Martin Snášel

Dnes už je to jen tmavší flek mezi zadkem a stehnem.

Dřív to ale byla velká krvavá modřina způsobená injekční stříkačkou. Vydržela na mém těle deset let.

Tohle místo mi připomíná první manželství, úvodní pokus podnikat i bývalé sportovní ambice. Všechny tři části zkrachovaly a já se z toho úplně složil, po třicítce jsem musel se vším začít znovu a líp.

Dělal jsem špatná rozhodnutí.

Když berete steroidy, v mém případě hodně steroidů, nechováte se normálně. Jediné, co vás zajímá, je honba za maximálním výkonem.

Ke kulturistice jsem se dostal přes bojové sporty a už v sedmnácti zjistil, o čem to je. Nevadilo mi utratit několik tisíc měsíčně za povolené doplňky, jenže se brzy ukázalo, že je to o ničem. Prostě to bylo málo. Můžete trénovat jako debil, ale když svaly nepodpoříte, nemáte proti ostatním šanci. Jo, chvíli jsem se snažil dřít a mít striktní diety, ale stejně jsem vypadal hůř než kluci, kteří si po tréninku dali banánky v čokoládě.

Jeden z nich mi nabídnul methandienone, nejčastěji využívaný anabolický steroid, který dělá s tělem zázraky. Přinesl pět set růžových tabletek ve velké krabici a dal mi dvě stě na zkoušku. Doteď si pamatuju, jak jsem to poprvé spolknul, šel si lehnout a měl dojem, že rostu. Jasně, byl to jen pocit, ale fakt to zabíralo. Do té doby jsem přibíral svaly i s tukem a najednou bum – za pár měsíců mi přibylo osm kilo čisté hmoty.

Nepřemýšlel jsem, jestli to je, nebo není správné, bylo mi to úplně fuk, protože jsem byl mladý a zdravý.

Kulturistika mě pohltila, nejdřív jsem chtěl být největší, pak nejsilnější, následně nezničitelný a nakonec nesmrtelný. Jako superhrdina Hulk z jednoho z mých oblíbených komiksů. V tomhle módu myšlení jsem vydržel celkem sedm let. Kdyby mi někdo řekl, že mám sežrat koberec, abych byl lepší, udělám to.

Dával jsem do sypání všechny úspory a klidně si půjčil padesát tisíc, abych měl z čeho růst.

Nevěděl jsem, jak funguje systém, ale věděl jsem, kam přijít, abych dostal kufřík se vším důležitým.

Na vrcholu jsem kombinoval fůru věcí. Několik druhů testosteronu, stanozol, methandione, boldenon, clenbuterol, efedrin, yohumbin, DHEA, hormony a řadu dalších preparátů. Je zbytečné popisovat, o jaké látky šlo, stačí dodat, že takhle se nehuntuje ani většina feťáků. Efedrin jsem si dával skoro pořád, protože mi dodával sebevědomí. Tehdy se dal sehnat i legálně, ostatní věci pak byly dosažitelné jako podpultovka skoro v každém fit centru či v obchodě s doplňky výživy.

V roce 2005 jsem skončil třetí na mistrovství republiky v kategorii do 80 kilogramů.

Hned mě čapnuli dopingoví komisaři. Šli najisto a napařili mi dvouletý zákaz činnosti. Bylo to směšné, protože pozitivní byl každý, kdo se tehdy ve Frýdku-Místku nějak umístil. Vítěze ale nechytili, to se jim povedlo málokdy, nejlepší brali růstové hormony, které se téměř nedaly detekovat. Ostatním, včetně mě, stačily peníze obvykle jen na steroidy. Na dopingovce jsem seděl asi pět hodin a dva lidi mi bez přestávky koukali na pinďoura. Řekl jsem si, že se prostě nevyčůrám, zkusím se vymluvit a pak třeba nahraju kolaps, jenže to nevyšlo. Odevzdání vzorku byl spíš protest a vlastně jsem se komisařům vysmál.

Pro mě pozitivní test nebyl trest, ale možnost pustit se do všeho na dva roky naplno. Chtěl jsem se v ústraní připravit tak, že po návratu soupeře zdemoluju, a navíc budu oficiálně čistý. Odhodlal jsem se investovat do obrovské kůry a přemýšlel, že vyvrcholí růsťákem. Jeden cyklus trval dva měsíce a já se rozhodnul během distancu vůbec nevysazovat.

Tělo udělalo v krátkém období obrovský pokrok a výsledkem bylo sto osm kilo ve svalech, jenže program měl i jeden problém. Každodenní píchání injekcí. Postupně mi z toho zatvrdla kůže na bocích, na hýždích i na ramenou. Místa, do kterých jsem se mohl nastřelit, ubývala.

Když doktor zjistil, co všechno beru, radši nic neříkal. Dva přípravky byly pro koně.

Poslední jehla mířila mezi zadek a stehno.

Trefil jsem nerv. Bylo to stejné jako bodnutí nožem. Svalil jsem se na zem v obýváku a řval. Přiběhla moje dnes už bývalá manželka, já se jen klepal, bílý jako stěna, tlak přes dvě stě. Skončil jsem v pražské nemocnici na Vinohradech a šel s pravdou ven, protože jsem se bál o život. Když doktor ve službě zjistil, co všechno beru, radši nic neříkal. Dva přípravky byly pro koně. Vše si postupně vyhledával a zkrátka to nechápal.

Jeho chování a pobyt v nemocnici mě změnily.

Dodnes mám panickou hrůzu z injekcí. I kdyby hrozilo, že umřu, nenechám si nic píchnout ze strachu, že mi to připomene tu šílenou bolest.

Od té doby jsem se začal svého dosavadního života bát a chtěl z něj utéct. Kamkoliv.