Markéta Pernická

Teď musíte odejít pryč. Nemůžete tady být.

V nemocničním pokoji na Neonatologickém oddělení Fakultní nemocnice v Ostravě začaly nahlas vyřvávat snad všechny přístroje, na které byly pátým dnem napojené mé dvě čerstvě narozené děti, dvojčátka Jonáš a Jáchym. Lékaři zmateně běhali kolem nich, a třebaže jsem si v tu chvíli nic nechtěla připouštět, někde uvnitř už jsem dobře věděla, o co tady jde.

Věděla jsem, že je zle. A na tvářích lékařů hned poznala, že oni to moc dobře vědí taky.

Jonáš byl na tom ještě relativně dobře, ale menšího Jáchyma museli doktoři resuscitovat už noc předtím. Oba se kvůli vážným komplikacím narodili o tři měsíce dřív a každou hodinu na tomhle světě bojovali o svůj život. 

Pro mě jako mámu to byl zdrcující pohled.

Ani ne týden po porodu jsem nemohla své děti vzít do náruče ani obejmout. Mluvila jsem na ně přes stěny inkubátorů a často se slzami v očích celé dny pozorovala dvě nahá, bezmocná a malinkatá tělíčka, která na mě do poslední chvíle vůbec nereagovala.

Zatímco já přes všechny ty přístroje prosila doktory, aby mě uklidnili, že všechno dobře dopadne, personál mě postupně tlačil ven z pokoje.

Tak dlouho, než se dveře za ním i životem mého Jáchyma definitivně zabouchly…

Atletický ovál má normálně osm drah, tenhle jich má devět. 

Chystám se opřít tretry do startovního bloku, ale tréma se mnou lomcuje. Stojím nesvá ve druhé dráze, zatímco se po mé pravé ruce koukají na sto metrů vzdálený cíl Marion Jonesová, Marlene Otteyová nebo Holli Hitcheová. Ani jedna mě v tu chvíli nezná a nejspíš nikdy znát nebude. 

Do startu jednoho ze závodů v roce 1998 zbývá sotva pár vteřin a já jsem sevřená atmosférou majestátního stadionu ve Vídni, nikdy předtím jsem takový neviděla. A teď tady mám šanci běžet závod s nejlepšími sprinterkami planety. 

Pořád tomu nemůžu uvěřit a jen těžko se v takových kulisách dokážu soustředit.

Těžko se s nimi budu měřit, objektivně na to fakt nemám. 

Mám vůbec šanci nedoběhnout v tomhle závodě poslední?

Najednou start!

Mé myšlenky i pochyby rozpráší výstřel ze startovní pistole. 

Tribuny hučí.

A já běžím tak, že sama nestačím sledovat, co se v dráhách okolo děje.

Jsem především máma, která chce svého syna provádět životem tak dlouho, dokud to bude potřebovat.

Až teď – s odstupem té spousty let – vím, že to úplný průšvih nebyl. Doběhly jsme do cíle v šipce, která asi nejlépe vystihuje tehdejší rozložení sil ve světě ženského sprintu. Zatímco favoritky z prostředních drah už v cíli od pořadatelů přebíraly květiny za pódiová umístění, my ostatní na krajích k nim teprve dobíhaly. Jedna vteřina je v životě člověka mžik, ve sprintu na sto metrů znamená mezi vítězem a poraženým propastný rozdíl několika metrů.

Bylo to tenkrát vážně o fous, ale doběhla jsem sedmá z devíti, z mého pohledu to tedy nebylo zlé. Zatímco se můj největší vzor Marlene Otteyová v cíli objímala s trenéry, já jen koukala kolem sebe a užívala jsem si atmosféru takhle velkého mítinku, který byl významem na úrovni naši Zlaté tretry. Dokonce jsem přímo v tom cíli fanouškům rozdala i pár podpisů. Přestože těchhle dvanáct vteřin vnímám pořád jako největší zážitek své kariéry, za největší úspěch je nebudu považovat nikdy. Úspěchy sprinterek v Česku totiž zpravidla přicházely pouze na republikové úrovni. 

Spousta lidí mě dnes zná jen jako sportovní reportérku. Ve zpravodajském týmu České televize vás provázím přímými přenosy, reportážemi a rozhovory, nejčastěji z hokejových zápasů v Třinci, Olomouci a ve Vítkovicích už deset let. Asi jen málokdo z vás si mě dnes vybaví i jako relativně slušnou atletku. Rozumím tomu, vždyť už je to tak dávno!

Na přelomu tisíciletí jsem přitom patřila ke špičce mezi českými sprinterkami. Byla jsem v Česku jedna z nejlepších v královské disciplíně, ve které vládla tvrdá konkurence nejen doma, ale především ve světě. Konkurence, které jsme mohly s údivem tak akorát koukat na záda, stejně jako jsem na ně koukala ostatním i já ve Vídni.

Stovku jsem ve svém kariérním maximu dokázala na vrcholu sil zaběhnout za 11,68 vteřin. Současným pohledem jde vlastně o hodně pomalý čas, nejlepší české holky jsou teď o skoro půl vteřiny rychlejší. Dnes už atletiku sleduju spíše zpovzdálí, ale pořád žasnu nad tím, kam se náš sport za těch ani ne patnáct let od konce mé kariéry dokázal posunout. 

Určitě si každý dobře vybavíte Usaina Bolta, nejlepšího sprintera a nejrychlejšího člověka planety. Vysokého šlachovitého chlapa, který svým dlouhým krokem ještě nedávno pravidelně posouval všechny světové rekordy. My běhali v éře před ním, kdy chlapům dominoval Maurice Greene a všichni sprinteři vypadali… úplně jinak.

Vesměs to byli malí prcci s obrovskými stehny. A nejinak jsme vypadaly i my ženy. 

Sama jsem při výšce necelých sto sedmdesát centimetrů měla objem stehen rovných šedesát centimetrů. A jediné, co jsem zvládla jako mladá dívka na sebe obléknout, byly tepláky a šusťákové kombinézy. V době, kdy se ještě o sportovní přípravě nevědělo tolik co dnes, jsme všichni trénovali v přesvědčení, že nejrychlejší na trati budou ti, co budou mít nejsilnější spodek těla. A tak jsme do něj každý trénink bušili objem hlava nehlava. Často bez regenerace, protože do sauny mohli jen vyvolení a ani ta jedna vířivá vana, kterou jsme měli ve Vítkovicích k dispozici, nebyla nic, na co bychom si v kolektivu nějak potrpěli. Odpočívali jsme tím, že jsme se po tréninku vrátili na ovál a přidali ve výklusu ještě šest, někdy sedm okruhů navíc.

Na improvizovaných pracovištích v posilovně jsem nejednou zvládla ze sedu vyskočit se zátěží sto dvaceti kil na zádech, prakticky každý den jsem v tréninku v posilovně přemisťovala váhu sebe sama nebo za lanem táhla po zemi pneumatiky od traktoru. V našem světě platilo, že čím víc trénink bolel, tím lepší byl. Zvedali jsme činky i železa a huntovali si svá těla, i já na to dojela. Dnes je mi necelých pětačtyřicet let a v obou kolenech trpím artrózou třetího stupně. 

Ale proč si stěžovat? 

Vždyť to byly tak krásné roky!

Byť se o nás tolik nemluvilo, protože v české atletice byla mnohem větší esa. Například Roman Šebrle, Tomáš Dvořák, Jaroslav Bába nebo Jan Železný. S těmi všemi jsme se v jedné generaci potkávali i v tréninkové skupině ve středisku v Nymburce, ale naše úspěchy se s těmi jejich jen těžko daly měřit. Vždyť my sprinteři na tak velkých závodech jako oni ani nemohli startovat, snad vyjma Lídy Formanové. Té úplně nejlepší sprinterky mé generace.

Nám ostatním to ale zase tak moc nevadilo. V ženském sprintu totiž za nás vládla tak tvrdá konkurence, že jsme si v ní vystačily samy. Bylo nás tenkrát tolik, že jsme spolu často všechny ani nemohly soupeřit ve stejném závodě. Naše výkonnost se dělila na skupiny A a B a nejednou se stalo, že vítězka béčka zaběhla ve finále rychlejší čas než třeba třetí sprinterka v áčku.

Dnes mají pořadatelé bohužel problém postavit jednu konkurenceschopnou startovní listinu.

Otěhotnět se mi podařilo až v květnu roku, kdy jsem měla slavit dvaatřicáté narozeniny. Celé dva roky po konci aktivní kariéry jsem se o to pokoušela přirozenou cestou, ale jinak než umělým oplodněním to nakonec stejně nešlo. 

Nevím proč... 

Tehdy to byly jen domněnky, které lékaři asi ani neměli potvrzené, dnes už je medicína dál a byli by třeba moudřejší. Říkali mi ale, že otěhotnět nemůžu vinou příliš velkého objemu svalů na břiše a kolem dělohy, že se to tak vrcholovým sportovkyním stává. A že ze stejného důvodu pro mě bude náročný i porod samotný.

Těžko to můžu posoudit, rodila jsem císařem. 

Od začátku mého těhotenství nešlo hladce vůbec nic. 

Byla půlka listopadu, skoro čtyři měsíce před plánovaným porodem, když mi lékaři po rutinní prohlídce oznámili, že už v nemocnici budu muset zůstat. 

Až do konce února, jo? 

Ptala jsem se jich a, přiznávám, trošku kroutila nad jejich rozhodnutím hlavou… Vždyť zdravý člověk, sportovec, kterému se vyhýbala po celou kariéru takřka jakákoliv zranění, si žádné komplikace připouštět ani neumí. Mně navíc nic nebylo, cítila jsem se fajn.

Ta kontrola přitom odhalila problémy dost vážné... Přestože Jáchym s Jonášem nebyli jednovaječnými dvojčaty a měli každý svou placentu, Jáchyma ta jeho přestala vyživovat, zpomalil se jeho růst a především, odezvy jeho srdíčka byly každým dalším vyšetřením, den za dnem slabší.

Třináctého prosince tak začal předčasným porodem boj o život nás všech. 

Na pokoji vedle mě do té doby ležela maminka s podobným problémem, čekala dvě holčičky a vydržela je nosit v bříšku až do jednatřicátého týdne. Obě to zvládly, dnes jsou krásná rodina. Mně lékaři taky píchali kortikoidy, hráli doslova o každý další den, přesto museli můj porod vyvolat už v sedmadvacátém týdnu. 

Měla jsem strach.

Strašně moc jsem se bála.