam neposune. Ale kdo mákne…
Já měl v Baníku kolem sebe v ročníku iks mládežnických reprezentantů. Tým nadupaný jak blázen.
Ligu z nich nehrál nikdo. Jen já. Trávníkář, co v šestadvaceti odešel do posledního týmu MSFL.
Pro mnohé hráče je dnes potupa, že hrají třeba jen v béčku. Berou to tak, že to už teda asi končí… Houby. Vždyť i odtud se můžou dostat výš, ale musí za tím jít. Musejí mít fotbal rádi, chtít něco dokázat. Ne někomu jinému, ale sami sobě, že do toho dali maximum. Aby si jednou mohli říct: Je mi pětatřicet a už to asi nevyjde, ale dělal jsem pro to všechno. A holt jsem na víc než třeba druhou ligu neměl.
S tím se totiž pak člověk v pohodě smíří, protože ví, že udělal, co mohl. Horší je, když tuší, že nehrábl prstem, a pak je jen ukřivděný, že nikdo neviděl jeho zázračný talent.
I v Liberci jsem si pak musel na svoji šanci počkat, nejdřív jsem spíš kryl záda Zbyňovi Hauzrovi. Až když ve druhé sezoně nastoupil jako hlavní trenér Víťa Lavička, chytal jsem pod ním prakticky už jen já. A s mužstvem, z něhož v létě odešlo šest hráčů základní sestavy, jsme stylem start – cíl vyhráli ligu.
Dostal jsem se i do nároďáku, zahrál si zajímavé zápasy v evropských pohárech a do toho najednou přiletěly i zahraniční nabídky. Druholigový německý 1. FC Köln a z Ruska Vladivostok.
Mít tohle na výběr pět let nazpátek, beru Německo. Bez rozmýšlení. Ve třiceti už jsem ale uvažoval pragmaticky. Köln měl sice ambice na postup do ligy a zahrát si bundesligu bylo jedním z mých snů, jenže oba kluby mi dávaly smlouvu na dva roky, a co bylo ve Vladivostoku v čistém, to bych v Německu musel ještě danit skoro na polovic.
Mám se ve třiceti honit za klukovskými sny, nebo si vydělat jednou tolik?
Jasně, vzal jsem s čistým svědomím Vladivostok.
A sranda je, že jsem si nakonec díky tomu své sny splnil v rovině, o níž by mě ani tehdy vůbec nenapadlo uvažovat.
Rikjaard, Gullit, Maldini, Baresi, Van Basten, Rossi… Miloval jsem tuhle éru AC Milan. Vždycky jsem si přál zahrát si na San Siru. A že se mi to nakonec v pětatřiceti podařilo, považuju za neskutečnou pecku.
Ale nerad bych předbíhal.
Naživo jsem hráče AC Milán poprvé viděl právě v Rusku. Zrovna jsme s Vladivostokem zůstávali na čas v Moskvě a místní Lokomotiv tou dobou pořádal velkolepý turnaj. Přijel třeba Real Madrid, ale právě i AC. Samozřejmě jsem si okamžitě sehnal lístky.
Seděl jsem na tribuně toho nádherného, obřího stadionu, na němž jsem do té doby ještě nenastoupil, a říkal si, že tady bych tedy chtěl hrát. Nádhera. Nemělo to chybu. Dorazil jsem s předstihem, abych si na rozcvičce prohlédl Didu, slavného Brazilce v milánské brance. Třeba od něho něco odkoukám… Spíš jsem ale viděl, jak to vypadat nemá. Dida byl nesoustředěný, balony mu padaly, měl to vyloženě na salámu. Aspoň že v samotném zápase něco předvedl.
Ve Vladivostoku jsem nevšední zážitky sbíral neustále.
Už při podpisu smlouvy mi řekli, že vypadám úplně jako ten druhý, co tu teď byl.
Ten druhý?
No ano. Spolu se mnou vzali i jednoho z nejlépe hodnocených brankářů ligy. Ruskou hvězdu, trojku nároďáku. Hned jsem volal agentovi Viktorovi Kolářovi, co to má znamenat.
„Ty jsi taky reprezentant, to dáš,“ odpověděl mi.
Jo, jasně že dám. Ale aspoň jsem mohl vědět, do čeho jdu… Ale zase. Trenéra jsem přesvědčil a v přípravě dal přece jen do brány mě, začalo mi po sportovní stránce další báječné období.
Když se dnes jako trenér dívám na gólmana, nestojím o sestřih nejlepších zásahů. Zajímá mě, jaké dostává góly.
Horší to bylo se spánkem. Že angažmá ve městě deset tisíc kilometrů od Moskvy dá člověku asi zabrat, mi došlo, už když jsem se při první zmínce o zájmu Vladivostoku podíval na mapu. To bude hrůza… Uklidnila mě informace, že se to řeší sériemi zápasů doma a venku, aby tým neustále nepřelétával. Ale i tak jsem netušil, co s vámi dělá devítihodinový časový posun. Jak vás semele, že ani za dva týdny si na něj nezvyknete, když se neustále mění sem a tam. Je absolutně nereálné v takovém režimu fungovat v jednom pásmu. A pokud byste celou dobu drželi třeba jen moskevský čas, budete žít ve vakuu. V noci. Navíc od mé druhé sezony nám ruský svaz už ani nepovolil výjimku a museli jsme hrát systémem doma – venku každý týden jako další kluby. To o nás dokonce přijela BBC natáčet dokument, protože jsme byli sportovní tým, který toho v celosvětovém měřítku nalétá nejvíc za sezonu. Ani v amerických soutěžích nikdo necestoval tolik jako my. Neustálé přesuny, to byla fakt hitparáda.
Ono to totiž není jen o samotném dlouhém letu. Musíte být na letišti dvě hodiny předem, už na něj jedete hodinu, pak deset hodin letíte a než vám dají bágly a pak se po ruských městech přesunete na hotel, je to nějakých osmnáct hodin. Skoro den života při každém přeletu.
Zpočátku jsem nevěděl, jak se s tím vypořádat.
Týmoví doktoři to na mě zkoušeli s práškem na spaní. Ale to vůbec. Všichni okolo chrápali a já zaboha nemohl usnout. I když jsem se unavil čtením, dokázal jsem zabrat tak na pět minut.
Tak jsem aspoň sledoval filmy. V Rusku se i novinky, jaké u nás sotva šly do kina, daly sehnat za pár korun. Před každou cestou jsem nakoupil klidně i deset filmů a pak je všechny skouknul. Dodnes mám doma obrovský štos dévédéček. Ruština mi nevadila, do kina jsem dřív rád a hodně chodil, takže mi nakonec cesta vždycky parádně utekla. Sice jsem vypadl z letadla zbitý a zničený, ale pak jsem na hotelu skočil do sauny, zpotil se a druhý den byl přece jen schopný trénovat.
Dalo se to. A upřímně, za ty peníze to stálo.
I fotbal mě tam ohromně bavil. Neměli jsme bůhvíjaké mužstvo, ale přesto jsme měli vyprodaný každý zápas a naši fanoušci byli u vytržení, i když jsme ve čtyřicáté minutě poprvé vystřelili ze třiceti metrů na bránu.
Tam daleko na východě jsou lidi obecně skutečně srdeční, jak se říká. A fotbalu moc nerozumějí, což byla naše výhoda.
V mé druhé sezoně jsme na tom od počátku byli v tabulce hodně špatně, navíc nás čekaly dva zápasy s Lokomotivem a CSKA, s giganty. Pokud bychom oba prohráli, bylo by zle.
My je oba porazili, oběma jsme nasypali čtyři góly. Neskutečný zážitek. Na Lokomotivu jsme pak ke konci ročníku ještě ukopali remízu 1:1 a tím jsme definitivně utekli z bezprostředního ohrožení sestupem.
A mě možná i proto Lokomotiv v průběhu další sezony koupil, když se mu zranil gólman.
Byl jsem sice oblíbený mezi našimi fanoušky a gubernátor, který klub vedl, za mnou i s rodinou přijel na bázu dát mi najevo, že chce, abych zůstal. Dokonce mi nabízel stejnou smlouvu jako Lokomotiv. Já mu přesto poděkoval s tím, že budu rád, když mě prodají. Že chci zase na vyšší sportovní level, což Lokomotiv, jeden z předních klubů Ruska, splňoval.
I to létání jsem rád trochu omezil, ne že ne.
Přitom zrovna toho se týká historka, která mi v souvislosti s Lokotkou vždycky vyvstane na mysli jako první. Jak mi tehdy v září 2011, kdy už jsem byl z klubu pryč, volal místní masér, jestli jsem slyšel, že spadlo letadlo, s nímž jsme lítali. Vyjmenovával celou posádku, již jsme znali. Letušky Sašu, Mášu… Všichni že jsou mrtví, na první dobrou ho ani nenapadlo, že jsme tam měli naše české kluky.
Ano, mám na mysli havárii letadla Jaroslavle.
Když se totiž v Lokotce vyměnil prezident, nová šéfka nám pořídila jiné charterové letadlo a to naše přesunula v rámci koncernu k jinému týmu. K hokejistům.
Ten stroj si přesně pamatuju, stejně jako přistávání v Jaroslavli, která jako jedna z mála neměla klasické civilní letiště, ale jen vojenské. V letadle jsme sedávali přesně tam, co potom kluci, kteří havárii nepřežili. Byla to pohodlná kabina se staršími, ale luxusními koženými křesly, měli jsme tam spoustu místa. Vpředu byla část pro funkcionáře a trenéry. A co byla zvláštnost, nastupovalo se schůdky umístěnými kolmo zezadu pod ocasem. Mrazí mě, když si představím, jak se musely odehrávat poslední vteřiny před pádem.
Každý, kdo hrál v Rusku, má své historky o létání. I nám to párkrát ujelo na ledu, a třeba jednou v Samaře jsme doklouzali po ranveji bokem, protože Rusové holt neposolili. To všechno byly ale spíš úsměvné scény, které člověk rád dával k dobru.
Než to spadlo.
Upřímně, dřív jsem to vůbec nevnímal, byla to rutina, ale dnes, kdy létám jen jednou za čas na soustředění nebo na dovolenou, mi už nastupování do letadla nedělá vůbec dobře.
Po konci v Lokomotivu jsem měl jasno, že chci v Rusku pokračovat. A měl jsem před sebou zase dvě možnosti. Rostov na Donu, první liga, nebo Soči z druhé ligy.
Představoval jsem si, že konec kariéry si užiju někde na Kypru, v teple, ale Soči nebyla vůbec špatná varianta. Pecka město u moře, pro rodinu nádherné. Jiný druholigový tým bych neřešil, ale tohle mi dávalo smysl. Navíc ruské soutěže tehdy přecházely na evropský model podzim – jaro, a dostal jsem tak nabídku na dva a půl roku. Rostov nabízel sice stejné peníze, ale jen rok.
Tak co? Je mi pětatřicet, podepíšu tady svoji poslední smlouvu a kašlu na to. Ze své startovní pozice jsem ve fotbale vyždímal, co se dá. Ještě tu ze sebe vydám to nejlepší a balím to. Přesně tak jsem to měl nastavené. Rozhodně jsem se už nechtěl vracet do české ligy.
Osud to ale se mnou měl vymyšlené trochu jinak.
Soči sice nabralo spoustu hráčů a nabušený trenérský štáb v čele se Stanislavem Čerčesovem, který dnes vede ruský nároďák, ale už na prvním soustředění v Turecku začaly od místních kustodů prosakovat zvěsti, že majitel ještě neposlal nějaké peníze z loňska a že to taky může skončit špatně.
Ty bláho, snad jsme nešlápli do nějakého hovna, říkal jsem si.
A fakt že jo. Rozjela se soutěž, tři měsíce nám zaplatili, další tři už ne, ale přesto se ještě nějak fungovalo. V půlce července uprostřed rozehrané soutěže ale najednou utrum. Dorazil majitel, vyskočil z pancéřového vozu s gorilami v zádech, že nejsou děngy a klub rozpouští. Konec, ze dne na den.
Taky tvrdil, že všechny dluhy uhradí.
Nezaplatil samozřejmě nic, už jsme o něm nikdy neslyšeli. Nechal jsem tak v Soči tři měsíce platu, prémie a značné náklady na bydlení. Měl jsem našetřeno, nedostalo mě to do finanční nouze, ale malé peníze to nebyly, to tedy ne.
Zatímco se řešily možnosti, kam bych mohl odejít po Rusku, protože jméno jsem si tam přece jen udělal slušné, zavolal Viktor Kolář, že by o mě měla zájem Plzeň. Zrovna ji čekala rozhodující fáze boje o Ligu mistrů, přímý souboj s Kodaní. Dodnes jsem nepochopil, jak na mě přišli, ale asi se holt všechno sešlo v pravý čas, včetně toho, že v Plzni cítili potřebu zkušeného gólmana. Na delší dobu byl zraněný Pavlík, Daňkovi s Ticháčkem asi tolik nevěřili, já splňoval určité parametry, a navíc bych přišel zadarmo.
„Hele, boj o Ligu mistrů, to si můžeš zahrát super zápasy, což jsi nečekal, že se ti ještě někdy poštěstí,“ říkal jsem si. „A i kdybychom vypadli, budeme hrát UEFU, to jsou taky hezký zkušenosti.“ Taky jsem Plzeň samozřejmě sledoval, byl to sympatický tým plný zajímavých hráčů, tehdy zjevení v zaběhnutých českých pořádcích. Proč bych čekal na nějaký nesmysl v Rusku? Třeba to ani nevyjde… Vrátím se.
Ve středu jsem přiletěl do Česka a po dvou trénincích už v pátek chytal ligu proti Teplicím. Jediné, na co se mě ptali, bylo, jestli jsem v Soči trénoval, když se to tam rozpadlo. A je fakt, že já tehdy týden nedělal vůbec nic. Na hřiště jsme nemohli a v hotelové posilovně, kterou jsem si zaplatil, mě to k žádným extra výkonům nehnalo. Moc jsem tomu nedal. V Česku zrovna panovala ohromná vedra, zpočátku jsem byl hotovej. Ale kluci mi pomohli, Teplice jsme zvládli s nulou a v úterý už jsem šel do brány i v Kodani na první zápas play off, který jsme vyhráli 3:1. Martin Fillo tehdy dal famózní třetí gól, určitě si vzpomínáte.
Z plzeňských začátků mi v paměti utkvělo, že jsem kromě stěžejních hráčů jako Horváth, Kolář, Limberský, Bakoš nebo stoperů neznal své spoluhráče. Neměl jsem ponětí, kdo je Pilař, věděl jsem prd o Jiráčkovi. První duel v Kodani pak nemohl hrát právě Baky a já si říkal, jak to chce trenér vyřešit, vždyť to jsme bez útočníka.
„Vepředu bude hrát Miško Ďuriš,“ oznamoval Vrba při poradě a mně to připadalo jako průser. Kdo to je?
Jak moc jsem se mýlil. Míša sice nebyl nejvyšší, ale co na něho šlo za balony, to udržel. Vyhrával souboje, hlavy, měl fantastický timing. Poznal jsem hned, že to je fotbalista jako hrom. A vůbec, celkově to tehdy vypadalo skvěle. Měli jsme jasné lídry na střídačce i na hřišti, Vrba dával týmu řád a Horvy si ho řídil na place. Hráli jsme pěkný fotbal, dalo se na to dívat. Žádná náhoda, kdy někde ubráníte se štěstím 1:0 a prolezete dál. My hráli na míči a soupeře mačkali.
S výjimkou Barcelony.
Když nám Barcelonu nalosovali do skupiny, zařekl jsem se, že se na ni nebudu dívat. A skutečně, i když byla v televizi skoro furt, neviděl jsem ji ani jednou. Zakázal jsem si to.
Nechtěl jsem si zbytečně přidělávat starosti. Deptat se, jakou nálož dostaneme.
Oni to tehdy neskutečně valili. Středa, sobota, všem dávali dardy. Co si pamatuju, nejpřijatelnější výsledek byl o čtyři góly. Jinak sázeli klidně pět šest kousků. Na jaře předtím vyhráli Ligu mistrů a byli ve fazoně jako snad nikdy. Nejlepší tým světa. Neskutečná mašina, jeden hvězdnější fotbalista než druhý.
Po měsíci jsem každopádně hráče Barcelony poprvé uviděl, když nám je Vrba ukazoval na rozboru u videa pár dnů před zápasem na Nou Campu.
Vybavuju si, jak jsme si hodinu a půl před zápasem prohlíželi stadion, kde už byli naši fanoušci a do prázdných ochozů skandovali „Viktorka, dejte jim bůra“. To nás rozesmálo. Pavel Horváth taky tehdy ze srandy říkal, že máme Barcelonské nechat dát brzy gól, ať je moc nenasereme. Když to dlouho udržíme na 0:0, nedej bože povedeme, to se akorát vytočej a nasypou nám…
To samozřejmě berte jako vtip, ale fakt je ten, že člověk se chce poměřit s každým, porvat se o výsledek, tady jsme ovšem tušili, že ani nejlepší možný výkon asi nebude stačit. Sice jsme tam měli situaci, kdy Valdézovi vypadl balon, a kdyby to Míša Ďuriš čekal, mohli jsme srovnat na 1:1, protože oni sice skutečně brzy šli do vedení, ale jinak nás ani při velkém obléhání ne a ne zlomit.
To bychom ale chtěli moc. Když si vzpomenu na jejich dominanci, držení balonu… Od začátku bylo jasné, že něco tam uhrát je nad naše síly.
Přesto aspoň můžu říct, že jsem si zachytal proti Messimu a nedal mi gól.
Bušil to do tyčí, lítalo to kolem mě, šancí měli spoustu a zvlášť on osobně, ale nějak jsme to ustáli. Akorát jak jsme byli pod neustálým tlakem, nedalo se ani na vteřinu povolit z koncentrace. Normálně si brankář aspoň na chvíli uleví, když se hraje na půlce soupeře, tady jsem prakticky celých devadesát minut poskakoval přikrčený v gólmanském postoji a čekal, odkud něco přiletí, protože oni si to jen házenkářsky přehazovali ze strany na stranu.
Ten zápas jsem přitom absolvoval se zraněným kolenem. Nezmiňuju to proto, abych ze sebe dělal borce, jak jsem to zvládnul. Kdepak, já o tom při hře ani nevěděl. A vůbec, v tomto ohledu mám jasno. Buď jdeš jako hráč do zápasu s drobným zraněním a víš, že tě nemůže ovlivnit, nebo víš, že to je něco vážného, co tě bude omezovat, a to jsi pak poškodil celý tým. Podvedls nejbližší lidi, s nimiž se snažíš o společný úspěch. Úplně nejhorší pro mě je, když dnes budu jako trenér svému svěřenci vyčítat výkon a on mi řekne, že šel do zápasu zraněný. To je pro mě informace o ničem, výmluva. Když už jsi takový blbec, že jsi do toho šel a věděl jsi, že nejsi v pohodě, tak o tom aspoň nikomu neříkej.
Já si sice na Nou Campu oddělal poškozený meniskus, den po zápase mi do něj natekla voda, ale vím, že jsem při hře žádné problémy necítil.
Každopádně jsem najednou stál před rozhodnutím, jestli dál chytat a čekat, jak dlouho to vydrží, což klidně mohlo být i do konce sezony, nebo jít pod kudlu a být relativně brzy zpátky.
Trenér Vrba mi neřekl, že mě potřebuje a chce, abych chytal co nejdéle. Nechal rozhodnutí na mně.
Operace dopadla dobře, všechno šlo jako na drátkách, a i když se mezi tím zase rozchytal Roman Pavlík, ještě jsem se do brány vrátil na Borisov i AC Milán doma a na jaře pak chytal pohár UEFA proti Schalke, s nímž jsme nešťastně vypadli. Na domácí titul už to nevypadalo, ale tři kola před koncem ligy jsme nečekaně vyhráli v silné Boleslavi, čímž jsme se vrátili do hry. Všechno tak vyvrcholilo v posledním kole přímým soubojem o zlato s Libercem.
Zrovna s Libercem.
Pro mě to byl strašný scénář. Já, který v Liberci bydlím, jsem přijel s Plzní hrát o titul. Říkal jsem si, že každá moje případná chyba se bude hodnotit ve stylu: „Ten blbec jim to tam nechal schválně.“ Takové uvažování je pro mě samozřejmě absolutně mimo, ale víme, jak reagují lidi. Proto jsem si přál, ať se hlavně nic nestane a já něco nepodělám.
Nakonec to skončilo 0:0, titul zůstal v Liberci a já měl ze všeho rozpačitý dojem. Vím, že jsem pomohl, jak jsem mohl. S Davidem Bičíkem, který chytal za Slovan, jsme oba dostali ve Sportu devítku, přičemž on toho objektivně pochytal víc, ale já byl každopádně ze všeho tak hotový, že jsem už půl hodiny po zápase parkoval před barákem. Zapnul jsem sekačku a šel sekat zahradu, aby se mi vypnula hlava.
Vysypával jsem koše s trávou a nemyslel na žádný fotbal.
Je pecka, že jsem si mohl v Plzni užít tak ohromně zajímavé zápasy, a to jsem ještě netušil, že mě po zašmodrchaném jednání o prodloužení smlouvy čekají dva další roky ve Spartě a zajímavá tříměsíční zkušenost v Indii, kde se sejdu v týmu s Alessandrem Del Pierem.
Vždycky jsem fotbal ohromně prožíval. Možná v civilu působím mírně, ale jak vlezu na hřiště, jsem vtažený do hry a nezajímá mě nic jiného, než že chci vyhrát. Však mě taky máma kdysi prosila, ať při zápasech Liberce neřvu tak sprostě, že to berou ruchové mikrofony. Chudák, seděla v Orlové v obýváku a její syn v televizi posílal všechny někam.
Emoce mi málem ukončily i zápas, na který nikdy nezapomenu. Ten na San Siru proti AC Milán. Po sporné ruce a odpískané penaltě, která všechno zlomila na stranu domácích, jsem naštvaně mrsknul míčem o zem a ten trefil čtvrtého rozhodčího. Mohl jsem být rád jen za žlutou.
Zároveň vím, že tehdy jsem proti týmu, který jsem jako kluk obdivoval, předvedl výkon, za jaký se nemusím stydět. Určitě bych si vzpomněl na utkání, kdy jsem toho celkově pochytal i víc, ale přece jen, když se člověku daří na tak vysoké úrovni, má to zvuk. Konfrontace s hráči, jako je Ibrahimovič nebo Seedorf, u níž člověk vypadá, že i něco umí, rozhodně zvyšuje váhu daného okamžiku.
I přes porážku 0:2 jsem s odstupem pyšný na to, co jsem ukázal právě v tomhle utkání.
Jinak pro mě bylo vždycky prioritní snažit se nedostat gól. Chápu, že úloha brankáře spočívá právě v tomhle. Udělat všechno pro to, aby balon neskončil za čárou. Není zadání vypadat hezky, dělat krásné zákroky, ale neinkasovat.
Proto když se dnes jako trenér dívám na gólmana, nestojím o sestřih nejlepších zásahů. Jako první mě zajímá, jaké dostává góly. Když vidím, že půlka z nich se dá chytit, a ještě se třeba opakují, nechci ho. Je krásné vidět někoho, jak lítá ve fantastických robinzonádách, ale až ze sestřihu gólů poznáte, jaký je to brankář.
Sám jsem v ničem úplně nevyčníval. Byl jsem normálně vysoký, neměl jsem problémy s centry ani hrou nohama, možná jsem míval slušný reflex a dokázal jsem se dobře navázat s hráčem při situacích jeden na jedna, ale celkově bych řekl, že jsem byl solidní průměr. V žádném ohledu jsem extra nevynikal, ale ani extra nepropadal. Hlavně jsem ale k fotbalu přistupoval poctivě.
Mám ho pořád rád i dnes, kdy jezdím chytat třetí ligu do Přepeř. I proto, že mi nakonec ukázal, že tvrdá práce se vyplatí. Vrátil mi vrchovatě všechno, co jsem pro úspěch kdy dělal.
Díky němu vím, že když to máte s někým hozené na rovinu, nemůže to dopadnout špatně.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází