Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Ostatní spoluhráči šli ten večer po týmový akci se sponzorama domů, já ne. Potkali jsme se ve městě s manželkou, tehdy ještě přítelkyní, a napadlo nás, že ještě mrkneme na diskotéku, jak to tam vypadá. Jestli je tam pořád všechno na svým místě, to se musí přece zkontrolovat, že jo.
No, neměli jsme už nikam lézt, to bylo jasný hned. Motala se tam nějaká agresivní parta, proto jsem prohodil, že půjdeme radši domů, než se něco semele. Jenže než nám přijel taxík, stejně jsme se připletli ke rvačce. A jak jsem se snažil chránit svoji Nikču, zlomil jsem si o jednoho borce záprstní kůstku na ruce.
Hned mi bylo jasný, že je průser.
Druhej den na zimáku jsem šel s pravdou ven. Ani mě nenapadlo si něco vymýšlet. Po městě jsou kamery – a i kdyby nebyly, taková věc se stejně rozkřikne. Martin Straka to řešil relativně v klidu. Řekl mi, že jsem blbej a než se uzdravím, jsem bez peněz. A bylo to.
Taková věc aspoň člověka naučí. Kdykoliv se někde něco mele, klidit se pryč. Je zbytečný honit si ego, protože si takhle můžeš klidně i zničit kariéru. To mohl být i můj případ. Stalo se to totiž v sezoně, kdy se kvůli výluce na podzim nerozběhla sezona NHL, a u nás v Plzni tak chytal Tuukka Rask z Bostonu. Krátce před mojí boxerskou etudou se ale do Ameriky vrátil a dokud jsem byl zdravej, dostával jsem v brance dost příležitostí. Zároveň ve chvíli, kdy jsem si ruku zlomil, jsem měl v sezoně pořád ještě odchytáno víc za Písek v první lize než v extralize. Rok předtím jsem jezdil do Klatov dokonce do druhý ligy. Nebyl jsem v pozici, že si ze mě všichni sednou na zadek a milostivě počkají, než se dám do pořádku.
Přesto jsem nakonec tuhle sezonu zakončil jako brankář mistrovskýho týmu a chytal jsem všechny zápasy vítěznýho play off. Podzim nato už jsem nastoupil v NHL.
V životě se prostě věci vyvíjejí tak, že je dopředu nevymyslíš. Nemá cenu se o to ani pokoušet.
Gólman se na hřišti neschová. Když má den blbec, odnesou to všichni. Se svojí povahou si nepřipouštím zbytečnej tlak, ale tahle stará pravda trochu strachu dovede před zápasem vnést i do mojí hlavy. Ten ze mě ale s první střelou vždycky spadne.
Blbý teda je, když ta první střela skončí v bráně…
Ale i s tím je třeba se vypořádat. A vím, o čem mluvím, vždyť já kamkoliv jsem vlezl, tam jsem nejdřív dostal strašnýho čouda.
Poprvé tomu pomohl táta, kterej u nás doma v Písku trénoval dorosteneckou extraligu, když jsem byl ještě v devítce. Mě a parťáka Jirku Víška vzal jako mladší na jedno z posledních kol sezony do Litvínova. My tam dostali hroznou šišku. Ale hroznou, rupli jsme 4:11. Pro mě to byl první velkej zápas kariéry, jestli se to tak dá říct, a za půlku jsem stihnul nalízat osm kusů. Já brečel, jak jsem neschopnej, a táta na to: „Aspoň vidíš, že to není prdel a že musíš něco dělat, abys něco chytil.“
A tak jsem něco dělal. Jenže začátky mi prostě nikdy nešly. Můj první start za mládežnickou repre? Pět fíků jak nic.
Věřím, že je lepší, když se po nějakým kroku výš začátek nepovede, protože člověka to aspoň posadí na zadek a dostane do sebe zase trochu soudnosti, ale třeba si to tak jenom sám pro sebe vysvětluju. Protože já to tak prostě mám.
Bylo mi osmnáct, když jsem dostal první šanci v plzeňským áčku. Šel jsem na třetí třetinu ve Varech, kde jsme už tekli 0:4, a já to spolehlivě pojistil na 0:7. Ta darda mě nijak nestresovala, byl jsem vděčnej už jenom za to, že jsem se já, kluk z Písku, postavil na extraligovej led. Koukal jsem, jak to všude kolem krásně svítí… A první střela od modrý a já ji promáchnul. Zapřemýšlel jsem, jestli jsem si fakt vzal čočky, co jsem tou dobou nosil.
Ty jsem si mimochodem jednou opravdu zapomněl, a zrovna zase ve Varech. Vychytal jsem tam ale parádní výsledek 2:1. Někdy je asi lepší nevidět, co se před váma děje. Jindy mi zase čočku vydloubnul frajer špičkou hokejky, co mi projela mřížkou. Jak ve zpomaleným záběru jsem viděl, jak mi ji nabírá, a málem jsem se u toho podělal strachy, že přijdu o oko. Před operací, co mi oči spravila, jsem měl na jednom půl, na druhým tři čtvrtě dioptrie, astigmatismus a problém na ostrým světle, viděl jsem v zásadě hovno. Nemohl jsem si vybrat lepší profesi, než je hokejovej brankář.
Ale zpátky k mojí premiéře ve Varech. Ten zápas se tenkrát nepovedl celýmu týmu, mě tam plivli, protože už o nic nešlo, ale rozhodně by se to dalo brát tak, že jsem dostal šanci a nevyužil ji. V Plzni nade mnou ale držel ochrannou ruku Milan Tichý, tehdejší sportovní manažer. Dokola tvrdil, že mám potenciál, vejšku a výhodu, protože chytám v opačným gardu, s hokejkou ven. Se mnou tam byl Pavel Francouz, dneska vítěz Stanley Cupu, a oni se rozhodli nechat si mě, možnosti mi dávali opakovaně. A to i přesto, že už v mládeži jsem nasekal dost průserů. Dělali jsme kraviny, jako je asi v dorostu běžný všude, akorát já měl tu smůlu, že mě u všeho vždycky chytili.
Když jsem se později objevil v NHL, zůstal jsem věrnej svýmu způsobu, jak se někde napoprvé předvést. Vyběhnul jsem do rozjetýho zápasu v osmý minutě, párkrát se ode mě něco odrazilo, ale za chvíli bule u nás v pásmu, frajer ji vyhrál pro sebe, dal to do strany na sjíždějící křídlo a bum. Já hledal, kde se ten puk objeví, a najednou: Hele! Kluci, tady je, už jsem ho našel! Už ho lovim, ať můžem zase hrát…
Koukal jsem nahoru na kostku, jak se to celý seběhlo, říkám si: „To je dobrý, ty vole. To je tak rychlý. Co já tady teď budu dělat?“ V duchu jsem se u toho sám sobě začal tlemit.
Co taky jinýho. Tenhle přístup mi pomohl dostat se všude, kde jsem byl.
A taky mi možná nedovolil dostat se ještě dál.
Jsem přesvědčenej, že manažeři do týmu radši podepíšou kluka, co je třeba průměrnej, ale dobrej do kabiny, než nějakýho hajzla, u kterýho je předpoklad, že dá možná třicet gólů za sezonu. Protože on je sice nakonec možná dá, ale u toho rozloží celej mančaft. Stojí to pak za to? Jednodušší pro všechny je podepsat průměrnýho, kterej zapadne do systému a bude šlapat.
Přesně z toho důvodu jsem podle mě doteď neměl nouzi o práci a nakonec i v tý Americe vydržel šest let. Týmy, kde jsem hrál, určitě měly možnost získat i jiný, výkonnostně třeba i o něco lepší gólmany, ale u mě viděly, že vedle toho, jak na sobě pracuju, dokážu vždycky i vyjít s dalšíma brankářema v klubu a šířím okolo sebe pozitivní náladu.
Veselá povaha je jednoznačně moje plus. Nejen pro sportovní kariéru, ale pro celej život.
Podle mě je to jenom o tom, jak si to člověk nastaví v palici. Je přece tvoje rozhodnutí, jakej den budeš mít, když se ráno vzbudíš, a jak budeš působit na ostatní. Sám se snažím do práce chodit veselej, protože nikdo se přece nechce dívat na kyselej ksicht. Česká nátura je stavěná tak, že když vidím jednoho otrávenýho, nechám se nakazit. A já na nikoho negativní energii přenášet nechci, snažím se být naladěnej dobře.
Rád se bavím s lidma, těší mě, když se smějou. Naopak se mi nelíbí, když je hustá atmosféra, ticho a nesmí se říct ani vtip. To přece dokáže život znepříjemnit. Byl jsem tak vychovávanej, u nás doma jsme se pořád smáli. Hráli jsme různý hry, na rodinných oslavách se brnkalo na kytaru a zpívalo. Můj táta nebo jeho brácha David, kteří oba hráli hokej, jsou přesně ty typy, co házejí jeden hlod za druhým. Přijde mi, že celý dětství jsem se jenom něčemu řehtal, a jelikož mám výhodu, že si kraviny dobře pamatuju, vždycky mi pak kecy, co jsem dřív slyšel, vyplavou v situacích, kdy se hoděj a stačí je jenom vytasit.
Když pak něco hodíš do placu v kabině a všichni okolo lehnou, je to parádní pocit, protože rozesmát lidi je něco tak nabíjejícího.
Já přitom nepotřebuju být klaun kabiny, stačí mi, když to okolo žije a já se můžu jenom sám chechtat a poslouchat. Jenže jak už to tak bývá, vyplyne z toho, že se musím k nějakýmu tématu i vyjádřit. A už to jede. Jakmile slyším, že se v šatně něco řeší, nutí mě to doplnit k tomu nějakou glosu. O tom přece i kolektivní sport je, o týhle srandě.
Mám to ale i doma. Podezírám manželku, že je se mnou jenom proto, že se se mnou pořád směje.
Považuju se za nekonfliktního člověka, nemontuju se do věcí, do kterých nemusím. Žena by vám asi řekla něco jinýho, ale nebývám ani mrzutej. Uvědomujete si totiž, jak strašně energie bere, být na něco nebo někoho nasranej? Jak vyčerpávající je nemít někoho rád? Vždyť se vám to furt vrací do palice, jste napjatý, strnulý. Není lepší se prostě povznést? I u mě to samozřejmě má svoji hranici. Taky už jsem na tréninku občas vzteky mrsknul hokejkou do šestnáctý řady nebo ji zlámal o tyčku, ale než se něco takovýho stane, musí se to ve mně hodně dlouho kumulovat.
Jasně, každej má svý starosti a čím jsem starší, vnímám to i já. Před deseti lety jsem měl pusu od ucha k uchu od rána do večera, teď když mám na krku rodinu a musím živit tři další lidi, taky si občas připustím, že je třeba řešit i něco vážnýho. Taky sem tam ucítím tíhu toho, co budu dělat po kariéře, což je téma, který mi už pár let vrtá hlavou. Ale nikoho stejně přece nebaví bejt pořád naštvanej, ne? To bere strašně sil tobě i lidem okolo, hlavně pak rodině. Když přijdeš domů načučenej, trpí tím nejvíc děti.
Určitě jste slyšeli, že gólmani jsou vždycky ty největší divňáci z týmu.
Já to slyšel taky. Ale sám takovej fakt nejsem. To si spíš ze svých brankářských kolegů dělávám srandu, když se jich ptám, jestli na ně můžu mluvit, jestli nejsou zrovna v mentální bublině.
Ono se říká leccos o brankářích, ale já když se rozhlídnu po šatně dvacet minut před zápasem, tak vidím i hráče, co mají hlavu v ručníku a hyperventilujou. To si říkám: „Bože, co děláš. Jdi na led, dej góla a neřeš to.“ Ale každej tohle máme jinak. Kdybych tam já takhle funěl do ručníku, vystresovalo by mě to daleko víc, než když si budu i v tu dobu povídat vtipy.
Příprava na jakýkoliv můj zápas, ať už byl dorostu, v sedmým finále extraligy nebo v NHL, vypadá odjakživa stejně. Pro mě je to den jako každej jinej. Čím víc bych totiž přemýšlel, co se bude dít na ledě, jak to bude těžkej zápas, kolik lidí se na mě bude dívat a že přijede teta a že támhleto, tím víc bych z toho byl mimo. To ti pak sváže ruce. Čím víc se člověk chce ukázat, tím se jeho reakce spíš zpomalí, jak ho to vědomí tíží, místo aby šel a prostě hrál hokej.
Vím, že takhle si to říká spousta lidí, ale potom to nedovede přenést do reality, mně se to ale celý ty roky daří, pomáhá mi, že se umím rozptýlit jinýma věcma. Dřív jsem hodně hrál na playstationu a od doby, co máme děti, už není co řešit. S dětma je pořád co dělat, a hokej si tak pouštím do hlavy opravdu až na zimáku.
A ani tam si pak nenechám vzít svůj klid.
Mám rád, když hraje nahlas muzika. Celou dobu před zápasem si zpívám, dokud se hudba nevypne, což bývá většinou tak čtyři minuty před odchodem na rozcvičku. To je přesně ten čas, kterej mi stačí, abych si uvědomil, co budu mít tentokrát proti sobě za hráče, jaký střelce, jak kdo zakončuje, co hraje to mužstvo za systém a připomenu si jejich přesilovky. Pak se dojdu na led zapotit a až potom v kabině, než dojezdí rolba, teprve nastupuje lehká nervozita i u mě, protože to je ta chvíle, kdy jsou už všichni hrozně vážní a potichu koukají do koberce. To jenom sedím a aspoň se rozhlížím po ostatních, co kdo dělá, nebo si upravím něco na výstroji, obalím si hokejku.
Pak se v tunelu třikrát hluboce nadechnu a vydechnu, čímž se krásně zklidní tepovka, a jdu na to.
Furt se zároveň stává, že i při hře nemůžu dostat z hlavy písničku, co se mi tam ten den usídlila. Aniž bych chtěl, musím si ji dokola notovat. Nebo zpívám s fanouškama chorály, to mi taky nejde přestat. Bože, jak mně po finále za Plzeň proti Zlínu zněly v uších ty zlínský pokřiky. Hrozný. Já se toho nemohl zbavit ještě ani rok nato v Americe. Šel jsem chytat proti – já nevím – Edmontonu a do toho jsem si broukal: „Jééééde mašina, jsou to ševci ze Zlína.“
Hrůza!
Ono teda ale když jsem v jednom ze zápasů za Nashville nastoupil v Chicagu, kde jsme nakoupili pět banánů, zavrtal se mi do hlavy pro změnu jejich goal song. Tu dududu tududu tu dududududu. Chelsea Dagger od The Fratellis, kdybyste to nepoznali. Taková chytlavá potvora. Letěli jsme zpátky domů a mně se v letadle chtělo tancovat, jak mi ji tam v hale každou chvíli hráli.
Jo, kdyby mi tak v paměti jako písničky a kraviny zůstávalo i cokoliv jinýho, byl bych génius. V Nashvillu, kde jsem byl ze začátku sám bez rodiny, jsem se aspoň díky tomu naučil na kytaru a dneska mám sklep plnej dalších nástrojů, který chci postupně ovládnout.
Třeba tohle bude ten můj další směr po kariéře. To bych byl vysmátej.
Tu sezonu jsem ani nepočítal, že budu za Plzeň chytat. Byl tu Adam Svoboda – ať je Ti země lehká, Ádo – kterýmu jsem měl dělat dvojku. Super. V jednadvaceti? Neberte to. Potěšilo by mě, kdyby mi dali nějakejch deset zápasů. Byl jsem smířenej, že budu jezdit do Písku do první ligy, což se mi zdálo jako parádní řešení. Když se ten rok nerozjela NHL a u nás se zničehonic objevil zmíněnej Rask, v tu dobu jeden z nejlepších gólmanů světa, nic moc se pro mě neměnilo.
Mimochodem, Tuukka byl vážně skvělej. Jeho reakční schopnosti v bráně mi připadaly neskutečný, jemu tady nikdo nemohl dát góla. On si z toho i sám dělal srandu. V kabině se jednou smál na účet někoho ze soupeřů: „Povězte jim někdo, že jestli mám něco pustit, tak přede mnou někdo musí stát, abych neviděl.“
Poslouchal jsem to a sám pro sebe si říkal: „Kámo, ty se máš. Taky bych to chtěl mít takhle.“
Že bych se ale od Tuukky něco konkrétního naučil, to ani moc nešlo. Když jsem totiž přicházel na zimák, ještě tu nebyl. A když jsem odcházel z ledu, už byl zase pryč. Měl tady totální pohodu, přijel sem na dovolenou a stejně byl o parník přede všema v lize.
Když odešel, dostával jsem dost příležitostí, než jsem si vyrazil zaboxovat před tu diskotéku.
Jenže mně ta zlomená ruka nakonec v něčem i pomohla. Věděl jsem, že jsem udělal strašnou blbost, a potřeboval jsem ukázat, že dokážu taky máknout. Začali jsme tak s trenérem brankářů Rudou Pejcharem intenzivně pracovat na kondici. Měsíc jsem i se sádrou chodil na led a ve výstroji jen se symbolickou srandovní vyrážečkou jsem jezdil sem a tam. Myslím, že i díky tomu jsem vydržel fyzicky celý play off. Měl jsem nabrusleno jako nikdy v životě.
Když jsem se totiž uzdravil, Ádovi se úplně nedařilo a já to už dochytal.
Poslední zápas základní části jsme hráli v Třinci a Martin Straka si mě zavolal do kamrlíku k trenérům, kde mi oznámil: „Budeš chytat play off. Odchytáš ho celý, ať se děje, co se děje. Udělej si to, jak potřebuješ, připrav se, jak chceš, ale každej zápas jdeš do brány.“
Tak jo.
Já v tý době pořád neměl ani ambici takovou zodpovědnost dostat, necítil jsem se jako ten dobrej gólman, co má táhnout tým k titulu. Na druhou stranu, kdykoliv někdo přišel a pověděl mi, že ode mě něco takovýho chce, řekl mi: „Je to na tobě, teď ukaž, za co tě platíme,“ dokázal jsem to vzít jako výzvu.
Fajn. Tak já vám to teda ukážu.
Jestli tenkrát i mně něco šrotovalo v hlavě, tak vědomí, že ti kluci okolo mě celý roky strašně dřeli a já jim to přece nemůžu podělat. To mě drželo, abych nebyl úplně free. Stačilo se rozhlídnout po kabině, kolik jsme tam měli lídrů, kolik hokejovejch kapacit, pro který vyhrát extraligu znamenalo často do tý doby nesplněnej sen. Stráča, Tomáš Vlasák a další a další. A to ve finále kvůli marodce naskočil i Jarda Špaček, kterej už s náma byl jen jako asistent trenéra.
Pamatujete? Dodnes Špágra před sebou vidím, jak vaří jako papiňák. Jak mu hoří ta rudá nafouknutá hlava pod tím jeho svářečským plexi. On přes půl roku nic nedělal a pak to z voleje obul a byl zase skvělej. Až teda na to prodloužení sedmýho zápasu, kdy vyvážel puk a nechal mi ho ležet před brankou do obrovský zlínský tutovky. Nato prohlásil, že nám to nechce posrat, a sám sebe posadil.
Vybavuju si taky, jak Zlínský vykládali do novin, že vědí, kde má Mazanec slabinu, že jsem slabej na vyrážečce. Byla to snaha mě rozhodit, ale já si říkal: „Ty vole, vždyť na vyrážečce má slabinu každej gólman.“ Když umístíš rychlou střelu nad beton, tak to prostě nejde chytit. Bylo ale těžký se od toho oprostit, to jo. Viděl jsem, jak když na mě někdo jede, už si to chystá, že mi to pod tu vyrážečku vyšije. „To je hajzl,“ říkáš si, ale nemůžeš zase tu ruku tlačit moc dolů, protože v tu chvíli by ti to plesknul nahoru. Byla to zajímavá psychologická hra.
Naštěstí jsem ale byl tak unešenej, že vůbec ve svým věku chytám takový zápasy, že jsem se dokázal povznést i nad tohle.
S Honzou Kovářem, s nímž jsme vyrůstali už jako děti v Písku, jsme si uměli udělat pohodu i během finále. Při venkovních zápasech jsme spolu chodili na jedno malý do autobusu, kde přespával náš šófa Fery Matoušek. Sedli jsme, vzali plechovku, načež Kovy vždycky prohlásil: „Pojď, Mazi, vyhrajem to a jdem do prdele.“ S tím jsme si přiťukli.
Oba jsme totiž už tou dobou věděli, že po sezoně odcházíme. Kovy měl dohodnutej Magnitogorsk a mě krátce předtím – rok po tom, co mě draftoval – podepsal Nashville. Potřeboval mě rychle jako pojistku pro svoje play off.
S tím draftem to bylo taky dílo. Nashville mi sliboval, že mě vezmou, hned jak mi bylo osmnáct. Volali, jestli se bavím s někým jiným z NHL, a já, že ne, s nikým. Na to oni, že to je super a že o mě stojej a nechají si mě teda na poslední kolo. Tak já draft do noci jak pitomec sledoval, aniž by moje jméno zaznělo. Další rok to samý. Zase se ujišťovali, že se o mě nezajímá nikdo jinej, a že si mě určitě vezmou. Tak jsem u toho zase seděl… A nic.
Když se jejich skaut ozval třetí rok se stejnou otázkou, chtěl jsem mu říct, že mi nikdo jinej fakt nevolal, že furt otravujou jenom oni a nic z toho.
„Letos už to opravdu vyjde, máme tě tam na sedmý kolo,“ ujistil mě.
No jo. Jenže já měl na sedmý kolo i všechny kola předtím už naplánovanou rodinnou akci. A ta stála za to. Ráno mě vzbudilo, když mi po asi osmdesátý šestý volal agent. Zvedl jsem to se slovy: „Co je, vole?“ a on na to: „Gratuluju.“
„K čemu? Že jsem se vožral?“
„Ne, draftovali tě. Sbal si kufry, zítra odjíždíš na nováčovskej kemp.“
Ve stavu, v jakým jsem to ráno byl, jsem si úplně nedovedl představit, že mám za dva dny někde předvádět něco světovýho, ale co už. Začal cvrkot, rychle se vyřídily víza a já se jel ukázat do Nashvillu.
Ale stejně kecali. Vzali mě v šestým kole.
Jsem vděčnej za to, kam jsem se až v kariéře dostal. Zároveň si uvědomuju, že to bylo prakticky zadarmo.
Vážně.
Nepřijde mi, že bych pro to udělal něco víc než jiní. Dostal jsem asi do vínku nějakej talent, ale dělal jsem jen to, co všichni kluci okolo mě. Já pak tu potřebnou smlouvu dostal, zatímco oni ne. Takhle: Možná působím, jako že mám všechno úplně na salámu, ale tak to taky není. Jen co přijde zápas, vypustil bych na ledě duši, jsem soutěživej, záleží mi na výsledku a na tom, abych kluky před sebou nenechal ve štychu. Právě s tímhle vědomím pak ale dokážu i přijmout, když se něco nepovede a nedělat z toho vědu.
Dal jsem do toho maximum? Dal. Nevyšlo to? To je prostě sport, jedeme dál.
U nás doma byl hokej odjakživa věc, která neměla kam uhnout. Žili jsme tam, kde hrál taťka, ale mě jako malýho přitom daleko víc než vstávat na tréninky a bruslit v mrazu bavilo sbírat míčky na tenisových kurtech, co jsou v Písku hned vedle zimáku. Nemaloval jsem si před sebou žádnou velkou kariéru. I do Ameriky jsem to jako mistr extraligy jel vyloženě jenom zkusit. Počítal jsem s místem na farmě, jakápak NHL. Mým hlavním cílem bylo získat přehled o světě a naučit se cizí jazyk, abych, až mě hokejovej systém vyplivne, dostal práci třeba aspoň někde v hotelu.
A najednou mám za sebou pět zápasů v AHL v Milwaukee a slyším, že se mám sbalit, že jedu na dva týdny do Nashvillu k prvnímu týmu.
Ha ha. Dobrý.
Zůstal jsem tam tři měsíce.
Pekka Rinne, kterej normálně chytal skoro všechno, byl po operaci kyčle a blbě se mu to hojilo, dostal do toho nějakou bakterii, takže dokud se neuzdravil, otevřelo se u Predators místo. Nejdřív poslali nahoru z farmy Magnuse Hellberga, kterej byl v klubu služebně starší, přestože jsem už tehdy cítil, že se jim moje výkony líbí víc. Po dvou týdnech nás prohodili a řekli, že to takhle budou prohazovat dál, abychom doplňovali původní dvojku Cartera Huttona.
Jenže mě tam nakonec nechali celou dobu.
Měl jsem prostě štěstí. Na co jiní čekají strašně dlouho – a někdy se ani nedočkají – jsem já dostal rovnou do náruče po dvou měsících v Americe. Taky jsem si později vybral smůlu, když jsem byl ve svých očích i hokejově lepší, ale abych měl zářez, že jsem v NHL něco odchytal, to u mě bylo jen o tom být ve správnej čas na správným místě a připravenej.
Carter Hutton totiž neměl úplně formu, tak prý tenkrát trenér gólmanů Mitch Korn nadhodil, že je jedno, jestli tam dají brankáře, kterýmu to nejde, nebo mladýho perspektivního, kterej se aspoň něco naučí.
Nashville zrovna neměl dobrý období, ale já si nepřipouštěl, že se mě to bude týkat. A tak jsem si ve Winnipegu jako už ve třech zápasech předtím seděl na střídačce, užíval si tu pěknou atmosféru okolo a ani by mě nenapadlo, že někdo bude mít odvahu poslat mě jen tak do kasy. Klid, měl jsem vypnutou hlavu… A najednou: Gól… Gól… Gól…
A sakra.
Jak dal Winnipeg na 3:0, jen jsem se rozhlídnul a vidím trenéra Barryho Trotze, jak na mě ukazuje.
Chtěl jsem se začít smát, ale to se nehodilo. Nemůžu mít přece na tváři rohlík, když tečeme 0:3. Stejně jsem se ale tomu nutkání nedokázal ubránit, tak jsem si aspoň rychle natáhnul masku na hlavu, aby spoluhráči a těch patnáct tisíc lidí v hale nic neviděli.
Smál jsem se, protože mi to celý připadalo jako absolutní bizár. Byl jsem vyjevenej už jenom z toho, že sedím v první řadě na NHL a někdo mě za to ještě platí. „To je život,“ pochvaloval jsem si spokojeně. A najednou povel, že mám jít chytat.
Tak jsem tam vlezl, udělal jsem takový ty tři pohyby jako že se rozcvičuju, abych všechny uklidnil, že jsem připravenej, a šlo se na to.
Za chvíli dvě zakázaný uvolnění, bule po mý pravý ruce a plesk, už jsem ho tam měl.
Nakonec jsem ale přece jenom něco chytil, něco přes dvacet zákroků. Rozhodně jsem tak při premiéře v NHL udělal lepší čísla než tenkrát v dorostu v Litvínově nebo ve Varech za Plzeň. A starty za Predators mi začaly naskakovat tak rychle, že jsem si to ani nestačil pořádně uvědomit.
Možná jsem se jim líbil. Možná jsem byl jen to nejmíň bolestný řešení. Nevím. Svoje úspěchy – jestli se to tak vůbec dá nazvat – jsem se nikdy nesnažil diagnostikovat. Prostě se to tak seběhlo a já jsem za to rád. V danou chvíli jsem se vždycky snažil dělat maximum, aby se mi dařilo, a tak to bylo i v Nashvillu. Jestli mě nechávali v bráně díky mýmu chytání, díky mojí povaze, nebo protože jsem se zrovna dobře vyspal, nedokážu říct. Nepitval jsem svý výkony tenkrát a nepitvám je ani dneska, když mi třeba nevyjdou dva zápasy. Že bych měl potřebu přemýšlet, jak jsem to dělal před těma šesti lety, že mi to šlo? Fakt ne. To bych se jenom rejpal mrtvýmu v zadku. Už jen proto, že před šesti lety jsem měl mladší kyčle a o dvanáct kilo míň. Je to proces. Celá kariéra je dlouhej proces a člověk se musí umět hlavně přizpůsobit tomu, co je tady a teď.
Podle mě je za každý situace důležitý znát svoje tělo, svoje limity a být soudnej. Z toho pak vznikne rovnice, která ti už dopředu dá do hlavy, jestli danej výsledek nebo úkol zvládneš.
Mně v těch důležitých chvílích tyhle rovnice vyšly tak, že mi to půjde. O tom to celý je.
NHL se mi povedla ve chvíli, kdy jsem byl ještě moc mladej, nevyzrálej. Dostal jsem ji moc zadarmo. Býval bych si ji potřeboval vybojovat dva roky na farmě, vysedět si ji. Já tam vlezl, dostal jsem hned ocenění nejlepšího nováčka měsíce a tím jako bych se uspokojil, protože jsem za sebou neměl opravdovou dřinu, která by mě na takovou pozici dovedla. Nedokázal jsem pořádně docenit, co se to vlastně děje.
Fajn, tak jo. Tak mi to jde, takhle to bude celou dobu.
Jenže pak přijdou i chvíle, kdy to nejde. Jeden zápas špatnej, druhej špatnej a třetí nic moc a najednou se na tvoje místo klepe frajer, co si taky chce zachytat.
Takových jako já by v NHL nasrali za hodinu kýbl. Omlouvám se za to přirovnání, ale tak to je. Já nebyl žádnej super talent. Já si jen nedělal hlavu z toho, kde jsem se to vyloupnul, a něco jsem asi přece jenom ukázal, tak si mě tam čtvrt roku nechali. Jak ale mladej gólman tu šanci jednou pustí, dostane ji někdo jinej, chytne se jí, a ten, co tam byl předtím, může mít smůlu. Tak přesně to dopadlo se mnou.
Nakonec jsem ale rád, že jsem dostal i na držku, protože jen tak proplouvat nejde donekonečna. Byla to velká škola. NHL mě naučila, že tě nenechají jen tak být flegmoušem. Dají ti jednu výstrahu, druhou a musíš makat, jinak jdeš k čertu. Pro lidi v Americe jsem byl totiž možná v pohodě až moc. Když se člověk rád směje i před zápasem a je pořád v klidu, působí to navenek, že se nesoustředí. A zrovna na tohle jsou v Americe hodně hákliví. Sice mě na jednu stranu oceňovali, jakej jsem parťák, ale zároveň jsem slýchal, co mi říkávali už Marian Jelínek i Milan Tichý v Plzni: Že jsem flaksa a že mám blbej body language, řeč těla.
V Americe mi na to konto třeba vyčítali, že musím z ledu při tréninku vstávat rychlejc, protože tak, jak to dělám, to vypadá, jako když mě to nebaví.
Na to já: „Proč bych vstával rychlejc, když mám čas, než přijde další střela?“
Jsou to maličkosti, který mi přijdou zbytečný dělat, i když je po mně někdo chce, a nedonutím se k nim vždycky. Takovej prostě jsem. A jo, sám si i při inkasovaných gólech někdy říkám: „Sakra, kdybych nebyl línej a rychlejc se přesunul nebo otočil hlavu a líp si spočítal, kde stojí ti protihráči, tak ten gól nedostanu…“ Ale zároveň věřím, že jsem díky svýmu klidu zase vyřešil i spoustu situací, kde by někdo jinej zbytečně skákal jak splašenej. Snažím se nelitovat toho, co už nezměním, a spíš se z toho co nejvíc poučit pro příště. Ladit detaily. Vždyť gólmani prý dozrávají až kolem třicítky.
Tak to už bych měl být pomalu připravenej na sklízení.
Co mě Nashville vrátil na farmu, už jsem se nikdy za celý tři další roky do prvního týmu nepodíval nastálo. Vždycky jenom jako záskok. Přesto jsem to ani na chvíli nevzdal a nechtěl pryč. V Americe mě to bavilo. Líbilo se mi tamní prostředí i práce trenérů, bavil mě ten místní profesionalismus. Nechodí se tam kolem horký kaše, když s tebou má někdo problém, přijde a řekne ti to. Nezažil jsem tam žádný hry, všichni se mnou jednali na rovinu a zrovna tak jsem mohl jednat já s nimi.
Celou dobu jsem měl možnost to zabalit a vzít nějakou z nabídek třeba i z KHL za větší peníze. Agent se mě na to ptal vždycky v době, kdy se rozhazovaly lasa a řešily se smlouvy na další sezonu, a já mu vždycky odpověděl, že chci zůstat v Americe. Ani jsem nestál o to vědět, kolik mi ruský kluby nabízejí, aby mi to nemotalo hlavu. V danou chvíli to určitě bylo víc, než jsem bral na farmě, ale já doufal, že se ještě natrvalo prosadím do NHL a budu si vydělávat ty hezký zelený dolary. Ty se mi líbily víc než rubly, nechtěl jsem ani do úplně jinýho světa, mezi lidi s jinou mentalitou.
A vůbec, peníze přece nejsou všechno. Když je člověk nespokojenej, žádný peníze na světě to nevyváží. K čem mi budou peníze, když budu zalezlej někde v Chanty-Mansijsku, kde je minus čtyřicet, v bytě s malým děckem? K čemu mi budou peníze, když si je ani nemám jak užít? Jasně, po kariéře třeba budu mít našetřeno, ale co to moje děcko, který prožije dětství v zamrzlým paneláku?
Ne. Nelákalo mě to.
Přestože jsem často slýchal, jaká jsem flaksa a jak si dělám věci jednodušší, sám vím, jak jsem v kariéře postupoval. Mohl jsem několikrát vzít vyšší plat a práci, kde by mi asi furt někdo nestál za zadkem a nepopoháněl mě, ale já to tak nikdy nechtěl.
Teď se sebou díky tomu můžu žít. Mám ze sebe lepší pocit.
V Americe jsem to zkoušel, dokud to šlo, protože bych si po zbytek života nechtěl vyčítat, že jsem měl třeba ještě rok vydržet.
Já byl totiž celou dobu, celý čtyři roky v Nashvillu, na hraně NHL. Pokaždý třetí gólman v organizaci, pokaždý s nadějí, že stačí, aby se zase Rinne zranil, a byl jsem tam. Až když se objevil Juuse Saros, přejel mě jak zamrzlou řeku, tam nebylo o čem. Ten kluk byl jasně lepší, což ukazuje dodnes. To nemělo kam uhnout a já jasně pochopil, že musím jinam.
Akorát mi končila smlouva, Predators mi novou dát nechtěli, ale tím, že mi předložili kvalifikační nabídku, jsem nemohl podepsat jinej klub v NHL, mohl jsem jenom do Evropy. V tu chvíli mě chtělo Chicago na jednocestnou smlouvu, zatímco v Nashvillu jsem měl do tý doby vždycky jen dvoucestnou. Protože kvalifikační nabídka byla jen symbolická a hodně nízká, šli jsme s klubem do arbitráže, které oni se báli, protože věděli, že soud by mi určil podle srovnání s jinýma gólmana v lize jednocestnou smlouvu i u nich. Proto jsme se nakonec domluvili. Jenže celej ten proces trval tak dlouho, že Chicago už nechtělo čekat a vzalo někoho jinýho.
Jak jsem měl na začátku štěstí, tak tohle byla smůla. Ale co. K tomu se nemá cenu vracet. Proč? Co by to změnilo?
To léto o mě stáli i Rangers, nabízeli dobrý podmínky, ale jednání s nima se hrozně táhlo a do toho se ozval Slovan Bratislava. Měl jsem doma ženu s malým dítětem, dvě hypotéky a rozjetou rekonstrukci na baráku. Nemohl jsem zůstat bez práce. A Slovan tlačil.
Já je prosil, ať mi dají ještě chvíli, a doufal, že to dopadne s Rangers, ale oni mi oznámili, že mám čas do zítřka do dvanácti.
Manažer Rangers byl prej někde na lodi a nezvedal telefon, tak jsme zavolali Slovan, že to beru.
Odpoledne se ozvali z New Yorku s pěknou smlouvou.
Se Slovanem jsem neměl nic na papíře, ale když už jsem jim kejvnul, stál jsem si za tím. Nechtěl jsem naštvat půlku hokejovýho světa tím, že někomu něco slíbím a pak couvnu. To se prostě nedělá. A karma to viděla, protože když ve Slovanu v průběhu sezony zjistili, že nebude play off, udělali to jako vždycky, když potřebovali šetřit: Řekli hráčům, ať si něco najdou, že už je nebudou platit. Rangers na mě naštěstí nezapomněli, a tak jsem se mohl ještě jednou o NHL pokusit.
V jejich dresu jsem si ale nakonec ligu nezachytal, přestože to bylo blízko. Ten večer, co jsem si na farmě v Hartfordu vyvrátil kotník, mi zavolal agent, že se zranil Ondra Pavelec, dvojka Rangers. „Doufám, že seš zdravej, jdeš nahoru,“ říká mi. A já na něj: „Já jdu možná tak do prdele, protože jsem si vyrval kotník a budu dva měsíce mimo.“
Tam nastal další zlom. Zatímco já z toho vypadnul, po Ondrovi se zranil i samotnej Lundqvist a šance se chytil Alexandar Georgijev, začal čapat neskutečně. Byl připravenej a ve správnej čas na správným místě.
Mně to takhle jednou dřív taky vyšlo. Nemůže to holt vycházet celej život.
V další sezoně jsem jednou seděl jako náhradník Henrika Lundqvista v Madison Square Garden a potom mě vyměnili do Vancouveru, kterýmu se zranili dva gólmani. Ještě ten den, co mě získali, jsem spěchal na letiště, abych si stihnul v Kanadě udělat víza a hned zase chytil další letadlo do Anaheimu, kde jsem pak měl večer chytat.
Vystresovanej a uřícenej jako prase jsem to stihnul, vběhnul jsem v Anaheimu do kabiny a tam hned proti mně Markström, jeden z těch, co měl být zraněnej.
„Čau. Hele, v klidu, budu dneska chytat, už jsem v pohodě.“
Já mu chtěl dát facku.
Zkrátka jak jsem do NHL lehce vklouznul, tak jsem si to později vyžral. Na farmě Canucks už jsem byl vyčichlej, tam už se mi nedařilo. Přestal jsem věřit tomu, o čem jsem dřív nepochyboval: Že ještě můžu prorazit. Že bych se mohl do NHL prosadit natrvalo, žít si ten krásnej život a něco si vydělat.
Ve chvíli, kdy jsem si tohle uvědomil, jsem začal řešit návrat do Česka.
Mám čistý svědomí, že jsem tomu dal maximum, ničeho nelituju a ani si nestěžuju, že by mě někdo zaříznul. Okolo mě už byli lepší kluci, já na to neměl fyzicky ani psychicky. Jak se říká: Z přejetý kočky kabát neuděláš.
Hlášku, že jsem promočenej jak vložka, jsem si připravoval někdy od druhý třetiny sedmýho finále ve Zlíně a nakonec ji jako čerstvej mistr extraligy přímo na ledě poslal do kamery. Chudák Hanka Ježková z Český televize málem upustila mikrofon, jak jsem ji tím přirovnáním překvapil.
Ale co už. Než působit jako profesor, co po zápase diplomaticky rozumuje a i u půlminutovýho rozhovoru všechny uspí, to radši říkám, co mě zrovna napadne. Aspoň se lidi zasmějou. Vždycky mi pak volají babičky, že na zápas koukaly a že jsem tele. Na vložku jsem měl ale ohlasy ze všech stran. Nejvíc padaly otázky, jak mě to mohlo napadnout a jestli jsem někdy promočenou vložku opravdu viděl.
Nevím, no. Ale asi takhle nějak promočená, jako jsem byl já po tom zápase, vypadá. V tý hale totiž bylo v dubnu příšerný horko.
Stejnej dojem budu mít navždycky spojenej i se svým druhým titulem, kterej jsem získal s Třincem. Dotáhli jsme to na Spartě v O2 areně, kde byl hic úplně nelidskej. To bych normálně zakázal a poslal na ně nějakou kontrolu, ať jim před zápasem vyvětraj. Od druhý třetiny jsem byl jen v křeči a řval si na střídačku o sůl.
Fuj!
Já ani neměl sílu pak zvedat pohár. Jak zazněla poslední siréna, jen jsem pustil hokejku a doufal, že mě kluci moc nezmuchlaj.
To taky byla věc, že to takhle dopadlo… Vždyť já celý play off seděl na střídačce a tým táhnul rozchytanej Ondra Kacetl, kterej čapal úplně luxusně. Před šestým finále mi ale trenér Venca Varaďa řekl, že do brány půjdu já, protože to vychytám.
Proč já? Vždyť tam zdechnu. A ještě na tý Spartě v tom vedru….
Sám sebe nevidím jako zachránce, co by měl někoho spasit, ale zvenku to tak asi díky klidu, jakej vyzařuju, působí. Jinak by se mi tyhle situace v kariéře neopakovaly.
Nejtěžší v tu chvíli bylo přesvědčit spoluhráče, že jsem mentálně v pohodě, přestože jsem i já, starej flegmouš, tentokrát cítil nervozitu jako prase. Kluci to dotáhli takhle daleko, jen krůček od titulu, a já bych jim to teď v nejdůležitější chvíli měl podělat? Nebyl jsem nervózní kvůli sobě, ale kvůli ostatním.
Zpíval jsem si před tím zápasem všechno možný a přemejšlel jsem, že snad budu v tý kabině i háčkovat, abych se nějak odreagoval a nemusel myslet na to, co mě čeká.
Ale co: Buď to umím, nebo neumím, řekl jsem si vždycky nakonec, když se mě začínala zmocňovat panika. Že půjdu do brány, mi Venca oznámil večer před zápasem, to už jsem stejně nemohl nic natrénovat. Že bych si v noci šel procvičit střely z rohu?
Nebo ty střely pod vyrážečku?
Prostě jsem tam zase vlezl a chytal. Uklidňoval jsem se, že jsem přece dost velkej a když budu jenom dobře stát, tak mě to vždycky trefí.
Pak přišla první střela a opravdu mě trefila.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází