Martin Novák

Občas se mě někdo zeptá, co znamená tetování na mých žebrech. Vlevo, u srdce.

Proč tenhle datum? Proč 14. ledna 2014?

Protože ten den se to stalo.

Už to je pět let. A mně to pořád připadá jako včera.

Bylo normální úterý. Po tréninku jsme zašli na večeři do italské restaurace na náměstí, kde jsme měli od klubu placené jídlo. Spolu s většinou týmu i já, Míša Fröhde, Filip Sahan a Roman Vach. My čtyři jsme spolu bydleli, hráli basket za Jindřichův Hradec a hlavně, byli jsme výborní kamarádi.

Blížila se půl šestá, venku už se setmělo. Byl leden bez sněhu. Mokro, lezavo.

Všichni se postupně rozcházeli, každý svou cestou, protože druhý den nás čekal ligový zápas proti Kolínu. Sahy chtěl do Včelné u Českých Budějovic, odkud pocházel, tak padlo, že ho hodíme. Je to necelá hoďka cesty. Občas jsme ho takhle na otočku vozili, když potřeboval přespat doma. Brali jsme to jako projížďku.

Otevřel jsem dveře na spolujezdci u Míšova superbu, který parkoval před pizzerií, ale okolo procházející spoluhráč Brian Tracey, Amík, nadhodil, ať s ním ještě skočím na pivo. Na jedno. Bydlel kousek odsud nad místní Kozlovnou ve sponzorském bytě. Lákalo ho chvíli posedět a chtěl parťáka.

Ty jo… Ale jo.

Už jsem byl jednou nohou v autě, ale zase jsem vystoupil a řekl klukům, že na ně počkám na baráku. Roman se zaradoval, že si aspoň cestou zpátky bude moct sednout na spolujezdce, protože jsme ctili pravidlo, že si místo vybíral vždycky ten nejstarší a on se tak skoro pokaždé mačkal vzadu.

Z restaurace zrovna odcházel i další spoluhráč Theo Dlugoš, tak jsme ho s Brianem vzali s sebou. On si v Kozlovně dal limču, my dva opravdu jen jedno pivo, pokecali jsme a zabalili to. Jednak jsme se nechtěli nalejvat před zápasem, a taky nás přes okno zahlédl náš manažer. Gestikuloval, že druhý den máme čekat ceres a jak si můžeme dovolit jít do hospody, když zítra hrajeme.

Bydleli jsme s Míšou, Filipem a Romanem na kraji města ve vilce, kde jsme měli na patře každý svůj pokoj. Zapadl jsem do toho svého a usnul. Měl jsem toho po tréninku dost. Mohl jsem spát tak hodinu a půl, možná dvě, když jsem procitnul a na telefonu uviděl nepřijaté hovory od generálního manažera a vedoucího týmu.

To dělají z toho piva takovou vědu? Nebo se něco děje?

Zavolal jsem zpátky.

„Jsme rádi, že tě slyšíme,“ ozvalo se ve sluchátku. Až později mě trklo, jak manažer ta slova myslel. „Rychle přijeď na halu, stala se vážná věc. Víc ti řekneme tady.“

Tak to asi nebude pivo…

Vylezl jsem z pokoje, kluci nikde. Ale co, tak se třeba zdrželi v Budějoviccích nebo jeli rovnou za ostatními. Ani jsem jim nevolal, vždyť řídil Míša, to je přece v pohodě. Hodil jsem na sebe oblečení a vyrazil. V hale už byl celý tým i vedení, čekali jen na mě. Ze sklených pohledů jsem okamžitě vycítil, že je něco špatně. Hodně špatně.

Nikdo to neprotahoval, řekli mi, co se stalo.

Tím, že jsem se ozval, jsem vyřešil poslední otazník. Kdo byl ten třetí ve vybouraném autě.