Martin Hubinger

www.realism.cz

Po telefonu byla paní Koldrtová veselá, nadšená dáma. Prodat starou truhlárnu na Břevnově, v jedné z nejžádanějších pražských čtvrtí, prý neměla problém.

Skvěle… Vyrazili jsme se tedy optat na úřady a po okolí. Na stavební úřad, magistrát, k památkářům, obešli jsme i majitele okolních domů.

Všude jsme si vyslechli, že na svoje plány máme zapomenout.

Problém památková zóna. Problém sousedi. Problém tohle, problém tamto. Problém i paní majitelka. Prý je konfliktní, nikdo s ní nevyjde a s každým se soudí.

Ani nevím, co nás to napadlo, ale jeden den jsme měli s našimi manželkami někam vyrazit, a protože jsme se sešli dřív, dali jsme si procházku kolem Ladronky a s paní Koldrtovou si domluvili schůzku. Už si nedovedu představit, že bychom šli vyjednávat o parcelách se svými drahými polovičkami, ale tehdy to vyplynulo přirozeně. Paní Koldrtová nás pozvala dál, ukázala nám dům a my mimochodem poznali, že jde o neskutečně příjemnou sedmdesátnici se zajímavým životním příběhem. Emigrantka, procestovala pořádný kus světa a žila na spoustě míst, z nichž k některým jsem shodou okolností měl vztah i já. V Česku nakupovala ruiny a vlastnila v nemovitostech zajímavé portfolio.

Padli jsme si do oka.

Vyjednávání o koupi začalo dávat smysl, byť než jsme dořešili všechny detaily, ještě nás čekala spousta hovorů. Ale příjemných. Průběžně jsme se scházeli, paní Koldrtovou jsme s manželkou navštívili na chatě, jindy navštívila ona nás a opakovaně nás zvala i na svůj ranč v Paraguayi, kam jezdívala na zimu.

Někdy jsme si jen tak povídali a nikam se nepohnuli, někdy to bylo věcné a přínosné. Jednou, to jsme seděli na Puškinově náměstí v indické restauraci, mě pak poprosila, ať jí ukážu dlaň. Dlouze se do ní zadívala.

„Jo, vám můžu věřit. S váma se dohodnu, s váma to bude dobrý.“

A skutečně. Paní, o níž všichni tvrdili, jak je nepřístupná, nám prodala dům, kvůli němuž si u ní sedm let podávali dveře jiní developeři.

Nám, kteří ještě nepostavili ani dvě cihly na sebe.

Dokázali jsme ji totiž přesvědčit o něčem jiném, než co po ní chtěli ostatní. My na ni netlačili, ať nám barák hned pustí.

My ji přesvědčili, ať na nás počká.

Tehdy, v září 2014, jsme ještě neměli ani kačku. Nic. Neměli jsme ani založenou firmu, zato nám nechyběla chuť a nápady. Paní Koldrtové jsme nastínili naši vizi, co s domem chceme udělat, a že když nám počká, seženeme investora stavby.

Ona, ač extrémně nedůvěřivá, nám přesně tohle slíbila a svůj slib dodržela. My vytvořili prezentace, dopočítali kalkulace do nejmenších detailů a začali shánět někoho, kdo by nám svěřil své peníze. V březnu 2015 jsme Truhlárnu, jak se náš tamní projekt jmenuje, kupovali.

Většinu jednání tehdy ještě absolvoval Martin sám. Krátce předtím skončil jako právník a vrhnul se po hlavě do něčeho, co bylo v té době jen naším společným snem. Já ještě nějaký čas seděl naštvanej v Brně v práci, která mě nebavila a v šuplíku měl druhý telefon jen s Martinovým číslem v kontaktech. Kdykoliv jsme něco řešili, dělal jsem, že jdu na záchod.

Poprvé jsme se potkali na mé svatbě, naše ženy se znaly přes sport. Když jsme se nedlouho potom všichni čtyři sešli v Praze na večeři, vyloženě jsme si s Petrem sedli. Zjistili jsme, že nás zajímají stejné věci. Parcely, domy, podnikání.

Martin zapáleně vyprávěl o tom, jak se mu líbí baráky s charakterem, s duší. Jak má rád, když umění a osobitost prostupuje každou oblastí života. Já jeho pohled sdílel, navíc jako stavební inženýr jsem dokázal všechno i spočítat a překlopit do reálných údajů.

Uvědomili jsme si, že víc, než oba ovládáme, vlastně není pro začátek potřeba. Z večeře jsme se rozjeli domů a honilo se nám hlavou, že by stálo za to rozjet společně něco vlastního. Oba jsme navíc takoví, že když se pro něco nadchneme, začneme na tom skutečně dělat, než abychom rok analyzovali silné a slabé stránky. Ne vždycky je to správný postup, ale tentokrát to bylo ideální nastavení.

Začal jsem díky určitému povědomí o pražské realitě hledat příhodné pozemky a s Petrem jsme si čím dál častěji vyměňovali maily. On vždycky spočítal, co by v dané lokalitě stavba obnášela a jelikož nám některá místa vycházela dobře, začali jsme vyjednávat o koupi.

Tehdy jsem zavolal i paní Koldrtové.