Martin Erat

Slýchám to každou chvíli, hlavně v extraligových play off.

Ať nefrajeřím a sundám si to kouřový plexi…

Soupeři do mě klínují, co jsem to za machýrka, přitom málokdo z nich tuší, proč vůbec tuhle rádoby ozdobnou část výstroje na helmě nosím a proč na ni taky vždycky dostanu výjimku od vedení ligy.

V zápase prvního kola Stanley Cupu 2011 proti Anaheimu jsem rozvá­žel puk při přesilovce a mezi modrými ho přihrál. Díval jsem se za ním a… Bum. Jarkko Ruutu. Tohle jméno nepotřebuje další komentář, ten kluk se vyžíval v tom, když mohl někoho vypnout. Koupil jsem ránu jako hrom a týden si nic nepamatoval.

Už předtím jsem pár otřesů mozku zažil, jeden krátce před tímhle zá­krokem. Jenže já stejně po pár dnech rychle spěchal zpátky na led, pro­tože jsme postoupili dál. Hlava mě přitom dál bolela, měl jsem potíže i s krční páteří. Nic příjemného, vážně ne. Sotva jsem se dostal do in­tenzivní zátěže, jako by mi na hlavě neseděla přilba, ale svěrák, a nejvíc mi vadila ostrá světla na stadionech. Naši doktoři mi proto poradili, ať se zkusím vrátit právě ke kouřovému plexi. Nosíval jsem ho jednu dobu i dřív, čistě proto, že se to smělo a vypadalo to dobře. Alex Ovečkin to tehdy dotáhl do úplného extrému, když ho měl zrcadlové, ale pak NHL zavedla pravidlo, že přes plexi musí být vidět do očí.

Šel jsem do toho. Něco jsem udělat musel, protože v mém stavu se roz­hodně nedalo pokračovat. Přes léto, kdy byla možnost si všechno ozkou­šet, jsem zjistil, že mi tmavé tónování vážně pomáhá tím, jak tlumí inten­zitu osvětlení. Po návratu do extraligy se mi pak potíže vrátily, protože na každém zimáku jsou světla úplně jiná, mnohde mi z nich zase třeštila hlava. Zase jsem proto sáhnul po kouřovém plexi. Díky němu si nasadím helmu a jako bych byl najednou pořád na jednom a tomtéž hřišti. Je fuk, jestli hraju pod zažloutlým osvětlením v Litvínově, nebo na ostře ozáře­ném hřišti v nových arénách. Nosím před očima svůj vlastní odstín ledu.

Takže kluci: Až si projdete tím, čím já, taky můžete takový plexi mít.

Je to takhle skoro se vším. Lidi řeší jen to, co vidí, ne to, co je za tím. Jako hokejistu tě soudí jen pohledem na tvoje statistiky a plat ve smlouvě. Ne­vědí, jak jsi vyrůstal, z čeho ses vypracoval a co tě utvářelo. Já nikdy nebyl moc vidět v rozhovorech v médiích, jde o moje vlastní rozhodnutí. Neměl jsem potřebu všechno obšírně vysvětlovat a vykládat, co by se jak mělo. Jednoduše proto, že nemám rád, když se víc kecá, než dělá.

Moje celoživotní nastavení je takové, že radši něco udělám, předve­du,

a pak o tom ani nepotřebuju mluvit, protože moje výsledky hovoří za mě. Když jsem třeba v roce 2018 jel na svoji čtvrtou olympiádu, slý­chal jsem hlasy, proč to dělám, proč to mám zapotřebí. Sice budu kapi­tán, ale co s tím, když v týmu nikoho nemáme a beztak tam nemáme šanci něco uhrát…

A já si v takových chvílích říkám: Víš co? Ono je někdy lepší tam jet, udělat pro to maximum a pak teprve se ptát.

Tohle mi u nás v Česku chybí. My jsme experti na všechno, pořád jen meleme, spekulujeme, co by bylo dobré, co by se mělo a nemělo, ale zapomínáme, že je třeba taky začít něco dělat. Sebrat se a něco ukázat, až to ať si pak ostatní rozebírají. Když to vezmu čistě z hokejové stránky, vždycky mě pobaví, jak dnes donekonečna řešíme, kdo byl draftovaný do NHL v jakém kole a co to znamená. Proboha, vždyť je to jen politika. Já byl draftovaný v sedmém kole, číslo 191. To bych podle našeho uva­žování neměl mít ani nárok do Ameriky jezdit. Ale protože jsem udělal něco pro to, abych NHL hrál, nakonec jsem v ní něco zažil. Spousta klu­ků, které kluby braly v prvním kole, do ní ani nenakoukla.

Podíváte se na moje čísla a vidíte skoro 900 zápasů v základní části, pa­desát v play off, přes pět set bodů. Někomu to může připadat málo, něko­mu hodně, ale žádná číslovka nevyjádří třeba to, co jsem musel podstou­pit po tom, co mě na olympiádě v Turíně 2006 prohlédnul Pavel Kolář.

Ležel jsem na masérském stole a Pavel – přesně ten typ člověka, ja­kých si vážím a jaké obdivuju, protože je to jednoduše génius a je za ním neuvěřitelná spousta práce – mi prošel záda. Potom se na tré­ninku podíval, jak bruslím, a povídá mi: „Ty už musíš mít páteř vystřele­nou ze zad. Jestli nezačneš bruslit jiným způsobem a nezměníš držení těla, dlouho už hrát nebudeš. Takhle to nepůjde.“

Bylo mi čtyřiadvacet, úplně jsem nechápal, o čem to mluví, jenže záda se mi skutečně čím dál víc začínala ozývat. Pavel mi ukázal, jak správ­ně dýchat, a hlavně jsem na základě jeho rad rozjel spolupráci s exper­tem na bruslení a zůstával pak kvůli ní i přes léto v Americe. Den po dni, krok za krokem jsem u videa řešil, jakým stylem se na ledě hýbat, ale i jak našlapovat, když jdu třeba jen na záchod. Jako malé děcko. Učil jsem se doslova znovu chodit i bruslit.

Odmalička jsem miloval Pavla Bureho. Pamatujete? Jak vždycky zadu­pal a ve svém charakteristickém předklonu všem ujel. Omotával jsem si izolepou kotníky jako on. Jenže právě takhle jsem se naučil držet tělo špatně a všechno tahat zády a nohama. Pavel Kolář tohle jediným po­hledem rozklíčoval.

Nejdřív jsem roky neměl čas na nějaké cvičení, znáte to. Ale když na­jednou zjistíš, že bolest už je nesnesitelná, fakt musíš. Přitom učit se něco úplně jinak v dospělosti vážně není sranda.

Ale já to zvládnul. Vidět mě, jak jsem bruslil ve svých začátcích, nepo­znali byste mě. Dneska vím, že můžu na ledě strávit klidně dvě minuty v kuse a neunavím se. Jen díky tomu, že jsem něčemu věnoval spoustu času a úsilí. Když teď dostanu pod ruce malého hokejistu, první, na čem pracujeme, je bruslení. Člověk může číst a slýchat cokoliv, ale nejvíc je to, co sám prožil. To potom může předávat dál a já věřím, že dětem něco předat skutečně můžu.

Hokej mě totiž naučil spoustu věcí. Třeba že všechno má svůj čas.

Že není důležité, jestli spadneš na zem, ale jestli a jak se zvedneš.

Že není dobré jenom přijímat, ale i dávat, když můžeš.

A že nejdůležitější je dostat šanci.

V zimě začátkem roku 2001 jsme vyhráli mistrovství světa dvacítek, na jaře s Red Deerem juniorský Memorial Cup a mně připadalo, že jde o samozřejmost. Že prostě kamkoliv vlezu, tam už se bude jen a jen ví­tězit a já budu ten nejlepší, protože dávám góly.

Tak jednoduše jsem si hokejový život představoval.

Když jsem začínal v Nashvillu, sešlo se nás v týmu šest Čechů a pět Slováků. Pohoda. Kabina mluvila česko-slovensky a nikomu z nás to nepřišlo zvláštní. V letadle jsme neustále něco hráli, tahali jsme s sebou karty a pořád jsme se něčemu smáli. S Vlado Országhem, s nímž jsme v kabině seděli vedle sebe, jsme se spíš vyloženě chechtali. Stalo se, že trenér Barry Trotz na mě už jednou ze dveří ukazoval: „Pššt, pšššt. Už se smějete moc.“ Když jsme se nedávno po letech potkali, vzpomněl si na to. A pořád nechápal, jak my Češi dokážeme být stále tak veselí. Já vlastně ani nevím… My hokej nebrali jako profesi. Byla to pro nás radost. Čisté potěšení, že můžeme za peníze hrát hru a věnovat se ně­čemu, co děláme odmala. Já byl takového přístupu ryzí ukázkou. Měl jsem pusu od ucha k uchu a sotva jsem stoupl na led, chtěl jsem puk, nic jiného mě nezajímalo. Tak jako celé mládí.

Koukejte mi rychle přihrát a já ujedu a jednoho tam loupnu. Co víc v tom hledat?

Zpočátku mě proto v Predators považovali za namyšleného frajera, jen­že já nic jiného neznal. Vždyť Barry byl první člověk v mé kariéře, který mi dokázal vysvětlit, že k hokeji je třeba nějaký systém. Já si do té doby jenom hrál, zajímala mě jenom brána soupeře a modrá čára, abych ne­přejel do ofsajdu. Dostával jsem na ledě třeba jen osm, nebo i šest mi­nut na zápas, ale přitom jsem stále měl v hlavě jen to, že to pohrnu směrem vpřed. Co to je? Já chci puk. Dejte mi puk.

Trávil jsem proto hodiny u videa a poslouchal, kde musím stát a jak mu­sím v tu chvíli držet hokejku. Jednou mě takhle Barry držel u sebe v kan­celáři do šesti do večera, všichni už byli dávno pryč. Přetáčel kazetu ve videu stále zpátky. S ovladačem v ruce zmrazil děj na televizi a se zrnícími linkami přes obraz ho posouval zase zpátky. Stop. A znova.

„Vždyť stojím, kde jsem měl,“ opakoval jsem už poněkolikáté.

„Ne, ty stojíš tady,“ ukázal. „Ale ty jsi měl stát TADY,“ přejel prstem o cen­timetr vedle.

„Marty, já vím, že chceš jet dopředu a dát gól, ale když ten puk tady ne­získáš, dopředu jet nemůžeš. Všechno má svůj čas.“

Měl pravdu.

A věřím, že se mnou měl takovou trpělivost, protože viděl, jak hokej žeru a co pro mě znamená. Na zimáku jsem trávil daleko víc času, než bych musel. Takový už jsem. Když mi na něčem záleží, musím tím žít, vnímat všechny detaily, úplně se tomu oddat. Nechápu hráče, kteří při­jdou na osmou na stadion, a když v deset třicet skončí trénink, v jede­náct už jsou pryč. Já potřebuju v první řadě odvést práci na ledě, ale taky povykládat s ostatními, vědět přesně, jak mám nabroušené brusle, pořádně si připravit hokejky a vnímat, jak která reaguje. Dokud to tak není, nejsem spokojený. Necítím, že své činnosti dávám maximum.

Barry mi neustále opakoval, že můžu hrát, jak umím, ale podle jejich pravidel. Postupně to do mě skutečně dostal a já se jeho heslem od ur­čité doby řídím. Všechno má svůj čas. Jako je na ledě čas na střílení gólů, je i čas na bránění.

Protože to není jenom o tom, že ty chceš být vidět. My v první řadě po­třebujeme vyhrát.

To je ta největší pravda o celém hokeji. Pravda, která přesně vystihu­je podstatu téhle hry. Dneska už nechápu, jak za mnou někdo může po zápase přijít s tím, že má radost, protože dal hattrick. A když se ho zeptám, jak hráli, neodpoví mi. Ani neví. Proč taky. Dal hattrick.

Mě ale zajímá, jak jeho tým hrál, protože to je to jediné, na čem záleží.

Barry byl nakonec jediný trenér, kterého jsem za všechny roky v Nashvillu zažil. Zpětně si uvědomuju, jak se i on vyvíjel, protože i pro něho šlo o první angažmá v NHL v pozici hlavního kouče. I on se učil. A ge­nerální manažer David Poile mu dával další a další důvěru. Je nesku­tečné, když dneska vidím organizaci, jakou společně z Predators vybu­dovali. Klub, kde si podřízení váží svých šéfů a naopak, něco i na pro­středí NHL ojedinělého.

A vím taky, že jsem v tomhle přerodu sehrál svoji úlohu.

Bylo to krátce před mými pětadvacátými narozeninami, kdy si se mnou sednul můj agent Mike Deutch a začal mi vysvětlovat, že život není hra, i když ho tak vnímám. Že přišlo období, kdy je třeba dívat se do budouc­na. Jednou budu mít děti a budu se chtít po kariéře taky něčemu věno­vat a je potřeba využít toho, co umím, abych mohl zabezpečit rodinu.

Za dva roky se mnou Nashville podepsal smlouvu na sedm let. Delší kontrakt v NHL žádný český hokejista nedostal. Jen Jarda Jágr měl let osm, ale součástí byla opce, kterou jeho klub nevyužil.

Na jaře 2008 tak přede mnou ležely papíry s částkami, které v přepočtu znamenaly hodně přes půl miliardy korun, a já najednou zjistil, že celý život cosi dělám, hledám svůj cíl a teď za to budu takhle zaplacený. Za­placený s jistotou, že mi někdo opravdu věří. Pro lidi to možná končí tou číslovkou. Třicet jedna a půl milionu dolarů. Já za ní viděl všechno to, čím jsem prošel, než jsem se dostal do situace, kdy jsem seděl u stolu s tužkou v ruce a zbývalo jen podepsat.

S vědomím, že Nashville vsadil na mě. Touhle smlouvou mi dal najevo, že chce, abych já byl tím, kdo převezme zodpovědnost za výsledky týmu.