Markéta Sluková

Zápas proti Polkám jsme začaly dobře. V prvním setu jsme vedly 16:12, jenže pak se ukázalo, že já i Kristýna řešíme něco úplně jiného než výsledek.

Blbě se podívala.

Divně se podrbala.

Zvláštně se zatvářila.

Někam si stoupla. Nebo nestoupla.

Bojujeme o nasazení do play-off na mistrovství světa, ale já tady vůbec být nechci. A hlavně tu nechci být s tebou! Myslím, že to bylo vzájemné. Najednou mi bylo jedno, jak dopadneme. Byla to bezmoc. Skoro jsem si přála, abych blbě spadla a urvala si vaz v koleni, aby to už konečně skončilo. V hlavě se mi rozblikalo červené světýlko.

Prohrály jsme 0:2 a nedalo se na nás koukat. Tak to ostatně bylo celou sezonu. Když už jedna měla světlou chvilku, druhá byla dole. Doplňovaly jsme se ve špatném výkonu.

Dřív jsme se přitom vzájemně uměly vytáhnout. Proto ostatní říkali, že jsme protiklady, které se přitahují. Velká a malá, perfekcionistka a rebelka, nejlepší kámošky, krásky z písku, které mají všechno postavené na důvěře a bojovnosti. Na tom, že se znají od deseti let a umí se pochopit. Dlouho jsem věřila, že to tak opravdu je. Poslední roky se ale začaly čím dál víc projevovat naše rozdílné povahy a pomalu se schylovalo k průšvihu.

Takhle začal konec značky Kiki & Maki, plážových volejbalistek Kolocové a Slukové, jejichž marketingová image byla cennější než výkony, které podávaly. Na nejdůležitějším turnaji roku jsme došly do bodu, kdy se z potenciálního top týmu staly dvě holky, co sice hrají na stejné straně hřiště, ale proti sobě.