Martina Součková

Tak co, nechám se přejet osobákem z Vršovic?

Nebo bude lepší rychlík z hlaváku?

Jeden právě prodrnčel okolo mě. Přijít sem na vyšehradskej železničák o chvilku dřív, možná bych skončila už pod jeho koly a vůbec nic bych vám teď tady nevyprávěla. Možná určitě.

Kolik vůbec jezdí takhle v noci vlaků?

A nebude lepší nějakej nákladní? A co když pojede z druhý strany? To se budu muset sápat až támhle do protisměru?

Směju se sama sobě. Já si ještě vybírám. Připadá mi to jakože vtipný.

„…pojď, budeme trpět. Bude to pěkný…“

Zastřený hlasy někde uvnitř mojí hlavy jsou zároveň čím dál hlasitější.

Ježišmarjá, hlavně aby už to bylo. Aby byl konec.

„…pojď, zabiješ se. Bude to hezký, když umřeš…“

Jsou dvě v noci, polovina listopadu 2020. Jedna z mých nočních procházek Smíchovem, který absolvuju, když se vykradu z bytu, protože nemůžu spát. Prostě nemůžu. Nedokážu se unavit. Hlava mi pořád šrotuje, hlasy v ní jsou naléhavější a intenzivnější. Tak aspoň chodím.

„…bude ti tak špatně, jako ti ještě nebylo. To se ti bude líbit…“

Ani nevím, jak jsem se sem dostala. Prostě mě sem moje vlastní nohy zanesly. Najednou se uprostřed mostu držím zábradlí, který odděluje lávku pro chodce od kolejí. Začínám ho přelejzat. To by tak bylo, aby mi ten další vlak zase pláchnul. Rychle, kdyby se nějakej blížil, ať už to mám za sebou.

Přehazuju jednu nohu, druhou… A pod sebou vidím ubíhající vodu ve Vltavě. V tý vteřině mi z paměti vyvstávají nejrůznější věci, který jsem tady na řece prožila. Tady přece vesluju. Pár set metrů odsud je naše loděnice. Místo, kam patřím, kde na mě tolik lidí spoléhá. Zrak mi sjíždí na moje ruce, svírající zábradlí.

Na moje pokérovaný ruce.

Na kůži plnou obrázků, kterýma jsem ji začala plnit, sotva mi bylo osmnáct. Jako konkrétní výraz vzdoru proti výchově mých rodičů. Vyvstane mi vzpomínka týkající se jednoho z tetování. Hned i druhá. Tohle si přece vybral můj syn. Chtěl, ať mám na sobě želvičku.

Podívám se na smíchovskou stranu řeky. Zřetelně rozpoznám náš dům. Za jedním z těch oken spí moje děti. Moje dvě krásný děti. To jim vážně hodlám udělat něco takhle hnusnýho?

„…neblázni, bude to super. Bude tě to strašně bolet, to za to přece stojí.“

To chci, aby moji kluci zažili, co my tehdy s babičkou? Taky tu budou sbírat kousky mýho těla, jako to tehdy udělal můj táta? Vždyť se o tom do rána ani nedozvěděj. To má malej od svých osmi žít s tím, že se mu máma zabila?

A beztak by je sem ani nepustili. Takže na to, co po mně zbyde, bude šahat někdo cizí?

To fakt chci?

Hlasy začínají ustupovat do pozadí. Myšlenky na moje syny, na to, co by museli prožívat a co by s nimi bylo, je vytlačujou. Pohled na vodu a kérky na rukou jako by mi vrátil vědomí. Jako by mě spojil zpátky s fyzickým tělem, který se asi přece jenom přirozeně brání, když ho chcete zabít. Samo od sebe zjevně má nějakej pud sebezáchovy.

Od sebevrahů se nikdy nedozvíme, co jim běží hlavou ve vteřině, než to celý skončí. Jestli chtějí umřít, nebo to celý spíš chtěli udělat demonstrativně, ale dotáhli to tak daleko, že už to nešlo vzít zpátky.

Já se až za tuhle hranici nedostala. Dostala jsem se kousek, maličký kousek odsud.

Řeka a potetovaný ruce mi připomněly, že nejsem na tomhle světě sama a to, co by ulevilo mně, by přece přitížilo někomu, na kom mi opravdu záleží.

Začala jsem to zábradlí přelejzat zase zpátky.

Bolest. Nekomfort. Přemáhání.

Všechno tohle mě provází, kam až moje paměť sahá.

Tak třeba k čemu je na vodovodní baterii červený kohoutek, jsem zjistila náhodou ve čtyřech nebo pěti letech. To když nás na horské chatě spolu s dalšími dětmi spousty známých, co se tam tehdy sešli, koupal strejda. Já ani moje o dva roky mladší ségra jsme tohle doma neznaly. Nechápala jsem, proč máma vždycky za dveřmi koupelny brečí a prosí tátu, ať to nedělá. A proč on tvrdí, že takhle aspoň budeme zdravý, zatímco my ječíme, ledová voda štípe, ale stejně do ní vždycky vlezeme. Nemáme totiž na výběr. Až do chvíle, kdy strejda otočí tím zázrakem a osprchuje všechny děti teplou vodou… 

I tak jsem věřila tátovi, že všechno, co dělá, je správně. Věřila jsem úplně všemu. Jeho úsudku i pravdám, co nám vyprávěl. Tak jak to malé děti dělají. Táta byl můj idol, ptala jsem se sama sebe, proč není prezident, když všechno ví.

Že se cítím nepohodlně a není mi dobře, jsem prostě brala jako normální stav. Taky pocit, že za všechno můžu já, že všechno dělám blbě. Že jsem něco neudělala, nebo naopak dělala, co jsem neměla.

Za to padaly facky. Za to se mlátilo vařečkou. Vařečkou, kterou o nás se ségrou táta i zlomil. 

Schovávala jsem se pod postel, ale bylo to marné. Lepší obranou byl smích. Naučila jsem se smát se, protože jsem pochopila, z čeho to celé plyne – sám táta byl jako dítě mlácenej, a když už nevěděl, jak s námi mluvit, když neznal jiný způsob komunikace, vyvstalo mu tohle řešení jako jediná cesta. 

A tak jsem se mu smála. Do očí.

Narodila jsem se s povahou vzdorovat. Nedat se. Svým rodičům jsem s tímhle přístupem k výchově přišla do cesty jako dítě, které všechno vydrželo, ale stavělo se na zadní. A zároveň když přede mě byla postavená nějaká výzva, přetrhla bych se, abych ji splnila. Ať byla sebebolestivější, ať znamenala vlézt do studené vody, uběhnout na běžkách nesmyslnou vzdálenost, nebo později držet ve veslování krok se silnějšími. Všechno jsem zvládla, jen abych se tátovi zavděčila. Aby mě pochválil.

To ségra byla citlivější a dokázala se vymezit. Tresty ji netrápily. Prostě řekla, že něco dělat nebude, a byla v klidu, i když ji na lyžích třeba táta píchal hůlkama do zad. Prostě ne.

Já namísto toho excitovaně brečela, vztekala se, urážela se a zároveň šla přes hranu.

Sport u nás odmalička představoval přirozenou cestu. Veslování, tátova někdejší disciplína, si mě pak našlo samo. Prostě jsem tam ve čtrnácti přišla a po krátké době získala dojem, že konečně někde něco znamenám. Přestože jsem byla drobounká, neodradilo mě to. V té lodi bych radši umřela, než bych dala najevo, že mám proti statnějším holkám nějakou nevýhodu. Už v patnácti jsem denně brzy vstávala, abych na sobě ještě před školou stíhala dřít, a ono se mi to vracelo. Dostávala jsem odměny.

Ty vlastní pocitové, že se lepším, ty zvenčí v podobě dílčích úspěchů. A i ty od táty, po nichž jsem tak toužila.

Když budeš dobrá, dostaneš tohle a támhleto, říkával. Když… Když… Všechno bylo podmíněné.

A já byla dobrá. A já tátovi chtěla dělat radost.

Osobnostně jsem dostala do vínku vůli. Já jsem ta, co chce. Když za něčím jdu, dokážu být vytrvalá, a co si vysním, za tím dojdu, ať se děje cokoliv. Nevnímám okolí, mám tunel a nazdar. Výchova rodičů k perfekcionismu to ve mně jen ještě víc podpořila. Odjakživa jsem tak měla pocit, že je třeba toho stihnout hodně, protože podle toho se měří hodnota člověka. Už jako dítě jsem se doma hodně učila a potom si do noci četla, protože jinak bych přece marnila čas. Dodnes je pro mě těžké dostat se do flow. Neustále spíš jen tak těkám od jedné věci ke druhé. To se asi už nikdy nezmění, i lékařské vyšetření mi ukázalo, že mám porušené autistické spektrum, trpím určitou poruchou pozornosti. V podstatě ADHD. Svoji roztěkanost tak musím během dne nějak naplnit. Když jsme byli děti, tohle se nikdy neřešilo. Buď jsme byli zlobiví, nebo apatický. O mně byste neřekli, že jsem zlobivá, ale přebytek energie jsem ventilovala tak, že jsem neustále potřebovala něco dělat.

Dodneška si taky neumím jen tak přečíst knížku pro radost. Ne… Dneska musím přečíst 50 stránek.

Dodneška si neumím jen tak jít zaběhat. Ježišmarja, ještě mám naplánovanou hodinu běhu, tak jdu.

Radost v očích rodičů jsem jako dítě viděla, jen když jsem něco dokázala. Když jsem přinesla ze školy jedničku nebo když jsem byla dobrá ve sportu. Proto jsem se účastnila všech možných soutěží, olympiád a stávala se nejlepší žákyní třídy. Proto jsem tak moc chtěla být úspěšná ve veslování. Protože takhle jsem se měla chovat, a nikdy jsem nepochybovala, že to tak má být. Že tak je to správně.

To až teď si umím říct, že jsem nikdy nehledala vnitřní ohodnocení. Vlastní pocit a důvod, proč mám zrovna tu danou věc dělat. Důležité bylo jen, jak jsem za ni byla zvnějšku ohodnocena. Když jsem slyšela, že Martina dobrý, tak to znamenalo, že to tak mám dělat.

To se týkalo i toho, jak mám vypadat.

Že jsme se ségrou jako malé nosily na hlavě sestřih ve tvaru hrnce a klučičí oblečení, protože přece ty šatičky stejně neumíte nosit, je jedna věc. Že jsem později poslouchala, ať se nesnažím držet nějaký diety, protože stejně budu tlustá jako naši, je věc druhá.

Proto jsem dneska potetovaná.

Proto se oblíkám tak žensky, jak jen můžu.

Proto se cítím dobře tak, jak vypadám.

A proto jsem taky tak dlouho přemáhala své vnitřní prostředí, čímž jsem si vytvářela těžko uchopitelný stres.

I doktoři mi teď řekli, že jsem v sobě měla tak dlouho potlačované své skutečné já, že zákonitě musel nastat okamžik, kdy to všechno vyteče ven.

Podobně se mnou v průběhu let mluvila spousta lidí, ale já jim nevěřila. Ne, vždyť já jsem ta dobrá. Já všechno zvládnu... O to víc mě samotnou překvapil moment, kdy jsem lezla na koleje a chtěla si vzít život. Všechno to ukončit.

Když jsem o tom, co jsem málem udělala, pověděla do telefonu rodičům, přijeli za mnou. Přijeli a přivezli mi deset sklenic guláše. Prý když teď budu magor, tak ani neuvařím, tak ať máme s klukama co jíst. A že tyhle stavy trvají tak šest týdnů a to ten guláš akorát vyzbyde.

Tehdy jsem pochopila, že víc než ten guláš mi nedají. A že to bude na mně.

V tu chvíli mi začal můj opravdový dospělý život.