Marek Střeštík

 
„Pane Střeštík, běžte ven.“

Tohle bylo to poslední, co jsem v tu chvíli potřeboval slyšet.

Že plodová voda není v pořádku, jsem postřehl i já. Byla zkažená, úplně zelená. Porodní asistentka i doktor najednou začali běhat. Všechno okolo se přepnulo do spěchu.

A já stál uprostřed toho nenadálého shonu a jen se snažil zjistit, v čem je problém. 

„Můžete mi říct, co se stalo?“

„Co se děje?“

Nikdo se se mnou nebavil. Do toho najednou vytáhli malého. Obyčejně děti v tu chvíli začnou hned řvát.

Náš Tobík byl potichu. 

Viděl jsem, že se nehýbe, ruce má volně spuštěné, je úplně zničený a zelený… V tu chvíli mě poslali z porodního sálu ven. Ještě jsem postřehl, jak malému připojují kyslík a dávají ho do inkubátoru.

Když jsem se za ním dostal na JIPku, pořád ležel bez hnutí, napojený na hadičky.

Žije, ale měl těžký porod. Musíme počkat, abychom zjistili, co s ním přesně je, dozvěděl jsem se. Sami doktoři nevěděli víc.

S manželkou jsme si poplakali. Já, který normálně nebrečím, jsem bulel vedle ní v porodnici i později doma. Ten večer mi volal táta, nadšený, že má vnuka, a já ho utnul, že se něco stalo, něco je špatně.

Moje Janča rodila v termínu, nic nenasvědčovalo jakýmkoliv komplikacím. Z natěšení, jaké zažívají lidi, kterým má přijít na svět první dítě, jsme se během pár chvil propadli do bezmoci a nejistoty.

Narození Tobíka. Nejhorší den mého života.

Na řeči o tom, jak měla spousta z nás mít daleko zářivější kariéru, jsem už alergický. Každý jako by viděl jenom to, že proti nám ve finále mistrovství světa do dvaceti let hrál Argentinec Sergio Agüero, jeden z nejlepších útočníků současnosti, a čekal, že to všichni dotáhneme tak daleko jako on.

Cesta každého z nás z toho perfektně šlapajícího týmu, s nímž jsme tehdy v roce 2007 byli na začátku dospělosti druzí na světě, se ubírala vlastním směrem a ovlivnila ji spousta okolností.

Sám jsem některé z těch, které měly dopad na moje směřování, ani ovlivnit nemohl.

V Brně, týmu postaveném na veteránech, jsme vyletěli tři mladí. Luboš Kalouda, Mario Holek a já. Bojovali jsme o poháry a zvlášť v sezoně po stříbrných dvacítkách jsem na jaře zažil fantastický půlrok. Bylo to už po tom, co v zimě Mario a Luboš přestoupili do zahraničí. Hrál jsem za jednadvacítku, za pana Brücknera jsem se objevil i v dospělém nároďáku, a dokonce mi před Eurem 2008 volali, abych neodjížděl na dovolenou, že mě možná povolají, protože se zranil Dan Pudil a trenéři se rozhodují mezi mnou a Rudou Skácelem. Ten nakonec dostal přednost a mě to zase tolik netrápilo, vždyť jsem měl v jednadvaceti všechno před sebou. Čekal jsem, že v létě odejdu někam ven, abych se v kariéře posunul dál. Kdy jindy, když ne teď.

Jenže…

Jednání s Panathinaikosem, který o mě hodně stál, ztroskotalo na požadavku majitelů bratrů Prosových. Chtěli tři a půl milionu eur. Řekové nabízeli dva miliony, což byla původní částka, najednou ale nedostatečná.

Říkal jsem si, proč mě za takhle parádní peníze nepustí. Za to, co jsem v klubu odvedl… Tři roky v áčku, dva v základní sestavě. Nebyl jsem žádná kometa, co vyletí, zazáří a zhasne. Za Zbrojovku jsem měl tou dobou odehráno přes padesát ligových zápasů.

„Počkáme na lepší nabídky,“ slyšel jsem od majitelů, kteří vyhlašovali, že mě potřebují udržet, protože budeme hrát o Ligu mistrů.

S týmem postaveným na třicátnících, z něhož před půlrokem za co nejvyšší nabídku střelili do Ruska a na Ukrajinu dva mladé kluky. Když už, tak právě okolo nich dávalo smysl něco budovat.

Celý život jsem slýchal, ať makám, že to mám ve svých rukou. Tak jsem makal, ale ve svých rukou jsem to najednou neměl. Najednou jsem se nemohl posunout a nikdo se se mnou nebavil, co si o tom myslím.

Pocházím z rodiny, která nikdy neměla moc peněz. Táta po práci odvážel železo, aby mi mohl jako dítěti koupit kopačky. Fotbal jsem proto bral i jako možnost se zajistit. Viděl jsem před sebou nabídku smlouvy od Panathinaikosu, který v té době Ligu mistrů na rozdíl od Brna skutečně hrál, a věděl, na kolik si mě cení. Člověk, který si jezdil ve Ferrari a neřešil, co bude za rok nebo za pět, mi ale neumožnil jít, kam jsem chtěl. Udělal špatné rozhodnutí. Nedal mi šanci, abych se kariérně hnul dál a přilepšil si finančně. Abych mohl ukázat, jestli opravdu dokážu vystoupat o další schůdek výš ke světovému fotbalovému vrcholu.

Otrávilo mě to.

Najednou se všechno sečetlo. Po životní sezoně jsem zůstal na místě. Neměl jsem vedle sebe Luboše s Mariem, neměl jsem chuť.

Lidi si řeknou, že jsem měl makat o to víc. Jo, to se hezky povídá, ale já makal celé dětství, abych se do téhle pozice vůbec dostal. Ve chvíli, kdy jsem měl být konečně odměněn, se nic nestalo. A hlavně, já se na nic nevykašlal. Jen mě to celé… poznamenalo. Přestože jsem sezonu začal i tak na úrovni a doufal, že se třeba ještě naskytne možnost přestoupit, nic se neobjevilo.

Do toho mě začalo bolet koleno.

Protože jsem nehodlal vynechávat zápasy, řešil jsem to prášky na bolest. Hloupost. Začal jsem na jednom, až jsem se dostal do stavu, že jsem jich spolykal pět, abych vůbec mohl vyběhnout na hřiště. Před říjnovým zápasem s Budějovicemi jsem si jich pak dal docela hodně.

Od úvodního hvizdu jsem byl úplně mimo. Cítil jsem se jako omámený. Míč letěl doleva a já běžel doprava.

Po hodině jsem šel ze hřiště a zamířil jsem rovnou do kabiny, odkud jsem zavolal ženě, ať pro mě sjede a vezme mě domů. Potřeboval jsem okamžitě zmizet, bylo mi hrozně.

Ten zápas jsme s bídnými Budějkami remizovali, což jen podtrhlo sérii špatných výsledků. Trenér Uličný, člověk, který mě nechával hrát tak, aby vynikly mé ofenzivní přednosti, následně na tiskové konferenci řekl, že tenhle tým na víc nemá.

Okamžitě ho vyhodili.

Během téhle sezony jsem vyměnil manažera a od toho nového, pana Pasky, jsem se dozvěděl, že o mě vedle Panathinaikosu v létě měla zájem i Neapol, Eindhoven nebo Hertha Berlín. Nic z toho se ke mně ani nedostalo. Pan Paska mi tvrdil, že mít jeho, přestoupil jsem už tehdy. Takhle mi pro příští rok domluvil alespoň hostování do Sparty, ale to byl špatně načasovaný transfer.

Odcházel jsem s nedoléčeným operovaným kolenem, fyzicky nepřipravený, a navíc jsem si brzy zlomil zánártní kůstku. Nedivím se, že mě Sparta dál nechtěla.

Po návratu do Brna jsem pak potkal svého nejhoršího trenéra v životě. Karla Večeřu.

Od každého, kdo mě kdy trénoval, jsem si něco vzal. Od něho ne. Pod ním to bylo zlo. Nenechával mě hrát, pořád na mně něco hledal. Jak se říká: když mám čepicu, vadí mu, že mám čepicu. A když ji nemám, tak mu vadí, že ji nemám.

Upřímně, přemýšlel jsem tehdy, že skončím s fotbalem.

Kluk, který patřil do nároďáku a stály o něj velké evropské kluby, seděl za rok a půl v Brně na lávce. V Brně, které hrálo na spodku tabulky a chodili tam hráči z druhé a třetí ligy, dokonce i z druhé slovenské, protože nebyly peníze na posily. Přesto hráli a já ne. Byl jsem zoufalý a připadal si, že si na mně jen někdo honí ego, místo aby se snažil mě posunout.

Když jsme sestoupili, což bylo logické vyústění dění v klubu, odešel jsem do Maďarska.

Tímhle přestupem jsem si polepšil po všech stránkách, získal jsem určitou jistotu. A protože jsme se ženou byli už tři roky svoji, připadalo nám správné založit rodinu.

Po osmi měsících v Maďarsku jsme zjistili, že čekáme miminko.