Markéta Jeřábková

Z paměti dokážu vytáhnout jen záblesky.

Ono taky pamatujte si něco přesně, když vám jsou sotva tři roky.

Plzeňský zimák byl každopádně místem, které jsem pravidelně navštěvovala už v časech, kdy jsem si to ještě ani nedokázala uvědomit. Pobíhala jsem kolem mantinelu, zatímco o pět let starší brácha, čerstvě okouzlený olympijským zlatem nároďáku z Nagana, absolvoval své první hokejové krůčky. Vůně ledu a mrazivý chlad mi ve vzpomínkách utkvěly jako jedny z prvních vjemů, které si z dětství vybavuju.

Mamka mě ale nebrala na každý bráchův trénink. Pokud začínal někdy o šesté ráno, raději mě nechávala dospat u Kubalíků, kteří bydleli v paneláku hned na druhé straně ulice, kousek od tramvajové zastávky u nás na Škvrňanech, a měli dva syny stejně staré jako my dva. Tomáš s mým bráchou odsud jeli na stadion a mě s Dominikem, s nímž jsme narození jen půl roku od sebe, pak teta Martina odvedla do školky.

Ano, mluvím přesně o tom Dominikovi, co dneska válí v NHL. Hrál ji i Tomáš, i můj bratr Jakub.

Známe se všichni odmalička, úplně od toho nejranějšího dětství. S našimi mamkami jsme byli neustále společně venku, v létě na hřišti, v zimě na kopci na bobech. Parta dětí ze sídliště, ale hlavně my čtyři. Vždy a všude pohromadě. Kubalíci, Jeřáb a jeho ségra. Martina s mamkou navíc dělaly na zimáku v bufetu, takže jsme i při extraligových zápasech pobíhali po tribunách, stadion byl jedním z nejčastějších míst, kde jsme sbírali zážitky.

Že se mi tamní prostředí dostalo pod kůži, potvrzuje i naše oblíbená rodinná historka. Prý jsem teprve sotva uměla mluvit, když jsem se houpala na chatě na houpačce a kolem šli strejda s dědou. Já na ně rozesmátá: „Kampa dete, vy dva čuácí?“

Co by ne. Tak se to odjakživa řvalo na rozhodčí, přišlo mi to úplně normální.

Děda prý špitl ke strejdovi, co budou dělat. A on jen: „Nic, nereaguj.“ Sotva pak zašli za roh, vybuchli smíchy.

Vyrůstala jsem prostě trochu jinak, než je asi u holčiček běžné. Všechno umocněné tím, že jsem byla všude s bráchou a Kubalíkama. S holkama byla nuda, tak jsem dolejzala za klukama, jejich hry mě bavily daleko víc. Sice jsem samozřejmě byla fuj, malá Jeřábovo ségra, takže mě často odkopli, ale já to brala. Tak to prostě chodí.

Stejně jsem příště přišla zase. Co kdyby potřebovali někoho do brány… Tam jsem totiž skončila, když už mě vzali mezi sebe. Vždycky to bylo jen proto, abych si stoupla do kasy a oni měli někoho, komu můžou dávat góly.

„Ségra, pojď chytat, budu na tebe střílet,“ byla asi i nejčastější Jakubova výzva doma v našem pokojíčku, kde jsme měli malou branku. Co jsem mohla dělat? Chtěla jsem si s ním hrát a tohle byl jediný možný způsob.

Ve školce jsme zase byli stále spolu s Dominikem, což on jako rádoby velkej hokejista těžce nesl. Zvlášť když mě vyfasoval do dvojice na procházku.

„S kým jste šli za ruku?“ ptávala se ho mamka.

„No s kým asi, zase jsem musel s Markétou…“

Až do druhé třídy jsme spolu i seděli v lavici na základce a furt jsme do sebe šili takovým tím dětským způsobem. Mamky třeba, aby neutrácely, nám koupily společně jednu knížku, z níž se o hodině četlo. A my se o ni přetahovali, kdo ji bude mít u sebe na své straně lavice. Umíte si to asi představit.

Největší potupa pak pro Dominika byla, když mu i naši bráchové řekli, ať se nevtírá, že, hele, támhle máš Markétu, běžte si hrát spolu… Na to vyřvával, že si nechce hrát s barbínkama.

Přitom já snad ani žádnou nikdy neměla! Moje hračky byly míče. Odjakživa.

Možná i proto, že jsem vyrůstala mezi klukama hokejistama, jsem byla strašně akční, neposeděla jsem. A protože mamka dělala vrcholově atletiku, taťka byl ligový fotbalista, babička krasobruslařka a náš biologický děda hokejista Škodovky, byl i u mě sport logickou volbou.

Akorát jsme se nejdřív netrefili s gymnastikou, obruče a stuhy lítaly všude možně, jen ne tam, kam měly. S házenou už to napodruhé byla lepší volba, přestože první roky taky nenasvědčovaly, že bych byla kdovíjak nadaná.

Tak jako tak, jít do školy a na trénink, to bylo pro nás s bráchou obojí stejně samozřejmé. Obojí naprosto přirozená součást dětství, o níž se nedebatuje. Neexistovalo, že by se nám nechtělo. Ani já jako holka jsem si nemohla vymýšlet kdejaké bolístky. Ne. Na trénink se prostě šlo.

Za to, že mě naši takhle vedli a vychovávali k respektu k povinnostem a k lásce ke sportu a jeho důležitosti pro život, jsem jim vděčná. Zrovna tohle bych chtěla přenést i na svoje děti. A ne, to není přání do větru mladé házenkářky, která má před sebou ještě spousty let kariéry, než začne řešit vlastní rodinu.

I na mě už totiž doma čeká někdo, pro koho jsem vzorem a komu můžu dát do života správný základ.

Dodnes mám na bradě jizvu.

„Ségra, já tě už neunesu,“ říká Kuba, zatímco mu sedím na ramenou cestou od Kubalíků domů. Než stačím vytáhnout ruce z kapes, které tam – já frajerka – mám, začíná se předklánět.

Letím po hlavě rovnou na beton…

Nerozbrečela jsem se tehdy ani tak z té bolesti, jako z pohledu na zakrvácenou bundu, ruce a vůbec všechno.

„Ségra, řeknem, že jsi zakopla, jo?“ bál se Kuba reakce rodičů. A tak jsme se dohodli, že jim pravý původ mého hororového vzezření zatajíme. Sotva se tak otevřely dveře do bytu, brácha už volal: „Mami, ona zakopla a teče jí krev!“ Jeli jsme rovnou na šití. Našim jsme pověděli, co se skutečně stalo, až o nějaké dva roky později.

I tahle drobnost ukazuje, jak jsme spolu s Kubou vždycky drželi. Navzdory věkovému rozdílu jsme byli parťáci. Vyrůstali jsme spolu ve společném pokoji v nevelkém 2+1, a než abychom se rasili, vytvořili jsme si nádherné pouto, které trvá dodnes. Upřímně můžu říct, že jsem se před bráchou nikdy nestyděla, což u jiných sourozenců rozdílného pohlaví a ještě s takovým věkovým odstupem může být. Ne. My měli soukromí společné.

Na hokeji jsem bráchovi vždycky fandila, nevynechala jsem snad jediný jeho zápas, na který jsem mohla jít, a bylo to tak i opačně. Celá rodina jsme vždycky sedli do auta a jeli buď na zimák, nebo na halu. Nestalo se, že by někdo z nás zůstal doma koukat na televizi. Jeřábkovic byli vždycky spolu. Dokud táta hrál fotbal, tak hlavně my děti s mamkou, ale potom už vždycky komplet.

Mě to neštvalo, ani během dospívání. Nevybavuju si moment, kdy bych raději dělala něco jiného než se jít dívat na bráchu. Bylo to pro mě automatické i tím, že jsem se i ve škole pohybovala neustále mezi sportovci. Na základce jsem sice měla dobrou kamarádku, která nesportovala – a snažila jsem se ji urvat aspoň na házenou, která ji ale nebavila – ale jinak jsem byla výhradně mezi sporťákama. Později na sportovním gymplu už úplně. Přesto i mezi nimi jsem občas působila jako podivín, co tráví víkendy na hokeji a házené, místo aby vyrazila s partou někam jinam.

Jenže fandit bráchovi byla moje zábava. Tajit dech, když se s někým postrkával a schylovalo se ke rvačce, jásat po jeho gólech, být za něj smutná, když se mu něco nepovedlo, a hrdá, když zazářil.

To on byl mým sportovním vzorem. Ani nevím, jestli jsem tehdy žrala nějakou házenkářku. Věděla jsem o Jíchovi, jasně, ale ten hlavní, ke komu jsem vzhlížela, se mnou sdílel pokojíček a radil mi a podporoval mě, když se mi třeba zrovna nedařilo. Měla jsem ho denně na očích a díky němu viděla, že když se člověk něčemu věnuje s potřebným úsilím a radostí, dá se dostat vysoko.

Vždyť on byl už od sedmnácti v áčku. Co víc jsem si já, tehdy ani ne třináctiletá, mohla přát za idol?

Zároveň i z toho důvodu, že byl brácha tak úspěšný, jsem dlouho byla tou ségrou od toho hokejisty. Přestože se mi v házené postupně začalo dařit a ve svém ročníku jsem se napříč republikou stala výraznou, ještě když jsem v sedmnácti odcházela do Mostu, našeho elitního klubu, mluvilo se o mně stále především jako o sestře hokejového reprezentanta. Začínaly tím všechny rozhovory do novin, byla jsem tak představovaná.

Až později s přestupem do Maďarska, kde o hokeji lidi přece jen moc nevědí, se tohle změnilo.

Nikdy jsem si ale nepřipadala, že jdu v bráchově stínu. Vážně ne. Přece nebudu naštvaná, že mám známějšího sourozence, když v jednom z nejsledovanějších sportů u nás hraje za národní tým na mistrovství světa. Kdepak. Vždycky jsem byla ráda, že ho mám. Pro mě byl motorem.

Přece když se na tuhle úroveň zvládl dostat brácha, tak já to dokážu taky.