Matěj Blümel

Hvizd. Přerušení hry. Konec akce.

Mojí akce!

Sklouzl jsem se do oblouku a jenom kroutil hlavou.

Vážně to pískl?

Vypíchl jsem soupeři puk, mohl jet sám na brankáře a rozhodčí mi tuhle příležitost sebral. Vzal mi možnost dát gól. Nedopřál mi ani šanci, ani radost.

Prostě pískl.

Ofsajd. Nikdy nebyl. Nemusíme se o tom dohadovat, protože to vím naprosto jasně.

Udělal to schválně. Byl jsem o tom přesvědčený tehdy ve svých čtrnácti letech a jsem o tom přesvědčený dodnes.

Moc dobře ho totiž znám.

Byl to jeden z nejlepších rozhodčích, kteří hokej kdy z pozice čárového řídili. Na modré čáře hlídal hvězdy extraligy, ale také ty z NHL. Byl na olympijských hrách, na mistrovstvích světa.

A bohužel občas na ledě hlídal taky mě.

Je to můj táta.

Jmenuje se Petr Blümel a většina z vás jeho jméno znala daleko dříve než to moje. „…a na čarách jim budou asistovat Petr Blümel a Stanislav Barvíř…“ ozývalo se z amplionů na stadionech v české lize nějakých pětadvacet let.

Když nehráli na vrcholném turnaji o medaile naši, byl v zápase dost často táta. Protože byl opravdu jeden z nejlepších.

Dokud nemusel rozhodcovat moje utkání.

Vím, proč mi to tehdy udělal. Prostě se mu nelíbilo, jak ten zápas hraju. Určitě měl pocit, že dostatečně nebojuji, že se nesnažím. Tak jako tolikrát předtím. Je mi jasné, že jsem si podle něj tu šanci prostě nezasloužil.

Tak mi ji ukradl.

Dodnes to cítím jako křivdu.

Křivdu, kterou mnohokrát přebíjí vděčnost. Za všechno, co mě naučil a učí.

Na zimáku každý věděl, když táta na hokej dorazil. Nešlo ho přeslechnout.

A to si můžete být jistí, že jsem se o to snažil.

Ignorovat jeho hlas, nevnímat jeho připomínky a kritiku.

Ne, nešlo to. Vždycky se ke mně ta slova dostala, prošla helmou až k uším, nemohl jsem si pomoci.

Na malé hale, která je vedle hlavního pardubického ledu, se jeho křik rozléhal prakticky stejně často, jako jsme hráli zápasy.

Vždycky si nějak dokázal udělat čas. Nechápu, jak to zvládal, ale pokaždé si to naplánoval. Měl svou práci, jezdil pískat třikrát týdně extraligu, a ještě trávil čas se mnou. Má za to můj velký obdiv a znovu i vděk.

Protože mi jeho pokyny pořád zní v hlavě.

„Začni bruslit! Je to šílený!“

Tři věci byly svaté a musely být součástí každého mého střídání. Bruslení. Bojovnost. Důslednost. Hlavně nikdy nic neodfláknout! Hezká stahovačka nebyla nikdy tak cenná, jako to, když jsem někoho přebruslil v souboji o kotouč.

Góly? Nezájem.

Jako dítě jsem občas brečel, jako starší jsem se hádal a urážel. Táta byl striktní. „Když něco děláš, tak to dělej pořádně. Nebo to nedělej vůbec.“ Má to tak nastavené ve svém životě a mě se sestrou vedl ke stejné zodpovědnosti.

Zpětně vím, že se mi to vyplácí.

Jako dítě jsem to ovšem vždycky nechápal. Nevěděl jsem, proč nestačí góly.

Slyšel jsem ten hlas a bylo mi hned jasné, že bude zle. Nemohl jsem se na střídačce ani na ledě schovat, nemohl jsem se schovat po cestě domů.

Naše víkendy se dost často odvíjely od sobotního dopoledne, kdy jsme měli zápas. Když to nebylo podle představ, byl ten víkend dost tichý. Byli jsme schopní spolu s tátou nepromluvit, dokud se v neděli nevydal pískat extraligu.

Mamka a ségra jen napínaly své diplomatické schopnosti a dusno kolem rodinného stolu se snažily mírnit.

Sešli jsme se u něj v sobotu většinou až večer.

Obvykle jsme celý den předtím sportovali. Táta byl se mnou na hokeji, fotbale nebo tenise. Mamka zase jezdila se ségrou po plaveckých závodech, nejen v tomhle se pro nás rodiče rozdali.

Mamka s tátou mě toho vážně naučili strašně moc, a pořád učí. Přeci jen viděli, jak je těžké se prosadit mezi nejlepší, a také viděli, jak moc je nejisté spoléhat na sportovní kariéru.

Díky nim jsem začal hokeji odevzdávat víc než jiní kluci. Díky nim jsem dostal šanci něco v něm dokázat. Vím to.

Když teď nastoupím v dresu Dallasu, Pardubic nebo reprezentace, už tátův hlas z tribuny neslyším. Nekřičí, vždyť by v atmosféře Jižní tribuny ani se svým pronikavým hlasem nebyl slyšet.

Co ovšem mám v paměti pořád, jsou jeho slova, když mi to zrovna nejde. Vzpomenu si na ně.

„Začni bruslit! Je to šílený!“

Vím, že pohyb je mojí největší předností. Dobré bruslení a energičnost jsou nejsilnější stránkou mojí hry a stále se na tom snažím pracovat. Piluji i další schopnosti, ale právě na tomhle musí být můj hokej postavený.

Už moc dobře poznám, kdy jsem zahrál dobře. A kdy to nestálo za nic.

S tátou to pak probereme většinou úplně v klidu, protože se shodneme. Mám ze svých výkonů podobné pocity jako on.

Naučil jsem se vnímat jeho pohled na věc a souhlasím s ním. Pomáhá mi to.

A zároveň vím, že mamka se ségrou mě vždycky pochválí. Moje největší a nejvěrnější fanynky. Jakkoliv budu skleslý nebo naštvaný, ony dvě mě podpoří.

Tak to bylo vždycky.

Když mě kritika deptala, když jsem se cítil ztracený, vždycky mě mamka povzbudila. Dokázala mi dát pocit, že všechno bude fajn.

A taky to byla ona, kdo tolikrát mrzl u ledu a čekal, až nám skončí trénink a bude mě moci vzít domů. Ani bez ní bych nikdy za Dallas, Pardubice nebo národní mužstvo nehrál.

Nelze popsat, jak moc si toho všeho vážím. Právě jejich radost je mou největší odměnou, kterou hokej přináší.