Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Vypadalo to, jako by za mnou přišel exekutor.
Na jaře 2016 zazvonili u našeho domu ve Štěpánkovicích zástupci Jockey Clubu, aby mi odebrali trofej za vítězství ve Velké pardubické. Odborná komise pár týdnů předtím definitivně diskvalifikovala koníka Nikase za pozitivní dopingový test. V říjnu 2015 jsme projeli první cílem s náskokem několika délek, ale po měsíci se ukázalo, že měl v krvi nepovolené látky. Alkaloidy kofein a theobromin.
Pamatuju si, že mi to jeho majitel řekl ve stáji a podlomila se mi kolena. Prý za to mohlo kontaminované žrádlo, překročení limitu bylo minimální, na výkon to nemělo vliv a šlo o chybu výrobce. Přesto se řízení táhlo několik měsíců a po vynesení verdiktu jsem situaci neunesl, možná i proto, že se mnou zrovna dělala po telefonu rozhovor televize. Redaktorka mi na jeho konci řekla: „Právě jsme dostali zprávu, že vás diskvalifikovali.“ A hned zavěsila.
Koukal jsem s otevřenou hubou, přišlo mi to sprosté. Vnímal jsem všechno hodně citlivě a nemohl v tu chvíli dál. Bylo to snad ještě horší, než kdybych nikdy nic nevyhrál.
Ukončil jsem kariéru. Věděl jsem, že to, o co jsem se snažil celý život, je definitivně pryč. Zase.
Velkou pardubickou jsem mohl vyhrát třikrát, ale ve finále se mi to nepovedlo ani jednou z patnácti startů. Žokeje Josefa Váňu si všichni pamatují jako legendu díky tomu, že triumfoval osmkrát. Němce Petera Gehma proto, že to samé zvládnul čtyřikrát v řadě a poté po pádu ochrnul. A Zdeněk Matysík se radoval třikrát po sobě s geniálním Peruánem, ačkoliv jinak nevyhrál skoro nic.
Mě mají lidi zafixovaného jako největšího smolaře. Samotnému mi trvalo hodně dlouho, než jsem sám sebe začal vnímat jinak. Za osmadvacet let jsem objel 1618 dostihů, ale můj osud určilo pět dní v Pardubicích. Stal jsem se autorem série, kterou jen stěží někdo napodobí.
2007, pád s Cieszymirem na Taxisu, který pro koně skončil tragicky.
2008, jasný triumf s mým milovaným Amant Grisem a rychlá diskvalifikace kvůli neobjetí točného bodu.
2009, smrt kobylky Shirley, která si zlomila nohu na Velké vodě.
2010, prohra o nos a druhé místo s Amant Grisem poté, co mě Pepa Váňa v cílové rovince blokoval u bariéry.
Myslel jsem si, že se už nic horšího stát nemůže, ale mohlo.
2015, vyloučení vítězného Nikase kvůli dopingu.
Jedním z lidí, kteří mi po poslední ťafce přijeli odebrat křišťálovou trofej, byl i Jiří Janda, fajn chlap a správce největší dostihové dráhy v Pardubicích. Pamatuju si, že situaci prožíval podobně blbě jako já. Jako by věděl, že to, co se právě děje, není úplně fér. Skoro jsme nemluvili, ale z mých očí mohl v klidu vyčíst otázky, které mi dokola poletovaly hlavou.
Proč zrovna já?
Za co mě Bůh trestá?
Ano, jsem věřící. Před dostihy si chodím pro požehnání k panu faráři Alfrédovi Volnému. Tehdy jsem ale na dva měsíce na všechno zanevřel. Na všechno, co souviselo s koňmi. Táhlo mi na čtyřicet a řešil jsem, co dál.
Máme hospodu, ale kdybych obsluhoval, vadilo by mi, jak to někteří hosté přehánějí s alkoholem. Mohl bych manželce pomáhat v rodinné firmě na výrobu knedlíků, to bych si uměl představit, i když jde o ruční práci, výrobní postup je těžký a nezvládne to každý. A pak? Bavilo by mě dělat řidiče nebo zahradníka, jenže sehnat takovou práci ve Štěpánkovicích u polských hranic není jen tak. Navíc bych měl všude dojem, že se nic nevyrovná práci s tak krásným zvířetem, jako je kůň.
Byl jsem rád, že mě vlivy okolí přiměly změnit názor. Lidi mi drží palce, cítím to. Po kauze s Nikasem nasbírali fanoušci víc než pět tisíc podpisů pod petici na mou podporu. Viděl jsem, jak na tom všem záleží, jak jim nejsem lhostejný. I ostatní žokejové říkali, že mě berou jako vítěze a že je škoda končit, když mi to pořád jde.
Díky tomu jsem se vrátil.
A taky díky Filipovi. Synovi bude sedmnáct a v jedné reportáži pro televizi Nova řekl do kamery, že jméno Stromský prostě bude na listině vítězů Velké pardubické napsáno. A pokud se to nepovede mně, pokusí se o to on.
Dojal mě – a taky vyděsil.
Hraje fotbal a jde mu to skvěle, stejně jako jeho o dva roky mladší ségře. Myslím, že by se toho měl držet, a nemám radost z představy, že se uváže ke koním, protože vím, co to obnáší. Vstávání před pátou ráno, práci ve stájích, kde máte zodpovědnost za živé tvory a nemůžete si hrát na víkendy a státní svátky. Kočování po světě a neustálé sezení na zadku. Půlku života v sedle, půlku za volantem.
A hlavně psychické nastavení, kdy myslíte každý den na dostihy. Na to, že jednou vyhrajete Velkou pardubickou.
Přišel sám. Položil mu hlavu do klína a nechal ji tam dlouhé minuty.
Takhle se rozloučil Amant Gris se svým pánem Josefem Hájkem, který za ním přijel na vozíku. Byl těžce nemocný, do našeho prvního společného startu ve Velké pardubické zbývalo půl roku a doktoři tvrdili, že se majitel hřebčína Albertovec dostihu nedožije.
Jako by si ale oba dva slíbili, že to zvládnou.
Ostatní stáli okolo a říkali si, že to snad není možné. Amant Gris byl svůj. Nerad se mazlil, a když za ním někdo chtěl přijít jen tak do boxu, byl schopný se otočit k dotyčnému prdelí a vykopat ho ze stáje. Jenže najednou se choval úplně jinak.
Josef Hájek umřel v roce 2008 pár hodin po Velké pardubické s vědomím, že Amant Gris zvítězil. O našem vyloučení kvůli nedodržení kurzu závodu mu už nikdo neřekl. Tak to mělo být a o to víc mě mrzí, že jsem to tehdy podělal. Vůbec jsem si neuvědomil, že jedu blbě, je to jen a jen moje chyba.
Amant Gris měl vyhrát. Často si říkám, že o mě vlastně vůbec nejde, ale tenhle kůň si zasloužil být na seznamu šampionů.
Stáli jsme proti celému národu, který chtěl legendu Váňu.
Podobného borce jsem předtím ani potom nepoznal. Má zvláštní povahu, vlastně je to celkem hajzlík, náročný na ježdění, protože pořád táhne dopředu a musí být všude první. Jakmile má jít v zástupu za jiným koněm, může se zbláznit. Ale i pokud jde v čele a někdo za ním jen vybočí z lajny, začne dělat bordel. Přesto ho zbožňuju. Poprvé jsem ho viděl v Rudné u trenéra Milana Teimera a hned jsem řekl: „To je ten kůň.“ Věřte, nevěřte, bylo to tak.
V mých očích jde o dvojnásobného morálního vítěze Velké pardubické.
Podruhé, v roce 2010, měl být v cíli stoprocentně tím nejlepším, jenže jsme stáli proti celému národu, který chtěl legendu Josefa Váňu. Ten den mu v Pardubicích odhalili sochu a všichni si přáli, aby se mu v sedle Tiumena povedla obhajoba.
Jenže podle mě to prostě posral. V cílové rovince jsem na tom byl líp, tak mě zavřel u bariéry. Hrozilo, že se oba polámeme, musel jsem skoro zastavit, abych mu neskočil do nohou, ale Amant Gris se ještě rozjel a pak prohrál o nos, o jeden cvalový skok. Nejdřív jsem si myslel, že se soupeřovo zvíře leklo diváků na tribuně a Pepa už neměl síly ho točit zpátky, ale ukázalo se, že přesně věděl, co se stane. Udělal to zkušeně.
Tiumen byl obrovský, tlačil se na mě jako tank a v padesátikilometrové rychlosti jsem se rozhodnul cuknout.
Potvrdilo se, co o mně říkají ostatní, prý jsem na žokeje moc hodný, což je asi fakt, protože jsem si pořád opakoval, jak je po předchozích blbých letech druhé místo vlastně fajn. Nechal jsem si od rozhodčích politicky vysvětlit, že se nic moc nestalo, a držel hubu. Váňa si užíval Váňománii u veřejnosti, ale u koňáků se tím pěkně shodil. Čtyři z pěti řeknou, že mě zavřel a pořadí mělo být přehozené. Italští komisaři, kteří jezdí do Pardubic každý rok, měli jasno hned, prý by s postihem neváhali, bohužel jsme v Čechách. Celé to bylo divné, ani televize neukazovala opakovaný záběr zepředu, kde bylo jasně vidět, jak se na nás valí.
Pepu neočerňuju, jen popisuju, jak to bylo. On je frajer, skvělý trenér a tvrdý chlap, ale mrzelo mě, že to nedošlo jemu samotnému. Kdyby přiznal, že to nebylo čisté a počítá se změnou výsledku, bude u lidí za ještě většího Supermana a začnou ho uznávat i ti, kteří ho nemusejí. Vždyť je přece proboha úplně jedno, jestli má člověk jako on sedm nebo osm výher. Tehdy se ale zachoval jako pragmatik, šlo o prestiž, o peníze, o to, aby si upevnil status národního hrdiny. Určitě z toho neměl špatné svědomí.
S Amant Grisem nám nezbylo nic jiného než si zanadávat ve stáji, skousnout to a zmizet domů.
O rok později jsme jeli naposledy. Zase měl super formu, jenže mu čtyři překážky před cílem na Anglickém skoku rupnuly kůstky v noze. Nedal nic najevo a došel na osmém místě. Veterinář to nechápal, protože tohle zranění někdy končí tragicky.
Domluvili jsme se, že už bude jen odpočívat. Syn pana Hájka mě oslovil, abych se na něm i v důchodu jen tak vozil, ale brzy jsme to přehodnotili. Měl problém s kopyty a podkovami, zraněnou nohu má navíc jinak postavenou a je na ní hrb. Nechtěli jsme, aby se mu něco stalo, a nechali jsme ho v klidu.
Je pořád nádherný.
Většina plnokrevníků v dostihovém důchodu zchřadne, on je i v devatenácti letech samý sval, vypadá, jako by pracoval každý den. Dřív jsme mu s rodinou vozili několikrát týdně jablka, před každou Velkou pardubickou jsem mu šel říct, že pojedu i pro něj, ale už za ním bohužel nemůžu.
Do hřebčína Albertovec, který je jen pár kilometrů od Štěpánkovic, mám zákaz vstupu. Rozjel jsem tam trénink tří koní, ale pak si šéf stáje Jiří Boček našel mladou babu a rozhodl se věnovat se jiným věcem. Když jsem do novin řekl, že ho zbláznila holka, naštvalo to mladého Hájka a vyhodil mě. Ani moje děti tam nesmí, takže teď jezdím třikrát týdně do sto deset kilometrů vzdálených Velkých Karlovic k trenérské rodině Holčáků.
Mám na všechno svůj názor. Hájek se tak zachoval, protože jde o člověka, který vše zdědil po tátovi, to je asi hlavní, co ho vystihuje. Hodně peněz a málo úcty k ostatním. Odnesl jsem to a Amant Grise vidím jen v případě, že je zrovna v ohradě, když jedu přes Albertovec na kole.
Radost můžu mít z jediné věci, vždycky za mnou sám přijde.
Našli se lidé, kteří říkali, že je všechno jen moje chyba, že jsem v dostihovém sportu velké riziko.
Někdy mě to štvalo, vím, že mě jistí komisaři přehnaně hlídali a dali mi několik nesmyslných postihů za nadměrné použití bičíku nebo za nekázeň na startu. I majitelé mě párkrát pěkně osolili.
Koně si obvykle pořizují bohatí lidé zvyklí na úspěch a chtějí pořád co nejlepší výsledky. Těžko se jim vysvětluje, že se nikdy nepovede všechno ideálně, v sedle se musím rozhodovat ve zlomku vteřiny a jsem první na ráně, pokud něco neklapne. Proto jde o zaměstnání, kde často dochází ke změně angažmá.
Žokej je v hierarchii úplně poslední. První je majitel, potom jsou na podobné úrovni kůň a trenér a až nakonec já.
Pokud se daří, dostanu z prémie za výhru pět procent, trenér deset až dvacet a zbytek má majitel. A když se nedaří, padá vše obvykle na moji hlavu. Pár nadějných koní jsem takhle vypiplal a odjezdil s nimi na špatných pozicích dostihy, kde nabrali zkušenosti a formu. Pak mi je vzali, dostal je někdo jiný a hned s nimi vyhrál. Je to i tím, že v Čechách našemu sportu rozumí málokdo a trenéři často nejdou proti majitelům, aby měli práci.
Když už se tímhle jako jezdec prokoušete a dokážete být úspěšní, musíte se vyrovnat s názory veřejnosti. O dostihy se u nás během roku skoro nikdo nestará, ale pak značná část národa sleduje Velkou pardubickou.
Jakmile dojde k nejhoršímu, ke smrti zvířete, jsou někdy slyšet hysterické reakce. Lidi by měli vědět, že nás neštěstí zasáhne mnohem víc než člověka u televize. S koňmi jsme skoro každý den, pečujeme o ně, často si k nim vytvoříme citovou vazbu, a pokud umře, je to ztráta blízkého tvora, na němž nám záleží.
Nejhorší je vidět po dostihu prázdný box, zažil jsem to sedmkrát a ten pohled nepřeju nikomu.
Poslední, o koho jsem takhle přišel, byl letos ryzák Sergeant Thunder. Vyhrál šest z devíti startů, včetně Velké národní v Polsku, ale v Pardubicích mu to nesedělo. Měl díky výsledkům takovou třídu, že hned musel do těžkého závodu, a nešťastně se polámal na překážce číslo deset, kde je před živým plotem dřevěné břevno. Všecko bylo špatně.
Ořvali jsme ho, ale majitel se rozhodnul hned koupit dva nové koně s výhledem, že se poučíme a dáme si tu práci, abychom navázali na to, co jsme rozjeli. Je to realita dostihového sportu, buď se po těchhle událostech poděláte a jdete od toho, nebo vydržíte a snažíte se dál.
Snažíte se, ať smutek co nejdřív přebije radost.
Cílová rovinka mi přišla strašně dlouhá, pořád jsem se otáčel, abych zjistil, kdo nás předjede.
Nakonec se nikdo ani nepřiblížil, Nikas to oddřel, ukázal, co v něm je, a všechny překvapil.
8:55,29.
Tenhle čas je dodnes rekordem Velké pardubické, a navzdory diskvalifikaci se dá říct, že nešlo o dílo nějakého dopingu. Už proto, že látky, které nás stály vítězství, mezinárodní agentura hned po roce ze seznamu vyřadila. Je docela dobře možné, že jsme jim k tomu dali impulz, kontaminované krmivo v ničem nepomůže a prostě ho neodhalíte.
Jako vítěz jsem žil přesně měsíc a bylo to krásné. Ve Štěpánkovicích mě celá obec přivítala velkou oslavou, byla to krásná hektika a já si oddychl, protože jsem dosáhnul svého. Šel jsem to hned povyprávět zesnulému tátovi na hřbitov, potom jsem se stavil i u hrobu pana Hájka. Bylo to super, bylo to rychlé, a ještě rychleji to uteklo. Vyrovnat se s tím, že vlastně nic z těch zážitků neplatí, bylo smutné. Několikrát jsem se přistihnul při tom, jak ležím doma, koukám na nejrůznější poháry z celkem 234 úspěšných dostihů a přemýšlím, kým bych byl, kdybych Velkou pardubickou oficiálně vyhrál.
Měl bych v sobě pokoru ke všemu, co se mi předtím stalo?
Je nějaká vyšší síla, která naznačuje, že se mám zaměřit na jiný cíl?
Nebo má naopak přijít něco mnohem lepšího?
A pokud ne, smířím se někdy s tím, co mě potkalo?
Sakra, doprčic, já prostě vím, že to ve mně je. Vím, jak být první, a vím i to, že to ještě může přijít.
Minulost mě hodně trápila, ale postupně jsem ji začal brát jinak. Musel jsem, zkušenosti mi naznačily, že nic není tak zlé, aby nemohlo přijít něco ještě horšího. Už nejsem tak zklamaný. Připadám si jako zlomenina, která se zahojí, i když na kosti zůstane vidět, že není taková jako dřív.
Nosím to v sobě, ale musím fungovat dál.
Každý rok jedu šedesát až osmdesát dostihů a druhá říjnová neděle, termín Velké pardubické, je pro mě pořád vrchol sezony, vždycky jdu do sedla s tím, že se pokusím vyhrát. Nezblázním se, když se to nepovede, zároveň si říkám, sakra, doprčic, já prostě vím, že to ve mně je. Vím, jak být první, a vím i to, že to ještě může přijít.
I ve čtyřiačtyřiceti letech dělám všechno pro to, abych byl v nejlepší formě.
Každý den běhám, plavu nebo jezdím na kole. Lidi ve Štěpánkovicích mě vidí často zpoceného, dřu třikrát víc než ve dvaceti, abych vydržel. Jako mladý kluk jsem spadnul, přejelo mě deset koní, každý do mě kopnul a byl jsem černý od modřin, ale za dva dny jsem zase jezdil. Teď sletím, žluté modřiny začnou tmavnout až za čtyři dny a po týdnu jsem rozbitý ještě víc. I proto obdivuju Váňu, nechápu, jak mohl v pětašedesáti rozchodit to, jak sebou v Pardubicích seknul na poslední překážce.
Udržuju se i tím, že jezdím složité koně, u Holčáků skoro všichni hodně tahají a je to náročné na fyzičku. Proto nemám problémy s váhou, na rozdíl od mnoha žokejů, kteří shazují poslední kila těsně před dostihem v sauně.
Někdy cítím, že si nakládám víc, než bych asi měl. Sem tam se kvůli tomu bojím, abych neusnul za volantem. Každý pracovní týden najezdím za koňmi do Velkých Karlovic minimálně pět set kilometrů po okreskách, o víkendu cestuju na dostihy, a když musím do Itálie, přičtu si v autě tam a zpět další dva tisíce.
Upřímně, stojí mi to za to. Už jen kvůli okolí, jež mi dodává energii.
Drží mě rodina, manželku mám místo psychologa. Máme se spolu moc pěkně a potvrdilo se to v těžkých chvílích kariéry. Radujeme se ze šikovných dětí, z hezkého bydlení, z velké voliéry s třiceti andulkami na zahradě, z maličkostí. Žena ví, že mám koně hrozně rád, ale ví i to, že když jsem měl před lety angažmá v Itálii, ukončil jsem ho, protože se mi stýskalo. Děti byly malé a chyběly mi společné chvíle. Nechtěl jsem být pryč a vrátit se až v době, kdy budou chtít od táty maximálně pár stovek na diskotéku.
Jsem symbolem, který dokazuje, že pokud nemáte aspoň trochu kliku, nedáte to.
I kamarádi jsou skvělí. Jeden mi nakreslil přímo v hospodě podobizny Nikase a Sergeant Thundera, abych každý den viděl, že jsem dokázal vyhrát. Se starší gardou českých žokejů, která spolu skvěle vychází, si vzájemně držíme palce. A sousedé se pořád ptají, jak na tom jsem, čím je závod roku blíž, tím častěji na mě při setkání volají „hodně štěstí“.
Pokud se budete bavit s koňákem, řekne vám, že přesně o tom je Velká pardubická. Jsem symbolem, který dokazuje, že pokud nemáte aspoň trochu kliku, nedáte to.
Riziko je všude. Ten den jedu třeba pět dalších rámcových dostihů, můžu se vyklopit a zranit. Tak jako kdysi Pepa Bartoš, zlomil si klíční kost a jeho Sixteen za pár hodin vyhrála s Dušanem Andrésem. Můžeme skončit hned na startu, kde je nervózní tlačenice. Janu Faltejskovi takhle v Anglii náhodný kopanec zlomil holeň. Samotný dostih má dvaatřicet překážek a každá vás může vytrestat. Dvojnásobná vítězka Registana jednou padla hned na dvojce, protože je za ní díra a pole je v tu chvíli dost natěsnané.
Nájezd na Taxis je tak rychlý, že jsou jen dvě možnosti. Buď to skočíte skvěle a ani o tom nevíte. Nebo zjistíte, že ležíte na zemi. Je to největší skok, ale tím, že je na začátku, mají žokejové i koně plno sil a kdo neudělá chybičku, zvládne to.
Moje neštěstí s Cieszymirem pramenilo z náhody, z toho, že mi na poslední chvíli zkřížil dráhu Maskul s kamarádem Jaroslavem Myškou. Tehdy sice jelo jen čtrnáct koní, ale všichni se narvali na jednu stranu. Zabalancoval jsem, výkyv mě hodil dozadu a celý skok, zhruba osm metrů, jsme letěli bez kontroly, a zatímco já hned vstal, koník, krásný hnědý valach, zůstal ležet. Tragédie byla umocněna tím, že je Taxis opravdu velký a každý pád vypadá děsivě.
Za těch patnáct startů ale vím, že jsou mnohem záludnější překážky.
Hned po Taxisu letíme v plné rychlosti na Irskou lavici, kam kůň vyskočí a na metru se zastaví, takže je to hrozná pecka. A následující Popkovický skok je zase do zatáčky. Dostih měří skoro sedm kilometrů a na sedmadvacítku, náročný Havlův skok, za kterým je díra, přijedeme a máme toho plné brýle. Zkrátka se můžeme vyklopit i na poslední proutěnce. Do toho všude pobíhají prázdní koně, co ztratili jezdce. Vždy se na ně dívám, protože můžou udělat velké problémy. Pamatuju si, jak jeden srazil žokeje v cílové rovince. Takže ani ve finále na trávě není nic jistého.
Jistotu mám jen v tom, že jedu dobrého koně, na startu se sejdou už jen ti s potřebnou třídou a kvalitou. Můj letošní parťák se jmenuje Hegnus, má deset let, v kvalifikaci byl druhý a kontrolní dostih s přehledem vyhrál. Vadí mu tvrdší půda, protože byl zchromlý a musel na operaci, ale je to moc dobrý skokan. Trenér Radek Holčák ho dostal z nejhoršího a věří mu, já už radši prognózy nahlas neříkám.
Sice všechno znám, zároveň vím, že mě všechno může překvapit.
V sedmi letech do mě na kopci ve Štěpánkovicích nabouraly sáňky a začal jsem kulhat. Doktoři pak na vyšetření zjistili, že mám Morbus Perthes, rozpad kyčelního kloubu. Poslali mě na léčení do Albrechtic, kde jsem nejdřív nemohl chodit, spíš jsem posedával a polehával. Až po roce se na nohu dalo naplno stoupnout, mohl jsem ji rozjíždět na koloběžce a pak mi doporučili i koně, který byl skvělý na rehabilitaci.
Sportovní jezdění mi kvůli riziku pádů důrazně zakazovali, ale já se do toho zamiloval a realita je taková, že jsem nakonec sedlal stovky koní.
Vzpomenu si na to pokaždé, když přemýšlím, jestli je opravdu nutné, abych měl nálepku smolaře Velké pardubické. Na tom, že mi to třikrát nevyšlo, samozřejmě furt nevidím nic pozitivního, ale uvědomuju si i to, že být podle oficiálních statistik jednou druhý je pořád lepší než ležet polámaný někde v příkopě.
Když to vezmu čistě lidsky, dopadl jsem skvěle. Jsem de facto zdravý, ale vím i to, že jen tenhle vnitřní pocit mi zatím pořád nestačí. Přál bych si za svým příběhem jinou tečku. Takovou, abych mohl slézt z koně a v klidu odejít.
Aby můj syn nemusel v příštích třiceti letech blbnout podobně jako já.
Aby lidi viděli, že pokud máte vůli, čisté úmysly a něco opravdu chcete, vrátí se vám to.
Aby se nevzdávali ani ve chvíli, kdy to s nimi vypadá beznadějně.
Aby věřili, že se jednou každý dočká dne, kdy bude mít hodně štěstí.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází