Martin Hanzal

„Come on, let’s go, guys!“

Ruch kabiny začíná zase sílit. Tak jako vždycky, když se přestávka chýlí ke konci a hráči si znova nasazují helmy, rukavice a někteří zase natahují i dres přes vestu, kterou ze sebe předtím na chvilku shodili. Povzbuzují se, hecují.

Den před Vánoci 2018 to není jiné než obvykle. Hrajeme doma v Dallasu proti Islanders a za pár okamžiků má začít druhá třetina za stavu 0:0. Koncentrace je maximální.

„Go! Go! Go!“ ruce sevřené v pěst bouchají o sebe, v řadě jeden za druhým všichni z týmu směřují k ledu.

A já…

Já ležím na masérském stole, tohle všechno částečně slyším zpoza pootevřených dveří a přes chodbu. Prohlíží mě doktor a já si odmítám připustit, že jsem právě odehrál svoji poslední třetinu v NHL.

Odmítám si připustit, co přitom tak nějak podvědomě vím. Tohle je prostě konec. Už to nejde dál.

Začátkem prosince jsem se vrátil po své třetí, nejnáročnější operaci páteře a říkal si, že už to bude dobrý. Záda jsem pořád trošku cítil, ale bral jsem, že je to jen přirozená zatuhlost, kterou postupně rozhejbu.

Šest zápasů jsem zvládnul, cítil jsem, že se zase začínám dostávat do tempa. V zápase sedmém, po posledním střídání krátce před koncem první třetiny, úplně běžném, rutinním střídání, jsem odjížděl z ledu a ve zlomku vteřiny to tu bylo zase. Jako by mi vypnula noha. Úplně stejný pocit, jaký jsem si pamatoval z doby před první operací deset let nazpátek. Píchání vzadu ve stehně a… Nic. Jako bych levou nohu najednou neměl.

Ne. Tohle ne, pomyslel jsem si. Tohohle jsem se bál.

Než jsem se došoural do šatny, každým krokem se to zhoršovalo. Jen jsem dopajdal k lehátku, ve výstroji tam sebou praštil a doktorům a kustodům, co se kolem mě seběhli, říkám: „Hele, tam je něco špatně, já s tím zase nemůžu hejbat.“

Sám pro sebe jsem se snažil najít nějakou naději. Namlouval jsem si, že to je třeba jenom tím, jak jsem dlouho nehrál, a moje tělo si zase potřebuje zvyknout na zátěž. Po operacích mám uvnitř kolem páteře různé jizvy, něco mohlo jen otéct a dá se to časem do kupy… Rozumem jsem se snažil vysvětlit sám sobě, že bych přece ještě mohl hrát dál.

Moc dobře jsem přitom věděl, že tohle je definitivní. Už to nepůjde.