Martin Vojtek

Víte, co se stane, když vás Petr Sýkora napálí v přesilovce ze dvou metrů golfákem přímo do hlavy?

Cítíte strašně hnusný smrad spálené gumy. Jako já onehdy v Pardubicích, když se puk nesklouznul po mé „haškovské“ skořápce, ale zarazil se přímo do její mřížky. Dráty se ohnuly tak, že jsem je spolu s pukem cítil až na obličeji.

Jo, tenkrát mi na ledě fakt zatrnulo.

Asi nikdo jiný v té době neměl v extralize tvrdší střelu. Zůstal jsem v brankovišti ležet na zádech, v šoku byli i všichni hráči kolem a já se jen vyděšeně ptal: Teče mi krev?

„Ne, dobrý.“

Tenkrát to bylo úplně naposledy v životě, co jsem si nasadil na hlavu klasickou hokejovou masku. Zatímco oba kustodi někde v kabině kombinačkami rovnali ohnuté železo, já si půjčil masku svého náhradníka, juniora Holeše. Takový hezký, deset let starý archivní kousek. A dopadlo to jako vždycky, když jsem to zkoušel předtím. Maska mi zmáčkla mé baculaté škráně a já vůbec nic neviděl.

Spoluhráči prohráli buly. Přišla první střela, tu jsem ještě vyrazil. Druhá střela, taky mě náhodou trefila. Následná třetí dorážka už ale skončila v brance. Byl jsem tehdy tak vytočený, že jsem masku odhodil k červené čáře a od ní se po ledě doklouzala až na druhou stranu, přímo do brankoviště Jánko Lašáka. Asi se hodně divil.

A tak jsem se jednou provždy vrátil ke svému starému kbelíku, ve kterém jsem se cítil nejlépe. A na kterém jsem si vlastně v českém hokeji postavil svou image. Od ostatních gólmanů mě po většinu kariéry neodlišoval jen brankářský styl uzpůsobený mé korpulentní postavě, ale také fakt, jak jsem v brance celá ta léta vypadal.