Martin Nečas

Nicklas Bäckström míchá pukem zády k mantinelu. V každé chvíli ho má na čepeli hokejky připravený tak, že může poslat přihrávku. Za bránu, do prostoru před ní… Nebo na modrou čáru. Právě tam ji taky přesně adresuje. Jakmile se protihráč hne potřebným směrem, puk už letí na Johna Carlsona, který rychle naznačuje rameny střelu a bez dívání přeposílá hru do levé strany.

Bum. Alex Ovečkin už má napřaženo a pálí…

Stop. Zpátky. Znova.

„A vidíš tady tohle, co udělá? Vidíš, kde má tu hůl? Vidíš, kam se mu zrovna v ten moment hnul tady Oshie?“

Prsty jezdí nad obrazovkou, odhalují drobné, centimetrové rozdíly na začátku akce, která vyústí v další z mnoha nechytatelných střel, o nichž každý ví, že přijdou, ale stejně je nedovede ubránit. Zatímco většina našich spoluhráčů se trousí chodbou směrem na parkoviště, nás pár sedí v místnosti pro porady a sleduje zapálenou gestikulaci Martina Erata.

„Tady. Podívej. Tady. Takhle.“

Pak Martin stiskne tlačítko play, puk zase proletí mezi hokejisty Washington Capitals a… Prásk. Gól. A další záběr, další akce, další fantasticky sehraná přesilovková kombinace. A taky další Martinova pauza a vysvětlování, co ten který hráč zrovna dělá a proč. Každičký detail, každá možnost předání puku, o níž v dané chvíli ví. Každý pohyb, který mu signalizuje, co se má v dalším zlomku sekundy odehrát.

Já tam sedím a zírám, na co všechno se dá v hokeji zaměřit, s čím vším se dá pracovat, aby člověk překonal soupeře. V mé první dospělé sezoně na Kometě nám takhle Špenát – tak se Martinovi odjakživa říká – fakt denně ukazoval spoustu věcí. Jednou Washington, v té době jeden z nejlepších přesilovkových týmů NHL, příště zase sestřihy z našich zápasů nebo klidně i tréninků. Našel si každou drobnost.

Pro moji povahu byl ten nejlepší možný mentor, jakého jsem si mohl na začátku kariéry přát. O hokeji si rád povídám, hodně o něm i přemýšlím. Sám pro sebe rozebírám, jak trénovat, co zlepšovat. A on byl ten, kdo mi toho spoustu radil, vysvětlil. Kdo mě spoustu věcí naučil.

Přestože hokej jsem ve všech jeho rozměrech miloval odmalička, ve svých sedmnácti jsem neměl ani ponětí, že ho jde rozebírat až takhle do šroubku. Do té doby jsme v dorostu od trenérů slyšeli nějaké ty základy taktiky a prostě šli hrát, jak kdo uměl. A najednou tohle.

Jako bych ho třeba dodnes občas slyšel, jak mi říká: „Trošku zpomal.“ Rozjíždím se s pukem po mantinelu a v podvědomí mi bleskne jeho rada: „Zpomal si, není to jenom o tom, hnedka všechno projet plnou rychlostí dopředu. Přibrzdi si, pak zase šlápni. Tím to uděláš obránci těžší se na tebe navázat.“ V extralize to třeba ještě nebylo tak patrné, ale co jsem přišel do NHL, začal jsem s touhle změnou tempa bruslení víc pracovat a krásně vidím, jak je pro beky opravdu těžší to bránit. Jsou to maličkosti, ale ty v konečném součtu udělají velký rozdíl a hlavně, pro úspěch v NHL jsou zásadní. Já na ně díky Špenymu byl připravený, nepřekvapily mě.

Všechno jen díky tomu, že si mě tehdy jako sedmnáctiletého prosadil k sobě do lajny, chtěl se mnou hrát a šéf klubu Libor Zábranský pro to měl pochopení.

Oba to ve mně viděli a měli vůli to ze mě dostat.

Oba se nebáli svěřit mi pozici, po jaké právem pokukovali daleko zkušenější spoluhráči. Podržet mě v ní.

Jo, nějaké dovednosti jsem si do dospělého hokeje přinesl, technicky jsem něco uměl. Jen to z vás ale hokejistu neudělá. Člověk musí vedle toho taky vědět, jak se chovat. Kdy mlčet a kdy se projevit. Musí dělat, co se po něm chce, aby si získal respekt ostatních.

Protože já si sice mohl myslet, že jsem dost dobrej, když jsem v mládeži vyčníval, ale přitom jsem poslouchal, učil se a z těch Špenátových rozborů si něco opravdu bral. Hned další den na tréninku jsem se snažil dělat přesně to, co jsme si řekli.

To mi ten respekt vyneslo. Teprve to mě posunulo tam, kde dneska jsem.

Na tribunách to může vřít, jak chce, ale během zápasu NHL k vám na led doléhá jenom takový neurčitý, slitý šum. Soustředíte se, okolní hluk nevnímáte.

Až do momentu, kdy lidi obdivně zahučí.

Jakmile někomu protáhnu puk pod nohama nebo udělám spin-o-ramu, vím, že to přijde. Jdu si pro to. Chci to „whoooo“, které se prožene arénou. V ten okamžik jako by mě někdo připojil do elektřiny. Přesně v tu chvíli jsem rázem ve své zóně. Ve stavu, kde i kdybych hrál pětadvacet minut za zápas, ani nejsem unavenej.

Tohle mě nabíjí. Takhle hraju, když jsem v pohodě, tohle je moje hra.

Nabíjí mě ta vteřina, kdy vím, že jsou všechny oči v hale upnuté na mě a já můžu něco předvést. All eyes on me. Úplně to zbožňuju.

Teď. Teď! Koukejte!

Kluci z Caroliny už vědí, co ode mě čekat. Vědí, že i když můžu někoho objet okolo, záměrně ho radši prohodím, aniž by to k něčemu zvláštnímu bylo. Aniž bych musel. Prostě jen proto, že mě to baví a věřím si na to. Je to moje součást. Občas mi spoluhráči i triangles počítají – a pak se smějou, kolikrát jsem za zápas někomu poslal puk trojúhelníkem mezi hokejkou a nohama.

Jasně, hokej je dneska mojí prací, mým živobytím, ale pro mě v první řadě zůstává pořád hlavně radostí. Mě těší, když na ledě udělám něco, co třeba ostatní nedokážou. Takové to, co lidi uvidí a řeknou: „Wow!“

To jsou ty moje kličky, zasekávačky. Z nich čerpám sílu do dalšího průběhu hry.

V další části příběhu se také dozvíte...

Kdy to s parádičkami přehnal?

Jaký zdravotní problém mu hrozil ukončit kariéru během dospívání?

Díky čemu ho mezi sebe vzali mazáci na Kometě?

Jak vzal odeslání na farmu hned poté, co dal svůj první gól v NHL?

Na jakém meetingu v Carolině si hned vybavil mentora Martina Erata?

Kdo byl jeho prvním dětským hrdinou?

Co by dělal, kdyby se nestal profesionálním hokejistou?