Martina Bravencová

Kdybych byla kluk…

Tak jako to zpívá v jedné písničce Beyoncé.

Nejspíš bych byla za frajera, protože bych si doma prosadila, že chci jezdit motokáry nebo motokros. Naznačovala jsem to odmala. Starší ségra zpívala, tancovala a měla samé jedničky, já blbnula s auty na dálkové ovládání a nosila dlouhé kraťasy s rovnou kšiltovkou. Nevím proč, ale tak nějak jsem si myslela, že o motorech můžu jen snít, protože jsem holka.

Nejdřív jsem hrála tenis, kde mě nejvíc bavily cesty autem na trénink a z tréninku. Mamka nebo taťka seděli za volantem a já sledovala jejich pohyby.

Pak jsem přešla na golf a tam bylo nejlepší, když se mi párkrát povedlo ukrást vozítko a projet s ním na jeden zátah celé hřiště.

Za volant jsem poprvé sedla v patnácti. Měla jsem kluka, který hrál hokej a jezdil v bavoráku s automatem, sem tam potřeboval helfnout s řízením.

Další přítel, ten současný, mi před čtyřmi lety ukázal jetsurf – český vynález borce jménem Martin Šula, který byl ceněným vývojářem v Moto GP a formuli 1. Místo lukrativní práce u nejlepších týmů světa se rozhodl splnit si vlastní sen a zkonstruoval motorové prkno na vodu. Vzniknul z toho regulérní sport s podobnými pravidly jako třeba snowboardcross, kdy musíte projet co nejrychleji trať vymezenou bójemi a do toho se vypořádat se soupeři všude okolo.

Neznám nikoho, kdo by to vyzkoušel a nebyl nadšený. Je to poutavé, hravé, můžete si dělat, co chcete, zažíváte čistý adrenalin a cítíte hukot, když prkno jede šedesátkou. Poprvé jsem na trati ve Valticích pořád padala, ale byla to bomba, úplně mě to dostalo.

Přítel se trefil dokonale, vlastně mě na to sbalil, asi ale nečekal, že se do jízdy úplně zblázním. Později mi napůl vážně vyčetl, že jsem mu jetsurf svým přehnaným nadšením celkem znechutila. Možná měl pravdu, ale tak nějak si myslím, že přesně takhle to mělo být. Našla jsem si cestu k motorům a mám pocit, jako bych to dělala celý život.

Něco, co mě baví a nabíjí.

Loni jsem se stala mistryní světa. Jo, byla jsem šťastná a měla radost i z toho, jak k tomu došlo. Celý příběh totiž odstartovala jedna jediná věta.

„Co to sakra zase děláš?“

Vtipné je, že si dnes tuhle otázku pokládám sama poměrně často, protože ráda blbnu.

Jenže tehdy mi po těch slovech trenéra jako malé utahané holce úplně přecvaklo v hlavě. Odložila jsem raketu, slezla z kurtu a šla domů. Tenis už jsem nikdy nechtěla vidět. Bylo mi dvanáct a měla jsem ty nejlepší možné podmínky, abych se na to nevykašlala. Hráli oba rodiče, dost to prožívali a já s nimi začala pinkat už ve čtyřech letech. Na dovolené v Austrálii je jeden pán přesvědčil, že jsem talentovaná a měla bych tomu dát všechno.

Uvěřili mu. V jedenácti mi zařídili individuální studijní plán a Gary, tak se ten kouč jmenoval, za mnou přijel ze Sydney domů do Ostravy s tím, že mě bude trénovat zadarmo. Nechtěl peníze, chtěl ze mě mít světovou jedničku.

Jediný, kdo tomu plánu od začátku nedával moc šancí, jsem byla já. Tenis mě bavil, jen když se hrálo o nanuk nebo o džus. Systematická příprava mi nic neříkala, tehdejší dril mě spíš unavoval. Když mi třeba dali trenéři jako trest za špatný úder oběhnout dvacetkrát kurt, byla jsem z toho vyvrácená ještě půl dne, navíc mě to fakt nebavilo.

Gary to měl těžké, protože mě dostal na povel v době, kdy už jsem si říkala, že spojení já a tenis je spíš úlet. Vůbec jsem nevynikala. Většinu zápasů jsem prohrávala a byla vyklepaná trémistka. Vedla jsem třeba 6:3, 4:2 a stejně to ještě projela. Obvykle jsem vydrtila sama sebe, soupeřky se ani nemusely moc snažit.

Kouč se mi i přesto věnoval každý den, celý den. Ráno strečink, pak trénink, někdy ještě psychotest, a nakonec další odpolední fáze a regenerace. Prostě strašně – a možná i zbytečně – profesionální přístup, kde šlo vše s výjimkou tenisu stranou. Tehdy jsem to neuměla úplně pojmenovat, ale s odstupem vidím, že si skrze mě chtěl plnit vlastní ambice. Bohužel pro něj, vůbec jsem mu nepomohla. Používal světové know-how a já místo toho sledovala mezi výměnami motýlky, abych z toho aspoň něco měla.

Rodiče můj konec vzali v pohodě, ale chtěli, abych dál sportovala, takže jsme si prožili podobný koloběh také u golfu. Sice mě nikdo do ničeho netlačil a nebyla jsem úplně špatná, ale turnaje pro mě znamenaly spíš společenskou událost. Chtěla jsem si povídat s ostatními a nechápala, proč jsou soupeři tak soustředění.

Já to měla úplně naopak. Po prvním nepovedeném úderu jsem řešila, jak hřiště co nejsnáze odchodit. Pravidelně mě vytáčelo dodržování tradice a etikety, podle kterých se muselo za všech okolností dohrát. Takže jsem obvykle na začátku zvorala dvě jamky a pak dvě a půl hodiny přemýšlela o tom, co jsem podělala. Abych to zvládla, hledala jsem v tašce pokaždé nějakou dobrou tyčinku. Nic jiného, jak zabít nudu, mě nenapadlo.

Teď je to jiné. V jetsurfu jsem naopak já ten, kdo se maximálně soustředí a nekomunikuje během výkonu s ostatními. Pořád sleduju, jak soupeřky projíždí zatáčky a jak od posledních závodů změnily techniku.

Baví mě to natolik, že si chci na všechno přicházet sama, bez asistence okolí. Techniku jsem si přenesla ze snowboardu, na němž jezdím od devíti let, taktiku řeším na místě podle situace. Nemám trenéra, využívám to, co jsem odkoukala od ostatních, sem tam zajdu pro informace k automobilovým závodníkům. Pokud je potřeba, zvládnu skoro všechny opravy tak, abych nemusela chodit za mechanikem.

Ségra říká, že jsem někdy otravná, protože neustále melu hlavně o tom, co bylo a co bude s jetsurfem. Podle ní teď konečně projevuju dětské nadšení, které mi kdysi chybělo u tenisu a u golfu.

Má naprostou pravdu.