Martin Kříž

Mráz mi běhá po zádech, za očima mám trochu vlhko. Zatímco koukám nahoru na českou vlajku u stropu haly, střídají se mi před nimi obrazy toho, co jsem za poslední týdny a měsíce absolvoval. Míhají se mi tam všichni lidi, kteří mi pomohli. Všechny ty situace, dobré i zlé.

Hraje naše hymna, já stojím první v řadě, ruku na srdci a za mnou vyskládaní všichni kluci z týmu. Čeká nás úvodní zápas na mistrovství světa 2019, na druhé straně hřiště už čekají Američani, soupeř, s nímž se český basketbal ještě nikdy doteď nepotkal.

A já jsem tu. Jsem tady. Budu hrát proti nim.

Už když jsem s týmem odcestoval do Číny na samotný turnaj, uvědomil jsem si, že se mi podařilo něco výjimečného. Něco, co jsem si vysnil. Ale až teď, během tónů hymny, jako by mi všechno teprve docvaklo.

Dokázal jsem to!

Nebudu vám ale tvrdit, že zázraky se dějí.

Ne. Dějí se věci, kterým pevně věříte a pro které jste ochotní udělat, co jen můžete.

Třetí utkání semifinálové série v Prostějově proti Olomoucku, byl jsem v základu. Za necelé tři minuty, kdy se zápas ještě nestačil ani pořádně rozběhnout, jsme hráli klasickou obranu proti pick and rollu. Couval jsem, couval a jak si sbíhající protihráč převzal balon, chtěl jsem na něho vystartovat, vyskočit proti jeho střele.

Odrazil jsem se, dopadl zpátky na palubovku a v tu chvíli jako by mi někdo přišlápnul patu.

Neslyšel jsem žádnou ránu, necítil žádnou prudkou bolest, jen zničehonic ten podivný tlak. Pokusil jsem se s nohou pohnout, ale nedalo se to. Jako bych najednou stál na podpatku. V tu chvíli mi docvaklo: Vždyť o tomhle přesně mluvil spoluhráč Petr Benda, když si sezonu předtím utrhnul achilovku.

Tak to je špatný…

Petr mi shodou okolností pomáhal odkulhat ze hřiště, a hned jak jsem mu vylíčil, co se mi stalo, neuklidnil mě. Neměl jak. Potvrdil mi, že evidentně jsem si právě achilovku taky přerval.

V hlavě se mi okamžitě rozjela kalkulačka.

Bylo dvanáctého května. Začátkem září nás s nároďákem čekalo mistrovství světa. Turnaj, na který jsme se probojovali vůbec poprvé. A protože jsem odehrál celou úspěšnou kvalifikaci, měl jsem velkou naději, že bych se měl objevit v konečné nominaci.

Jenže Petrovi tehdy po operaci trvalo vrátit se k basketbalu nějakých pět měsíců.

Sakra, to nemůžu stihnout…

Ležel jsem na břiše vedle střídačky za postranní lajnou, poraněnou levou nohu nataženou, sledoval jsem, jak po palubovce běhají kluci z obou týmů a nemohl dostat z hlavy otázky, proč se sakra tohle stalo zrovna mně. Proč, když jsem nikdy neměl větší zdravotní problém? Proč teď?

Když mi náš fyzioterapeut oznámil, že to opravdu asi bude přetržené, jen mi bleskla myšlenka, že tím pádem je s mistrovstvím světa definitivně konec. Do jeho startu zbývalo tři a půl měsíce, a to jsem nepočítal s žádnou přípravou. Léčbu zranění, která běžně zabere skoro půl roku, bych musel uspíšit o polovinu, a ještě bych musel jít do hry z voleje.

Ne, to znělo jako šílenost.

Jediné, po čem jsem se v tu chvíli pídil, byla jakákoliv informace dávající mi naději. Jaká nejkratší doba je na uzdravení achilovky potřeba? Ví to někdo?

Cítil jsem beznaděj. Prázdno. Naštvání.

Na tribuně naštěstí seděly holky od spoluhráčů, Natálka Palyzová s Péťou od Jardy Bohačíka, které hned daly vědět mojí manželce Radce. Ta doma začala úplně bláznit, ale protože je akční a mám v ní obrovskou oporu, zachovala se tak i v tenhle moment. Hned se pustila do zjišťování, co se dá dělat a co je pro rychlou rekonvalescenci potřeba. A jelikož pochází z Olomouce, vzpomněla si na kamarádku ze školy, jejíž manžel Petr Neoral má ve městě sportovní kliniku. Za chvíli už se s ním spojila. Petr sám byl sice zrovna někde v zahraničí, ale s jeho pomocí se Radce podařilo zařídit mi co nejrychlejší operaci přímo v Olomouci. I díky zkušenosti Petra Bendy jsme totiž věděli, že v případě přetržené achilovky je zásadní, za jak dlouho se šlacha sešije zpátky.

Každá hodina hraje roli, protože tkáň, která je jinak v těle napnutá, se postupně stahuje.

Manželčin táta tak sedl do auta a vyrazil z Olomouce do Prostějova s tím, že mě vezme do nemocnice. Klub s tímhle řešením souhlasil, tak jsem se rychle osprchoval, převlíknul, popadl vypůjčené berle, všechno ostatní včetně levé boty nechal v šatně a spěchal za tchánem. I na hotelu mi zůstala vybalená taška.

Spoluhráči šli na druhý poločas a já mířil rovnou pod kudlu.

Příčinu toho, proč se mi achilovka utrhla, mi nikdo neřekl. Moje vlastní vysvětlení je, že za to můžou dva zápasy za nároďák, které jsem předtím v průběhu sezony odehrál s čerstvým výronem pravého kotníku. Přivodil jsem si ho na předzápasovém tréninku, bolelo to jako kráva, ale dali jsme to přes noc nějak do kupy, narval jsem se práškama a ta následující dvě utkání odehrál. Bolest se ale dlouho nelepšila, táhla se se mnou dobré čtyři měsíce, kdy jsem zřejmě celou dobu pravé noze podvědomě ulevoval a zatěžoval levou.

Ta si to pak v jeden čas vybrala.

Kdo mě zná od mládí, asi by o mně neřekl, že jsem prototyp zarputilého člověka, co se dovede zakousnout a navzdory všemu si jít za svým. A měl by pravdu, nemyslím, že tenhle popis na mě sedí.

Lépe řečeno: seděl.

Zároveň jsem ale vždycky byl bojovník, mám soutěživou povahu a dovedu se přenést přes nepříjemnosti. Vypustit to, co by jiného zatěžovalo. Takhle jsem to zvládal už jako dítě, kdy ať jsem se přimotal k sebevětšímu průšvihu a schytal pak doma zasloužený trest, nijak jsem se v tom potom neutápěl. Stalo se, fajn, poučil jsem se a teď zas jdeme dál. Není třeba se k něčemu pořád vracet a trápit se tím. Takový je můj přístup k životu. Jsem splachovací, nepříjemnosti dokážu vytěsnit.

A taky se považuju za docela pozitivního člověka.

Dřív bych ovšem nikdy neřekl, že to samo o sobě může hrát takovou roli ve schopnosti vašeho těla regenerovat po zranění. Na takové ty věci mezi nebem a zemí jsem vyloženě nevěřil. Jak můžu jenom obyčejným přemýšlením ovlivnit něco, co se musí fyzicky spravit? To přece nejde, ne?

No, po zkušenosti s achilovkou jsem tenhle svůj pohled přehodnotil. Ale popořadě…

Už v šatně jsem obvolal basketbalové doktory, našeho nymburského Petra Kmošťáka a Pavla Římana z nároďáku, všechno jim vylíčil a s úlevou si vyslechl jejich názor. Podle nich totiž existovala varianta, že bych mistrovství mohl stihnout. Římič byl dokonce optimistický až nečekaně. Úplně s klidem odpověděl, že jako jo, že když to všechno půjde dobře, tak by se to za ty tři měsíce dalo zmáknout.

Fakt?

Oproti tomu, jak jsem ještě před několika okamžiky ležel zkroušený na palubovce, jsem najednou ohromně pookřál.

Tohle jsem potřeboval. Pošťouchnutí, že není třeba věšet hlavu, ale i z odborného pohledu není nic automaticky ztracené. Přestože už cestou v autě do nemocnice jsem si četl na internetu titulky, že jsem přišel o mistrovství světa, sám jsem už tou dobou věděl, že hotovo ještě není. Měl jsem před sebou jasný cíl a naději.

A přemýšlel jsem pozitivně.

Zranění se mi stalo někdy před čtvrt na sedm večer.

V půl osmé už jsem byl v olomoucké nemocnici.

Od manželky jsem dostal jméno doktora, jímž jsem se měl všude ohánět, že jsem s ním domluvený. Nicméně na vyšetřovně mi řekli, že právě odešel a že mi nohu zafačují a odoperují brzy ráno.

Ne, že bych přímo ztropil scénu, ale jen tak jsem se odbýt nenechal. Vykládal jsem dokola, co se mi stalo a že kvůli své sportovní kariéře potřebuju šlachu sešít okamžitě. Asi aby ode mě měli klid, mi přece jen aspoň provedli všechna předoperační vyšetření, ale pak mě stejně odvezli na pokoj. Už už jsem si říkal, že celá ta rychloakce tímhle přijde vniveč, načež za mnou dorazil onen zmíněný doktor. Prý mu zrovna přivezli sanitku s nepěkným zraněním, s roztrženou slezinou, a že na ni se musí vrhnout přednostně a nečeká ho nic snadného. Když to ale stihne do půl dvanácté, ještě mě odoperuje.

Když ne, půjdu na řadu holt až ráno v šest.

To mi řekl v půl desáté. A ve čtvrt na jedenáct se objevil ve dveřích znovu s tím, že tedy jdeme na to. Čtyři hodiny po momentu, kdy jsem pajdal z palubovky, už jsem ležel na sále.

Z narkózy jsem se probudil někdy kolem jedné v noci, mobil plný povzbudivých zpráv. První krok jsem měl úspěšně za sebou. Hned ráno navíc přišel doktor s tím, že se mu podařilo achilovku dobře sešít, protože byla roztržená neobvykle: Úplně čistě. Jako když ji někdo dá na špalek a přesekne sekerou. K tomu dodal, že můžu jít domů a jestli si pro mě má kdo přijet.

Do nemocnice jsem dorazil v půl osmé a po dvanácti hodinách už mě odoperovaného tchyně zase vyzvedávala.

Doktorovi jsem předtím při našem rozhovoru položil otázku, na níž zareagoval způsobem, na jaký nezapomenu. „Myslíte si, že se do konce srpna, kdy máme mistrovství světa, stihnu dát do pořádku?“ zeptal jsem se a on na to: „Když to půjde dobře, tak jo. To by se mohlo stihnout. Achilovka se bude dávat do pořádku tak rok, aby tam nebyly změny, takže byste to zvládnout měl.“

„Víte, já ale nemyslím srpen za rok. Myslím ten letošní.“

Tehdy se doktor ušklíbnul a pobaveně řekl: „S tím se rozlučte. Něco s tou nohou dělat budete moct nejdřív tak za půl roku.“