Marek Mazanec

Ostatní spoluhráči šli ten večer po týmový akci se sponzorama domů, já ne. Potkali jsme se ve městě s manželkou, tehdy ještě přítelkyní, a napadlo nás, že ještě mrkneme na diskotéku, jak to tam vypadá. Jestli je tam pořád všechno na svým místě, to se musí přece zkontrolovat, že jo.

No, neměli jsme už nikam lézt, to bylo jasný hned. Motala se tam nějaká agresivní parta, proto jsem prohodil, že půjdeme radši domů, než se něco semele. Jenže než nám přijel taxík, stejně jsme se připletli ke rvačce. A jak jsem se snažil chránit svoji Nikču, zlomil jsem si o jednoho borce záprstní kůstku na ruce.

Hned mi bylo jasný, že je průser.

Druhej den na zimáku jsem šel s pravdou ven. Ani mě nenapadlo si něco vymýšlet. Po městě jsou kamery – a i kdyby nebyly, taková věc se stejně rozkřikne. Martin Straka to řešil relativně v klidu. Řekl mi, že jsem blbej a než se uzdravím, jsem bez peněz. A bylo to.

Taková věc aspoň člověka naučí. Kdykoliv se někde něco mele, klidit se pryč. Je zbytečný honit si ego, protože si takhle můžeš klidně i zničit kariéru. To mohl být i můj případ. Stalo se to totiž v sezoně, kdy se kvůli výluce na podzim nerozběhla sezona NHL, a u nás v Plzni tak chytal Tuukka Rask z Bostonu. Krátce před mojí boxerskou etudou se ale do Ameriky vrátil a dokud jsem byl zdravej, dostával jsem v brance dost příležitostí. Zároveň ve chvíli, kdy jsem si ruku zlomil, jsem měl v sezoně pořád ještě odchytáno víc za Písek v první lize než v extralize. Rok předtím jsem jezdil do Klatov dokonce do druhý ligy. Nebyl jsem v pozici, že si ze mě všichni sednou na zadek a milostivě počkají, než se dám do pořádku.

Přesto jsem nakonec tuhle sezonu zakončil jako brankář mistrovskýho týmu a chytal jsem všechny zápasy vítěznýho play off. Podzim nato už jsem nastoupil v NHL.

V životě se prostě věci vyvíjejí tak, že je dopředu nevymyslíš. Nemá cenu se o to ani pokoušet.

Gólman se na hřišti neschová. Když má den blbec, odnesou to všichni. Se svojí povahou si nepřipouštím zbytečnej tlak, ale tahle stará pravda trochu strachu dovede před zápasem vnést i do mojí hlavy. Ten ze mě ale s první střelou vždycky spadne.

Blbý teda je, když ta první střela skončí v bráně…

Ale i s tím je třeba se vypořádat. A vím, o čem mluvím, vždyť já kamkoliv jsem vlezl, tam jsem nejdřív dostal strašnýho čouda.

Poprvé tomu pomohl táta, kterej u nás doma v Písku trénoval dorosteneckou extraligu, když jsem byl ještě v devítce. Mě a parťáka Jirku Víška vzal jako mladší na jedno z posledních kol sezony do Litvínova. My tam dostali hroznou šišku. Ale hroznou, rupli jsme 4:11. Pro mě to byl první velkej zápas kariéry, jestli se to tak dá říct, a za půlku jsem stihnul nalízat osm kusů. Já brečel, jak jsem neschopnej, a táta na to: „Aspoň vidíš, že to není prdel a že musíš něco dělat, abys něco chytil.“

A tak jsem něco dělal. Jenže začátky mi prostě nikdy nešly. Můj první start za mládežnickou repre? Pět fíků jak nic.

Věřím, že je lepší, když se po nějakým kroku výš začátek nepovede, protože člověka to aspoň posadí na zadek a dostane do sebe zase trochu soudnosti, ale třeba si to tak jenom sám pro sebe vysvětluju. Protože já to tak prostě mám.

Bylo mi osmnáct, když jsem dostal první šanci v plzeňským áčku. Šel jsem na třetí třetinu ve Varech, kde jsme už tekli 0:4, a já to spolehlivě pojistil na 0:7. Ta darda mě nijak nestresovala, byl jsem vděčnej už jenom za to, že jsem se já, kluk z Písku, postavil na extraligovej led. Koukal jsem, jak to všude kolem krásně svítí… A první střela od modrý a já ji promáchnul. Zapřemýšlel jsem, jestli jsem si fakt vzal čočky, co jsem tou dobou nosil.

Ty jsem si mimochodem jednou opravdu zapomněl, a zrovna zase ve Varech. Vychytal jsem tam ale parádní výsledek 2:1. Někdy je asi lepší nevidět, co se před váma děje. Jindy mi zase čočku vydloubnul frajer špičkou hokejky, co mi projela mřížkou. Jak ve zpomaleným záběru jsem viděl, jak mi ji nabírá, a málem jsem se u toho podělal strachy, že přijdu o oko. Před operací, co mi oči spravila, jsem měl na jednom půl, na druhým tři čtvrtě dioptrie, astigmatismus a problém na ostrým světle, viděl jsem v zásadě hovno. Nemohl jsem si vybrat lepší profesi, než je hokejovej brankář.

Ale zpátky k mojí premiéře ve Varech. Ten zápas se tenkrát nepovedl celýmu týmu, mě tam plivli, protože už o nic nešlo, ale rozhodně by se to dalo brát tak, že jsem dostal šanci a nevyužil ji. V Plzni nade mnou ale držel ochrannou ruku Milan Tichý, tehdejší sportovní manažer. Dokola tvrdil, že mám potenciál, vejšku a výhodu, protože chytám v opačným gardu, s hokejkou ven. Se mnou tam byl Pavel Francouz, dneska vítěz Stanley Cupu, a oni se rozhodli nechat si mě, možnosti mi dávali opakovaně. A to i přesto, že už v mládeži jsem nasekal dost průserů. Dělali jsme kraviny, jako je asi v dorostu běžný všude, akorát já měl tu smůlu, že mě u všeho vždycky chytili.

Když jsem se později objevil v NHL, zůstal jsem věrnej svýmu způsobu, jak se někde napoprvé předvést. Vyběhnul jsem do rozjetýho zápasu v osmý minutě, párkrát se ode mě něco odrazilo, ale za chvíli bule u nás v pásmu, frajer ji vyhrál pro sebe, dal to do strany na sjíždějící křídlo a bum. Já hledal, kde se ten puk objeví, a najednou: Hele! Kluci, tady je, už jsem ho našel! Už ho lovim, ať můžem zase hrát…

Koukal jsem nahoru na kostku, jak se to celý seběhlo, říkám si: „To je dobrý, ty vole. To je tak rychlý. Co já tady teď budu dělat?“ V duchu jsem se u toho sám sobě začal tlemit.

Co taky jinýho. Tenhle přístup mi pomohl dostat se všude, kde jsem byl.

A taky mi možná nedovolil dostat se ještě dál.