Martin Fraňo

Neumím si představit, že někdo může žrát hokej víc, než jsem ho žral tehdy já. Jako děti jsme s bráchou každý ráno spěchali k televizi a na ovladači hned mačkali 243.

Teletext. Taky pamatujete?

Čím víc žlutý to bylo, tím líp. Protože žlutě byly označený český góly a asistence. Největší pecku znamenal Pittsburgh okolo roku 2000, když ho trénoval Ivan Hlinka. Tam se to žlutilo úplně celý, hráli tam snad všichni.

Já každýmu z těch kluků ohromně fandil a zároveň záviděl. Strašně moc jsem chtěl být součástí jejich světa taky.

Ale jak, když jsem pár let předtím s hokejem seknul? Jak si najít cestu, abych mohl stát na jednom ledě vedle jmen, co se dají najít na tom teletextu?

Naše rodina pochází ze Slovenska, babička byla velkou hokejovou fanynkou. Mladšímu bráchovi, který měl v jednu dobu solidně našlápnuto, říkávala, že až bude hrát NHL, pojede s ním do Ameriky a bude mu vařit jako mama Jagr. Vždycky pro ni bylo velký téma, když Slováci hráli na velkým turnaji s Kanadou. Tvrdila, že ji nikdy nemůžou porazit.

Pár let potom, co zemřela, Slováci Kanaďany se spoustou špičkovejch hráčů v sestavě dali ve čtvrtfinále mistrovství světa 2012. Pár minut před koncem tehdy rozhodnul tečovanou střelou Michal Handzuš.

Sledoval jsem na konci během hymny stoupat slovenskou vlajku a pomyslel si, co by na to babička říkala.

A co by říkala na to, že jsem s tím Handzušem, ale taky Chárou, Šatanem a dalšími na tom ledě i já.

Lotyš Eduards Odinš, jeden z nejváženějších rozhodčích v Evropě, byl úplně zelenej. S kolegou Honzou Hribikem jsme se s ním po zápase play off KHL potkali v Moskvě v hotelu Holiday Inn. Zrovna přiletěl odněkud, kde taky pískal.

Už ve dveřích vypadal fakt vystrašeně. Ptám se ho, co je, a on na to: „Volali mi ze svazu, že dělám ostudu svojí zemi, ať se tady na to okamžitě vykašlu a jedu domů. Že jestli to neudělám, tak jsem skončil.“ Ukazoval nám lotyšský noviny, kde ho rozebírali hned na druhý stránce. Borec se čtyřma zlatejma píšťalkama za posledních deset let.

Bylo to pár dnů, co začala válka na Ukrajině. Člověk i v Rusku měl ponětí, že se děje něco vážnýho, ale informací rozhodně nebylo tolik jako třeba v Česku. Nebudu lhát, v kolotoči vrcholu sezony jsme tomu nejdřív nepřikládali takovou pozornost. Až díky tomu, co nám řekl Eduards, jsme hned začali víc zjišťovat, že to je celý daleko větší průšvih, než jak to v Rusku podávají. Trvalo nám půl hodiny si pročíst všechny možný informace a uvědomit si, co se skutečně děje.

V tu chvíli jsme měli jasno a shodli jsme se, že na to kašleme taky.

Hned ten večer jsme zavolali šéfovi rozhodčích KHL, což je strašně rozumnej chlap, a říkáme mu: „Hele, Ljocha, už nemůžeme dál pískat. Na Ukrajině je to horší, než nám tady říkají, my musíme domů.“

A on, že dobrý, že to chápe.

Honza měl před sebou Nižněkamsk, já Kazachstán, tak se nás zeptal, jestli ještě odřídíme aspoň tyhle už obsazený zápasy. Odpověděl jsem, že jim tam udělám stand-by rozhodčího, co jezdí v play off jako záloha, kdyby se někomu na ledě něco stalo, ale ať už nás nedává na led.

On zase bez problémů souhlasil.

Kolegové rozhodčí v letadle do Astany řešili, kdo bude pískat a kdo stát, protože to nikdy dopředu nevíte, řeknou vám to až ráno v den zápasu, aby se nikdo nemohl ožrat. A já jim tvrdil, že já na ledě určitě nebudu. Divili se, jak to vím.

Tak jsem si dva zápasy odstál, pak mi koupili letenku z Kazachstánu do Varšavy a bylo to. Rozhodčí mají smlouvu jen na základní část, play off je hodnocené formou bonusů, takže jsem ani nemusel oficiálně nic ukončovat. Vyplatili mi všechno, co vyplatit měli, a rozloučili se s tím, že mám dveře zpátky vždycky otevřený. Takhle se tam ke mně chovali od úplnýho začátku. Na lidi, s kterýma jsem tam spolupracoval, nemůžu říct jediný špatný slovo.

Vzdal jsem se něčeho, co jsem si musel odmakat a taky vyloženě vydupat a k čemu mi Rusové svým přístupem pomohli. Něčeho, k čemu vedla dlouhá cesta.

Vzdal jsem se maxima, který jsem ve své profesi reálně mohl dosáhnout.

Přesto, s tím, co se děje, jsem tam prostě pokračovat dál nemohl.

Říká se tomu syndrom ujetýho vlaku. Pustíš jeden faul, pak pustíš druhej, jedna strana začne řvát, pak začne řvát i druhá a ty už si v hlavě neseš, že jsi nepísknul tamto, takže nemůžeš ani tohle. A už jsi úplně v prdeli, to se nedá říct jinak.

Ať pískneš, co pískneš, už to nedoženeš, dění na ledě ti utíká pod rukama a ty se modlíš, ať už je konec.

Přesně takhle mi ujel vlak, když jsem v patnácti řídil jeden ze svých prvních zápasů juniorů, protože jsem myslel, že už na to mám, že pískat jen děti je málo. Bál jsem se pak na ledě cokoliv udělat. Pohyboval jsem se zrovna kolem mantinelu, za kterým stál můj táta, sám rozhodčí. Vytáhnul se přes plexisklo, předklonil se skoro až ke mně a zakřičel na mě tak, že to slyšel celej příbramskej zimák: „Vidíš, jak ho hákuje? Tak zvedni tu ruku!“

Tak já zvednul ruku.

„No, paráda!“

Tahle nějak se mnou po odborný stránce pracoval. A taky mi říkal, ať tam nelezu, když si tím ještě nejsem jistej.

Jenže ono mi rychle otrnulo. Hrnul jsem se do každý možnosti pískat.

S hokejem jsem seknul někdy v pátý třídě, kdy už jsem to nedával. Byl jsem otloukánek z poslední lajny. Když mi trenéři řekli, že mám objet kužel zprava, a já nevěděl proč, křičeli na mě. A to mě nebavilo, tak jsem skončil. Abych nedřepěl doma, začal jsem hrát tenis, pak basket, do toho triatlon. Měl jsem všeobecnej pohybovej rozvoj, ale nikde jsem nebyl špičkovej. V ničem jsem ani necítil opravdovej zápal. Po základce jsem si domluvil brigádu, umývání oken na benzínce na výpadovce na Prahu. Tam se přes prázdniny daly na dýškách udělat solidní prachy, o tohle místo byla mezi vrstevníkama docela rvačka. Chtěl tam dělat každej. Máma ale prohlásila, že nebudu dejchat ten smog z aut a taky, že bych si neužil prázdniny. A proč radši nezkusím pískat hokej jako táta. Že se od něj můžu učit a něco si tím taky vydělám.

Vlastně, proč ne? Vrátím se k hokeji, a nikdo tam na mě už řvát nebude, říkal jsem si.

To se teda tak úplně nenaplnilo, ale o tom až později…

Rozhodcování pro mě od počátku bylo opravdu jenom brigádou, kde jsem si za víkend vydělal víc než kdekoliv jinde. Popravdě, tátovu kariéru jsem jako dítě nijak neprožíval, neměl jsem z toho rozum. On prostě vždycky někam odjel a večer se vrátil. Mě nezajímalo, kde byl ani jak to dopadlo. Přitom tehdy ještě jako hlavní pískal i extraligu.

To si pamatuju i proto, že dokud jsem v začátcích neměl vlastní přilbu, půjčoval jsem si tu jeho s nalepenýma logama Staropramen extraligy. Jednou jsem mu na ní utrhnul pásek a nespravil ho, za což jsem dostal strašně vynadáno, protože to zjistil až chvilku před zápasem v Jihlavě.

Něco jako Zdeněk Svěrák v Obecné škole. „Kde jsou moje blatníky?“ Znáte to.

Holt podcenil přípravu…

I můj první odpískanej zápas proběhl po boku táty.

Nejdřív jsem musel absolvovat předsezónní seminář z pravidel, kde jsem v závěrečném testu udělal z padesáti otázek čtyřiadvacet chyb. Na to táta prohlásil, že to je docela dobrý. Věděl, o čem je řeč.

První půlrok tě potom stejně pustěj jenom do boxu časoměřičů, abys sbíral zkušenosti. Dělat tresty na druhý lize znamenalo, žes šel zadarmo na hokej do první řady a ještě jsi za to dostal nějakou kačku. Do toho ale táta po čase nadhodil, ať si v pondělí na rozhodcovský schůzi vezmu nějakej hokej, že půjde se mnou. Tak jsem se přihlásil na zápas dětí.

Přestože mi před ním jasně řekl, kde a jak budu bruslit, připadal jsem si úplně ztracenej. Gólman třeba zalehl puk a já čekal, co bude. Do toho táta od červený zapískal a povídá mi: „To musíš přerušit hru, od toho seš tady.“

Na pískání je ale super, že se zpočátku pořád někam posouváš. Postupně získáváš přehled, sebejistotu a z okresu dětí jsi najednou v okresu chlapů. Další sezónu ti dají juniory v kraji, to už si říkáš, že to docela umíš. Přitom neumíš nic.

Brzy jsem rozhodcováním začal úplně žít. Stávalo se, že jsem si o víkendu řekl o dvojzápasy šestá sedmá třída a pak i osmá devátá. Rodiče mi přivezli na stadion čaj v termosce a svačinu, abych se o pauze stihnul aspoň troch najíst. Jednou jsem takhle pískal už celej den, když koncem zápasu deváťáků přišel k manťáku borec a říká mně a parťákovi: „Kluci, my jedem z Rožmitálu do Sedlčan, a prej tam nemaj rozhodčí. Pojedete s náma? Končí vám to za pár minut. My na vás počkáme.“

Tak my jak pitomci sedli ještě do autobusu s Rožmitálem a vyrazili do Sedlčan, zatímco jsme celou cestu poslouchali prdelky, že jestli jim to poděláme, tak jdem zpátky domů pěšky.

No, zpátky mě vzali. Se zlomeným nosem.

Měl jsem půjčenou helmu od kámoše, která byla tak velká, že když mě někdo trefil, sjela mi z hlavy. Pamatuju si, jak postupoval útok do pásma, já spěchal za ním, ale bránící borec, co to dojížděl, místo aby dloubnul puk po prknech, se otočil a napálil golfák. Přímo mně na rypák. Trefilo mi to plexisklo, který jenom poskočilo, a já celej od krve ten den dopískal.

Rožmitálský mě večer vysadili doma, že teda děkujou. Tři dny jsem pak nemohl pořádně dejchat.

A máma dala tátovi ceres, že mi má konečně koupit pořádnou helmu.