Marek Stromský

Vypadalo to, jako by za mnou přišel exekutor.

Na jaře 2016 zazvonili u našeho domu ve Štěpánkovicích zástupci Jockey Clubu, aby mi odebrali trofej za vítězství ve Velké pardubické. Odborná komise pár týdnů předtím definitivně diskvalifikovala koníka Nikase za pozitivní dopingový test. V říjnu 2015 jsme projeli první cílem s náskokem několika délek, ale po měsíci se ukázalo, že měl v krvi nepovolené látky. Alkaloidy kofein a theobromin.

Pamatuju si, že mi to jeho majitel řekl ve stáji a podlomila se mi kolena. Prý za to mohlo kontaminované žrádlo, překročení limitu bylo minimální, na výkon to nemělo vliv a šlo o chybu výrobce. Přesto se řízení táhlo několik měsíců a po vynesení verdiktu jsem situaci neunesl, možná i proto, že se mnou zrovna dělala po telefonu rozhovor televize. Redaktorka mi na jeho konci řekla: „Právě jsme dostali zprávu, že vás diskvalifikovali.“ A hned zavěsila.

Koukal jsem s otevřenou hubou, přišlo mi to sprosté. Vnímal jsem všechno hodně citlivě a nemohl v tu chvíli dál. Bylo to snad ještě horší, než kdybych nikdy nic nevyhrál.

Ukončil jsem kariéru. Věděl jsem, že to, o co jsem se snažil celý život, je definitivně pryč. Zase.

Velkou pardubickou jsem mohl vyhrát třikrát, ale ve finále se mi to nepovedlo ani jednou z patnácti startů. Žokeje Josefa Váňu si všichni pamatují jako legendu díky tomu, že triumfoval osmkrát. Němce Petera Gehma proto, že to samé zvládnul čtyřikrát v řadě a poté po pádu ochrnul. A Zdeněk Matysík se radoval třikrát po sobě s geniálním Peruánem, ačkoliv jinak nevyhrál skoro nic.

Mě mají lidi zafixovaného jako největšího smolaře. Samotnému mi trvalo hodně dlouho, než jsem sám sebe začal vnímat jinak. Za osmadvacet let jsem objel 1618 dostihů, ale můj osud určilo pět dní v Pardubicích. Stal jsem se autorem série, kterou jen stěží někdo napodobí.

2007, pád s Cieszymirem na Taxisu, který pro koně skončil tragicky.
2008, jasný triumf s mým milovaným Amant Grisem a rychlá diskvalifikace kvůli neobjetí točného bodu.
2009, smrt kobylky Shirley, která si zlomila nohu na Velké vodě.
2010, prohra o nos a druhé místo s Amant Grisem poté, co mě Pepa Váňa v cílové rovince blokoval u bariéry.
Myslel jsem si, že se už nic horšího stát nemůže, ale mohlo.
2015, vyloučení vítězného Nikase kvůli dopingu.

DOKUMENT BEZ FRÁZÍ - "CESTA NA VELKOU PARDUBICKOU" O ŽIVOTĚ ŽOKEJŮ JOSEFA BARTOŠE, MARKA STROMSKÉHO A PAVLA KAŠNÉHO NAJDETE POD TÍMTO ODKAZEM V SEKCI VIDEO

Jedním z lidí, kteří mi po poslední ťafce přijeli odebrat křišťálovou trofej, byl i Jiří Janda, fajn chlap a správce největší dostihové dráhy v Pardubicích. Pamatuju si, že situaci prožíval podobně blbě jako já. Jako by věděl, že to, co se právě děje, není úplně fér. Skoro jsme nemluvili, ale z mých očí mohl v klidu vyčíst otázky, které mi dokola poletovaly hlavou.

Proč zrovna já?

Za co mě Bůh trestá?

Ano, jsem věřící. Před dostihy si chodím pro požehnání k panu faráři Alfrédovi Volnému. Tehdy jsem ale na dva měsíce na všechno zanevřel. Na všechno, co souviselo s koňmi. Táhlo mi na čtyřicet a řešil jsem, co dál.

Máme hospodu, ale kdybych obsluhoval, vadilo by mi, jak to někteří hosté přehánějí s alkoholem. Mohl bych manželce pomáhat v rodinné firmě na výrobu knedlíků, to bych si uměl představit, i když jde o ruční práci, výrobní postup je těžký a nezvládne to každý. A pak? Bavilo by mě dělat řidiče nebo zahradníka, jenže sehnat takovou práci ve Štěpánkovicích u polských hranic není jen tak. Navíc bych měl všude dojem, že se nic nevyrovná práci s tak krásným zvířetem, jako je kůň.

Byl jsem rád, že mě vlivy okolí přiměly změnit názor. Lidi mi drží palce, cítím to. Po kauze s Nikasem nasbírali fanoušci víc než pět tisíc podpisů pod petici na mou podporu. Viděl jsem, jak na tom všem záleží, jak jim nejsem lhostejný. I ostatní žokejové říkali, že mě berou jako vítěze a že je škoda končit, když mi to pořád jde.

Díky tomu jsem se vrátil.

A taky díky Filipovi. Synovi bude sedmnáct a v jedné reportáži pro televizi Nova řekl do kamery, že jméno Stromský prostě bude na listině vítězů Velké pardubické napsáno. A pokud se to nepovede mně, pokusí se o to on.

Dojal mě – a taky vyděsil.

Hraje fotbal a jde mu to skvěle, stejně jako jeho o dva roky mladší ségře. Myslím, že by se toho měl držet, a nemám radost z představy, že se uváže ke koním, protože vím, co to obnáší. Vstávání před pátou ráno, práci ve stájích, kde máte zodpovědnost za živé tvory a nemůžete si hrát na víkendy a státní svátky. Kočování po světě a neustálé sezení na zadku. Půlku života v sedle, půlku za volantem.

A hlavně psychické nastavení, kdy myslíte každý den na dostihy. Na to, že jednou vyhrajete Velkou pardubickou.