Markéta Vondroušová

Na jeho styl jednání jsem si už za těch pár let zvykla. Často byl nepříjemný nejen na mě, ale i na moji mámu, u které mi to vadilo stokrát víc. Stačilo, když jsme nesouhlasily s jeho názory.

Můj bývalý manažer si uměl jít tvrdě za svým.

Takže když jsem za ním přišla s návrhem, že se chci vyplatit ze smlouvy, nevzal to. Prý jak si to jako představuju? Navíc teď, když jsem konečně začala pořádně vydělávat.

Podepsal se mnou kontrakt na deset let, když mi bylo patnáct.

Vytipoval si, že budu dobrá, a nabídl se, že mě bude podporovat. Věděl, jak tenisový svět funguje, na rozdíl ode mě a od našich. Lidí jako on je v našem sportu jen několik, mají dobře zmapovanou situaci a nos na talenty. Na začátku jsem ho brala jako člověka, který mi dal šanci opřít se do sportu naplno. Bez něj bych na to neměla. Dostala jsem dvě stě tisíc korun na první rok a částka se pak v návaznosti na moje výkony každou sezonu navyšovala. Díky tomu jsem si mohla dovolit platit trenéra a cestovat na turnaje do zahraničí.

I když tahle spolupráce nakonec dopadla jinak, než jsem si představovala, byla zásadní, protože tenis je za všech okolností drahý. Ani zkušené holky, které jsou okolo dvoustého místa na žebříčku WTA, nemají nic jistého. Sotva se to dá uplatit, když chce mít hráčka osobního kouče.

Jako holka ze Sokolova, z normální rodiny, jsem po přechodu do Prahy o tenisovém zákulisí nic nevěděla a byla za všechno vděčná.

Manažer mi v tomhle období pomohl, ale pak samozřejmě chtěl peníze vracet. Dostával dvacet procent z mých prize money, takže jakmile jsem se v šestnácti stala juniorskou světovou jedničkou a k tomu přidala v téhle kategorii titul v deblu na French Open, tlačil, abych hrála co nejvíc. Výsledkem bylo, že jsem si zranila loket a dostávala se z toho půl roku.

Pak, po návratu, se to rozjelo naplno.

Naskočila jsem na okruh WTA a hned při druhém startu jsem vyhrála turnaj v Bielu. Jako kvalifikantka jsem musela zvládnout osm zápasů, o jeden víc, než je potřeba k vítězství na grandslamu. Manažer si hned spočítal, co se mu vyplatí, a lidsky to šlo do háje. Když jsem nechtěla odjet na nějaký turnaj, ale místo toho potrénovat a odpočinout si, nebyl spokojený.

Tlačil na mě, abych hrála co nejvíc turnajů. Šlo mu jen o to, abych vydělávala.

V roce 2018 jsem se rozhodla ze smlouvy vyplatit.

Samozřejmě se mu nelíbilo, když se dozvěděl, že chci jít vlastní cestou. Nechtěl mě pustit, protože tušil, že by přišel o dobré peníze. V tu dobu už jsem mu sice vrátila zpět vše, co do mě za ty roky investoval, ale logicky chtěl moji kariéru i dál co nejvíc zúročovat. Vedle toho část práv na mě poskytnul jinému, ještě mocnějšímu člověku, který si na mě pak dělal nároky. Chtěl po mně třeba akreditace na grandslam, a když jsem mu je nedala s tím, že je mám pro rodinu, bral to jako drzost, kterou si k němu prý ještě nikdo nedovolil.

Musela jsem si vzít právníka. Na společných sezeních dělal manažer velké dusno, ale nakonec přistoupil na dohodu.

Chtěl po mně devět milionů korun.

Tohle byla v devatenácti letech moje tenisová hodnota, tyhle peníze jsem na účtu opravdu měla a rozhodla se jich vzdát, abych vše vyřešila. S mámou jsme pak musely počítat, jestli zvládnu dojet sezonu. Bylo to docela maso a vyšlo to na koruny, zachránilo mě, že jsem uhrála tři kola na US Open.

Takhle to v tenise funguje. Manažeři mají velkou moc, protože podchytí potenciál hráčů hned v zárodku. Nemají moc klientů, sází na jednotlivce a ty si pak zavážou ve věku, kdy mladý hráč ničemu nerozumí.

Já naštěstí našla způsob, jak z toho vystoupit, a mám klid. Od té chvíle mám pocit, že ke mně chodí správní lidé.

Můj příklad – stejně jako řady dalších – ukazuje, že je tenis zvláštní svět. Ve dvaceti řeším miliony, které bych si sama nikdy nepředstavila, a už vůbec ne v tomhle věku. Musím mít přehled, kdo s kým a jaké má vztahy, abych na to zase nedoplatila.

Ono to může na první pohled vypadat, že jen pinkám do balonu, nechodím do školy a na účtu mi po výhře sem tam přistane majlant. Když to hodně zjednoduším, takhle nějak to skutečně je, pokud máte úspěch, ale vedle toho je potřeba denně řešit i věci, které jsem právě popsala.

Kvůli nim jsem musela mnohem rychleji dospět.

Jedna věc se ale nezměnila. Tenis mám ráda stejně jako první den, kdy jsem přišla na kurt.