Marek Kulič

Pěkný, penaltička, to bude večer hned líp chutnat. Už jsem si rovnal balon na puntík.

Sakra.

Plzeňský gólman mi střelu vyrazil, ale rovnou mně pod nohy. Jéé, to mám kliku, problesklo mi hlavou.

Bum. Nad.

No… Zápas skončil 0:0. Předtím v týdnu se mi ale narodil syn, takže byla tak jako tak připravená oslava. Plzeň tehdy v roce 2006 ještě nebyla tolik našlapaná, kdežto my v Mladé Boleslavi měli parádní tým, takže jsme čekali, že se bude zapíjet i pohodová výhra. To se nepovedlo, ale co už. Dítě se zapít musí, ne? A když se zapíjí dítě, jde se do plnejch, to je přece jasný. Aby byl malej zdravej.

Hrálo se v neděli, druhý den ráno jsem byl tedy samozřejmě poněkud unavenější. Trenér o oslavě věděl, takže jsme dostali jen lehčí trénink, ale nebudu lhát, nebylo mi úplně dobře. Jenže do toho přišel náš vedoucí pan Kúdela, že prý jsem pozvanej na repre. Ve dvě hodiny se mám hlásit na hotelu Praha v Dejvicích.

Uffff. Byl jsem úplně odstřelenej. Víc tedy z té zapíječky.

Jo, v Boleslavi se dařilo a já věděl, že jsem v nominaci národního týmu napsanej jako náhradník. Pěkný, ale vůbec jsem to neřešil. Bylo mi už třicet a nenapadlo by mě, že bych někdy mohl být opravdu pozvanej.

A ejhle.

Zastavil jsem se za manželkou, která mě viděla poprvé od předchozího odpoledne, a vyjel jsem. Kdyby mě tehdy na Jižní spojce stopli policajti, asi jsem nikdy žádný start za nároďák neměl. Nemyslím, že by mě nechali řídit dál.

Sotva jsem se připojil k týmu, čekaly mě rozhovory. Kolem mě mikrofony, diktafony, kamery a já byl zmačkanej jak ubrus. Muselo to být strašně vidět. Následoval trénink, naštěstí jen výklus, a já už se těšil, jak si lehnu. Jenže do toho si v kabině stoupnul Pavel Nedvěd, že tímhle srazem končí reprezentační kariéru, že se jde na pivo.

Když musíš, tak musíš.

O pár dní později v prohraném přáteláku se Srbskem v Uherském Hradišti jsem byl hodnocený jako jeden z nejlepších na hřišti…

Tehdy mi to nedocházelo, ale když jsem si později začal uvědomovat, že jsem projel celou úspěšnou kvalifikaci na Euro s klukama jako Čech, Jankulovski, Ujfaluši, Baroš, Koller, Rosický, Plašil… Ty bláho, vždyť to jsou legendy. Za pochodu jsem poznával, jak tihle kluci žijí úplně jinak, než jsem byl zvyklý. Jak poctivě k fotbalu přistupují. Skončil trénink a oni si třeba ještě sami přidali cviky na břicho. Na tohle mě neužilo, ale fotbalová úroveň mě fascinovala.

Ze všech těch borců dodnes nejvíc obdivuju jednoho, Tomáše Rosického. Co on umí, to je fantazie. Je radost se na něj jenom dívat, natož pak s ním hrát.

Vybavuju si jednu situaci, můj náběh z boku, do kterého mi poslal přihrávku tou svou šajtlí. Míč ve vzduchu zatočil, trefil mi přímo prsa, a aniž bych něco zvláštního udělal, šel jsem sám na kasu. A Rosa se mi pak omlouval, že to měl dát ještě malinko líp.

Já nechápal.

Klaním se před jeho řešením situací, chytrostí, nápady na hřišti… Strašně moc mu přeju, ať je zdravej a ještě všem ukáže, protože bych nafackoval lidem, kteří si z jeho zranění dělají srandu. Vždyť ten kluk, to je frajer jako prase, navíc hodnej, slušnej a pohodovej. Po tom, co si prožil, se furt vrací a furt chce Spartě pomoct. Pak skočí na hřiště a tleskají mu i fanoušci soupeře, protože je jednoduše geniální. Kdyby se mu zdravotní potíže vyhýbaly, už má Zlatej míč, za tím si stojím.

Mám s ním spojenej i svůj nejsilnější zážitek z nároďáku, naše vítězství nad Slováky v kvalifikaci. Vyhlašovali, jak nás porazej, jak jsou na nás nachystaní a my je na Tehelném poli smázli 3:0. Libor Sionko dva kousky, třetí Honza Koller. V kabině jsme pak čekali právě na Rosu, který jako kapitán ještě podepisoval zápis. Uprostřed trenér Brückner. „Roso, pojď,“ houknul na něj, když se objevil ve dveřích. Rosa se rozběhl a v těch kolíkách mu skočil do náručí jako jeho dítě. Starej pán se pod ním prohýbal, ale byl šťastnej a my ostatní v euforii. V ten moment tam nebylo nic hranýho, to bylo opravdový nadšení.

Mně právě tady docvaklo, že to snad nemůže ani být skutečnost. Já, celej život zaškatulkovanej jako bohém a průserář, co ve dvaceti dělal sádrokartony a pár let předtím ani nehrál fotbal, slavím reprezentační výhru s takovýma bourákama…