Tento příběh najdete v knize Dynamo Bez frází
e-shopOfsajd
Hvizd. Přerušení hry. Konec akce.
Mojí akce!
Sklouzl jsem se do oblouku a jenom kroutil hlavou.
Vážně to pískl?
Vypíchl jsem soupeři puk, mohl jet sám na brankáře a rozhodčí mi tuhle příležitost sebral. Vzal mi možnost dát gól. Nedopřál mi ani šanci, ani radost.
Prostě pískl.
Ofsajd. Nikdy nebyl. Nemusíme se o tom dohadovat, protože to vím naprosto jasně.
Udělal to schválně. Byl jsem o tom přesvědčený tehdy ve svých čtrnácti letech a jsem o tom přesvědčený dodnes.
Moc dobře ho totiž znám.
Byl to jeden z nejlepších rozhodčích, kteří hokej kdy z pozice čárového řídili. Na modré čáře hlídal hvězdy extraligy, ale také ty z NHL. Byl na olympijských hrách, na mistrovstvích světa.
A bohužel občas na ledě hlídal taky mě.
Je to můj táta.
Jmenuje se Petr Blümel a většina z vás jeho jméno znala daleko dříve než to moje. „…a na čarách jim budou asistovat Petr Blümel a Stanislav Barvíř…“ ozývalo se z amplionů na stadionech v české lize nějakých pětadvacet let.
Když nehráli na vrcholném turnaji o medaile naši, byl v zápase dost často táta. Protože byl opravdu jeden z nejlepších.
Dokud nemusel rozhodcovat moje utkání.
Vím, proč mi to tehdy udělal. Prostě se mu nelíbilo, jak ten zápas hraju. Určitě měl pocit, že dostatečně nebojuji, že se nesnažím. Tak jako tolikrát předtím. Je mi jasné, že jsem si podle něj tu šanci prostě nezasloužil.
Tak mi ji ukradl.
Dodnes to cítím jako křivdu.
Křivdu, kterou mnohokrát přebíjí vděčnost. Za všechno, co mě naučil a učí.
Na zimáku každý věděl, když táta na hokej dorazil. Nešlo ho přeslechnout.
A to si můžete být jistí, že jsem se o to snažil.
Ignorovat jeho hlas, nevnímat jeho připomínky a kritiku.
Ne, nešlo to. Vždycky se ke mně ta slova dostala, prošla helmou až k uším, nemohl jsem si pomoci.
Na malé hale, která je vedle hlavního pardubického ledu, se jeho křik rozléhal prakticky stejně často, jako jsme hráli zápasy.
Vždycky si nějak dokázal udělat čas. Nechápu, jak to zvládal, ale pokaždé si to naplánoval. Měl svou práci, jezdil pískat třikrát týdně extraligu, a ještě trávil čas se mnou. Má za to můj velký obdiv a znovu i vděk.
Protože mi jeho pokyny pořád zní v hlavě.
„Začni bruslit! Je to šílený!“
Tři věci byly svaté a musely být součástí každého mého střídání. Bruslení. Bojovnost. Důslednost. Hlavně nikdy nic neodfláknout! Hezká stahovačka nebyla nikdy tak cenná, jako to, když jsem někoho přebruslil v souboji o kotouč.
Góly? Nezájem.
Jako dítě jsem občas brečel, jako starší jsem se hádal a urážel. Táta byl striktní. „Když něco děláš, tak to dělej pořádně. Nebo to nedělej vůbec.“ Má to tak nastavené ve svém životě a mě se sestrou vedl ke stejné zodpovědnosti.
Zpětně vím, že se mi to vyplácí.
Jako dítě jsem to ovšem vždycky nechápal. Nevěděl jsem, proč nestačí góly.
Slyšel jsem ten hlas a bylo mi hned jasné, že bude zle. Nemohl jsem se na střídačce ani na ledě schovat, nemohl jsem se schovat po cestě domů.
Naše víkendy se dost často odvíjely od sobotního dopoledne, kdy jsme měli zápas. Když to nebylo podle představ, byl ten víkend dost tichý. Byli jsme schopní spolu s tátou nepromluvit, dokud se v neděli nevydal pískat extraligu.
Mamka a ségra jen napínaly své diplomatické schopnosti a dusno kolem rodinného stolu se snažily mírnit.
Sešli jsme se u něj v sobotu většinou až večer.
Obvykle jsme celý den předtím sportovali. Táta byl se mnou na hokeji, fotbale nebo tenise. Mamka zase jezdila se ségrou po plaveckých závodech, nejen v tomhle se pro nás rodiče rozdali.
Mamka s tátou mě toho vážně naučili strašně moc, a pořád učí. Přeci jen viděli, jak je těžké se prosadit mezi nejlepší, a také viděli, jak moc je nejisté spoléhat na sportovní kariéru.
Díky nim jsem začal hokeji odevzdávat víc než jiní kluci. Díky nim jsem dostal šanci něco v něm dokázat. Vím to.
Když teď nastoupím v dresu Dallasu, Pardubic nebo reprezentace, už tátův hlas z tribuny neslyším. Nekřičí, vždyť by v atmosféře Jižní tribuny ani se svým pronikavým hlasem nebyl slyšet.
Co ovšem mám v paměti pořád, jsou jeho slova, když mi to zrovna nejde. Vzpomenu si na ně.
„Začni bruslit! Je to šílený!“
Vím, že pohyb je mojí největší předností. Dobré bruslení a energičnost jsou nejsilnější stránkou mojí hry a stále se na tom snažím pracovat. Piluji i další schopnosti, ale právě na tomhle musí být můj hokej postavený.
Už moc dobře poznám, kdy jsem zahrál dobře. A kdy to nestálo za nic.
S tátou to pak probereme většinou úplně v klidu, protože se shodneme. Mám ze svých výkonů podobné pocity jako on.
Naučil jsem se vnímat jeho pohled na věc a souhlasím s ním. Pomáhá mi to.
A zároveň vím, že mamka se ségrou mě vždycky pochválí. Moje největší a nejvěrnější fanynky. Jakkoliv budu skleslý nebo naštvaný, ony dvě mě podpoří.
Tak to bylo vždycky.
Když mě kritika deptala, když jsem se cítil ztracený, vždycky mě mamka povzbudila. Dokázala mi dát pocit, že všechno bude fajn.
A taky to byla ona, kdo tolikrát mrzl u ledu a čekal, až nám skončí trénink a bude mě moci vzít domů. Ani bez ní bych nikdy za Dallas, Pardubice nebo národní mužstvo nehrál.
Nelze popsat, jak moc si toho všeho vážím. Právě jejich radost je mou největší odměnou, kterou hokej přináší.
Nepamatuji si, že by hokej v mém životě nebyl.
Vždyť ho jako malá hrála i máma!
Cítil jsem, že být hokejista v naší rodině něco znamená. Návštěvy u prarodičů se točily kolem mého hokeje, doma se to hodně točilo kolem hokeje.
A přesto, nebo právě proto, jsem s ním málem skončil.
Byl jsem rozhodnutý, že budu hrát tenis.
Nebyl jsem na kurtu ve svých kategoriích vůbec špatný. A bavilo mě to. Lákalo mě každý týden jet na nový turnaj a bojovat o novou trofej. Obvykle také vyhrát novou trofej.
V jednu chvíli mě to bavilo o dost víc než jezdit po ledě.
Vážně.
Změnil to jeden zápas.
Finále zimního mistrovství Východočeského kraje mladších žáků. Byl jsem nasazená jednička a nepočítal s ničím jiným než s potvrzením svého postavení favorita.
Dlouho to šlo podle plánu. První set jsem dominoval. Vyhrál jsem ho bez ztráty hry.
6:0.
V tom druhém to šlo dlouho stejně dobře. První čtyři gemy putovaly na mou stranu. Co by se tak asi mohlo stát? Ani po letech vlastně nevím, co přesně se mohlo stát a co se stalo. Vím jenom to, že na konci zápasu jsem vítězem nebyl já.
Dokážu si vybavit zmar, který mě pohltil.
Mám ho v sobě, ukázal mi, že nechci hrát sport jednotlivců. Daleko větší radost mám jako součást týmu, kdy jednou podpoříte spoluhráče vy a jindy zase oni vás. Když mi to z důvodu zranění nevyšlo ani v létě, nedlouho po těchto zkušenostech u mě hokej definitivně vyhrál.
I tak tenisu vděčím za hodně a nikdy na něj nezanevřu.
Protože mi dal všestrannost a právě onu možnost volby. Jakkoliv má naše rodina k hokeji opravdu blízko, nikdo mě do něj nenutil. Kdybych se rozhodl pro tenis, hrál bych tenis. Takhle to bylo postavené.
Naši se z nás nikdy nesnažili udělat světové šampiony. Snažili se nám na sportu ukázat, že poctivý přístup se vyplácí. A je jedno, co vlastně v životě děláte. Jen je potřeba se tomu věnovat se vším zápalem.
Občas mi v dětství bývalo trochu líto mojí sestry. Já byl ten hokejista. Úspěšný tenista. Dodnes mám desítky medailí, pohárů.
Zatímco ona vstávala před šestou, aby mohla jet na bazén do Hradce nebo do Chrudimi, a sbírání trofejí pro ni rozhodně nebylo samozřejmostí. Pamatuji si, jak moc jsem jí přál tu, co získala na mistrovství republiky. Bylo to zadostiučinění.
Proč o tom mluvím?
Protože dneska úspěšně studuje vysokou školu, bude z ní doktorka. Stejně jako já je na startu kariéry a jsem přesvědčený, že v ní bude úspěšná. Protože se jí věnuje s pílí a zodpovědností, kterou v nás rodiče budovali.
Jejich přístup se ukázal být zcela správný.
Sport pro nás nikdy nebyl jedinou šancí.
Přijde mi důležité o tom mluvit, protože kolem sebe vidím i kluky, kteří to měli jinak.
Hokej hráli z něčího rozhodnutí. Nebavilo je to, tím pádem jim to ani nešlo. Vydrželi třeba do osmnácti let, a pak stejně skončili. Nedokázali se prosadit. Ale co tomu obětovali? Téměř čtvrtinu života věnovali něčemu, co je nenaplňovalo.
Protože v jednu chvíli musíte hokeji darovat opravdu téměř všechen svůj čas.
Děsili jsme se toho oba dva stejně. Aspoň myslím.
Jakmile se naše jména potkala v zápise o utkání, bylo to špatně. Táta na čáře, já v útoku Pardubic. V dorostu k těmto setkáním čas od času došlo.
Věděl jsem, že v těch zápasech nic nepředvedu.
„Jestli to chceš hrát takhle, můžeš se jít rovnou svléknout,“ přijel mi táta říct na vhazování. Klidně si vzal puk od druhého čárového, aby mi to, tehdy ještě jako centrovi, mohl připomenout hezky zblízka.
Vím, že trpěl stejně jako já. V tu chvíli jsem měl ale opravdu největší chuť zmizet v kabině a už z ní nevycházet.
Spoluhráči ani protihráči mi to naštěstí moc sežrat nedávali, ale ani nemuseli. Jen si to představte. Jste na ledě a rozhodčí vám místo pískání radí, jak máte hrát. Respektive radí, spíše vás kritizuje. Ani jeden jsme se nedokázali soustředit sami na sebe.
Hrozný, hrozný, hrozný…
Táta mě ale uměl naštvat i zdravě.
Třeba když se u večeře zeptal: „Nebylo by dobré dělat něco navíc? Trochu si přidávat?“
Sice jsem se tvářil, že mě urazil, ale pak jsem dělal před usnutím kliky a dřepy do odumření svalů. Jako bych chtěl všechno dohnat za jeden den.
Bez toho, aby člověk „dělal něco navíc“, to totiž opravdu nejde. Podle mě je hokej o talentu třeba z dvaceti procent. Zbytek je o přístupu. Právě táta mi neustále nepřímo připomínal, že na to nesmím zapomenout.
Už jako dítě jsem si začal kreslit tabulky, do kterých jsem si psal cviky, které chci každý den odcvičit.
Když se to podařilo, mohl jsem si příslušné pole škrtnout.
Stala se z toho rutina.
Kliky, cviky na břicho, plank na zpevnění celého těla. Jakmile jsem s tím začal, chtěl jsem pořád víc. Viděl jsem, že to přináší výsledky. Najednou mi rostly svaly, měnila se postava, získával jsem sílu a s ní na ledě i výhodu.
Pokud bych cvičit nezačal, určitě bych se nedostal v kariéře do současného bodu. Vím to téměř jistě.
Zároveň je potřeba říct, že je dobré cvičit pod něčím vedením. Nikdo nejsme jako Jaromír Jágr, abychom mohli dělat jeho porce dřepů a kliků bez toho, abychom si ublížili.
Je fajn mít odborníka, který se na tělo sportovce podívá a silovou přípravu nějakým způsobem řídí. Pro mě to byl pan Ivan Svědík. Člověk, který napravil neduhy, které jsem sám na sobě svou nevědomostí napáchal.
„Ještě pár let a taky to může skončit tak, že už si nezahrajete,“ slyšel jsem od sportovního doktora už ve dvanácti větu, kterou slyšet nechcete.
Komplexní vyšetření ukázalo, že se celé moje tělo naklání na levou stranu. Tím směrem držím hokejku a tělo se k ní začalo ohýbat.
Právě tehdy jsme se s našimi rozhodli, že za panem Svědíkem budu chodit ne jen namátkově v rámci hokejové přípravy, ale pravidelně, a začali jsme pracovat na kompenzačních cvičeních. Rozhýbal má záda, která byla kompletně ztuhlá. Naplánoval mi cvičení, která měla pomoci vrátit mému tělu balanc.
Za dva roky jsem znovu absolvoval podobnou sportovní prohlídku. „Na jakou stranu držíte hokejku?“ zeptal se mě po kontrole doktor a já věděl, že se všechna práce tímhle směrem vyplatila.
V dnešním hokeji nestačí přijít na trénink a zase odejít. Respektive nestačí to na úroveň, na které bych chtěl hrát. Je třeba se sám sobě věnovat zodpovědně a pečlivě.
Rád se po tréninku naložím do ledové vody.
Poprosím maséry, aby pomohli ze svalů vyklepat únavu.
Správná forma odpočinku je pro tělo sportovce stejně důležitá jako cvičení samotné. Musím si na něj najít čas, být v tom důsledný.
Vím, že i v tomhle měl táta pravdu. Pokud chci být lepší než ostatní, musím být poctivější. Šikovnost mě nezachrání.
Navíc je lepší problémům předcházet, než je následně řešit.
Seděli jsme u televize a napjatě sledovali zápas.
Už jako děti.
Nečekali jsme na žádného hvězdného útočníka, nezajímaly nás zákroky brankářů. Čekali jsme, až se na záběrech objeví rozhodčí. Až se objeví táta.
Nebudu lhát, že jsme odmalička jeho úspěchy prožívali, vlastně to bylo trochu jinak.
„Tati, přivez nám maskota!“
Balil se na mistrovství světa a my žadonili. Nezajímalo nás, že jede na akci nejlepších z nejlepších a dokázal obrovskou věc. Nevěděli jsme, co to znamená, co vlastně dokázal.
Nám prostě bylo líto, že nám na několik týdnů odjede táta.
A chtěli jsme alespoň nového plyšáka.
Naplno jsem si celou tu slávu začal uvědomovat a užívat v roce 2010, tehdy se konala olympiáda ve Vancouveru a já ji doslova hltal. Nejen hokej. Seděl jsem u biatlonu, sjezdového lyžování… Zkrátka cokoliv běželo, to jsem sledoval.
No ale tátu hlavně, to je jasné.
Čekali jsme, až zavolá mamce s novinkami.
„Vypadá to, že si mě tu ještě nechají,“ informoval po základních skupinách. Znamenalo to, že si vedl dobře.
„Budu pískat zápas o bronz!“ přišla později další zpráva.
Byli jsme na to samozřejmě nachystaní. Já, sestra a máma. Naše obvyklá sestava na gauči v obýváku.
Vždycky jsme se těšili na první záběr, až se objeví v hledáčku kamery nám dobře známý muž v pruhovaném dresu. A tehdy ve Vancouveru byl zápas, kdy se patnáct minut zápasu na obrazovce ani nemihnul. To nebylo obvyklé.
Byli jsme nervózní jak při čekání na gól! Kde je? Co se stalo? Nezranil se, není mu dobře?
Vážně jsme si mysleli, že se muselo něco přihodit a musel ze zápasu z nějakého důvodu odstoupit.
A v tu chvíli se objevil. Přišla šarvátka před brankou, vletěl do ní, uklouzl a podmetl chudáka Michala Handzuše. „Ukázkové podražení!“ ozýval se hlas pobaveného komentátora z reproduktorů.
Smějeme se tomu dodnes, protože ta akce je pořád k dohledání na YouTube.
Pro mě je táta opravdu borec a uvědomuji si to čím dál víc. Fascinuje mě, že byl tak úspěšný v práci, naše rodina se díky tomu měla vždycky dobře, a ještě zvládal i kariéru excelentního rozhodčího.
Taky chtěl hrát hokej. Když to nevyšlo, našel si jinou cestu, jak se mezi nejlepší dostat. Naučil se sledovat hru z jiné perspektivy.
Nedovedu si představit, že bych ho v tomhle napodobil. Nechápu, jak vycvičené musel mít oko, aby nechyboval. Vždyť jsou to často milimetry v šílené rychlosti!
Poslouchat od něj kritiku nebylo snadné. Bylo mi to líto, pak jsem se bránil. Zároveň jsem vnímal, že je stejně náročný sám na sebe.
Viděl jsem to den co den.
Z Vancouveru mimochodem kromě maskota dovezl ještě jednu svátost. Několik pásek na hokejky! Může to znít vtipně, ale pro devítiletého kluka je to absolutní poklad.
Tátovi je někdo hodil do tašky omylem, podle mě je ani vzít neplánoval. Ale já měl najednou v kabině pásky z olympiády. A měl jsem jich rovnou několik! Bomba. Všichni mi záviděli.
Co dál?
Dříve nebo později tahle otázka v životě mladého hokejisty přijde.
Dříve nebo později je nutné se rozhodnout, jak s kariérou naložit. Jít si za tím, že budu profesionál? Zkusit to v Česku nebo v zahraničí?
Říkám dříve nebo později, protože to tak je. Někdo vyletí hodně brzo a někdo se k tomu propracuje postupněji.
Že nejste v šestnácti v reprezentaci vážně neznamená, že v ní nebudete v dospělosti. Pamatuji si, že třeba takový Honza Jeník v tom věku v našem ročníku rozhodně nepatřil mezi nejobletovanější talenty. Dneska má starty a góly v NHL za Arizonu.
U mě ta chvíle velkého rozhodnutí přišla před osmnáctými narozeninami.
Signály, že bych se jednou mohl hokejem živit, jsem v té době už měl a stejně to vidělo i moje okolí. Zároveň pořád byla na prvním místě škola. Otevíraly se vlastně dvě možnosti. Zůstat doma, nebo odejít do zámoří.
S mamkou i taťkou jsme to pochopitelně řešili.
Chtěl jsem zkusit Ameriku.
Dostal jsem nabídku od univerzity, což mě nadchlo. Jenže mohl jsem na ni odejít až za dva roky, a to bylo pozdě. V osmnácti bych v Pardubicích musel podepsat kontrakt a jako profesionál bych na americké univerzitě hrát nemohl.
Už jsem byl trochu smířený s tím, že zůstanu doma, a najednou přišla nabídka z Waterloo do USHL. Zjednodušeně řečeno je to nejlepší juniorská americká soutěž pro středoškolské hráče od sedmnácti do jednadvaceti let.
Doma jsem dostal jedinou podmínku: „Budeš dál studovat!“
Okamžitě jsem si sbalil věci, obrovskou tašku na celý rok a vyrazil dobýt USA. Byl jsem absolutně nadšený a musel se rozhodnout rychle, protože škola začínala už na konci srpna a nemohl jsem si dovolit ji zameškat.
Nějak jsem z původní komunikace nepochopil, že si mě berou jenom na zkoušku a místo si budu muset vybojovat… Naštěstí to dopadlo dobře.
Změnilo mi to život.
Naučil jsem se bránit. Naučil jsem se hrát ve třetí a čtvrté formaci a s naší domácí juniorskou soutěží v nesrovnatelné intenzitě.
Zároveň to nebylo jenom o hokeji. Musel jsem se o sebe postarat, začít pořádně mluvit anglicky. Ve škole jsem k sobě měl asistentku, která mi s jazykem pomáhala, všechno mi vysvětlovala a já se do toho díky tomu rychle dostal.
Bylo to skvělý.
V Česku jsem na dálku studoval třeťák, ale v Americe jsem dokázal hned po roce splnit zkoušky a uzavřít tamní středoškolské vzdělání. Po návratu domů jsem udělal testy a uznali mi to na stejné úrovni, jako je maturita.
Bylo to docela perné léto.
Po roce jsem se vrátil domů. Bylo mi čerstvých osmnáct, lákalo mě to oslavit s kamarády. Užívat si je, chodit ven. Místo toho jsem musel studovat a dělat autoškolu. A hlavně jsem na sobě dost tvrdě makal.
V konkurenci našeho juniorského týmu jsem pochopil, že jiná cesta do prvních dvou formací nevede. Bylo to důležité procitnutí, byl to další krok k tomu stát se profesionálem. Díky Americe přišlo včas.
A také jsem hned viděl, že za práci přijde odměna. Všechna dřina se totiž vyplatila. Hrál jsem přesilovky, oslabení, dvacet minut za zápas. A my pořád vyhrávali. Byli jsme dominantní a já fakt věřil, že tenhle tým může vyhrát kdykoliv a cokoliv.
Trenér nám opakoval svou oblíbenou frázi: „Skončíte sezonu tehdy, až sami budete chtít.“
Bohužel to bylo v prvním kole play off.
Tehdy byly v kabině slzy, nebudu říkat opak. Seděli jsme tam všichni mlčky a uvědomovali si cenu vítězství. Nakonec to byla asi dobrá zkušenost, ale tehdy to bolelo hodně. Cítil jsem se jako lídr, cítil jsem, že jsem zklamal.
Ačkoliv jsem se pak rozhodl vrátit do Pardubic a pokračovat v hokeji i ve studiu vysoké školy tady, dva roky v Americe mi opravdu změnily pohled na svět.
Samostatnost, kterou jsem tam získal, mi pomohla v posunu běžného života, ale i toho hokejového. Získal jsem sebedůvěru.
A taky si vydělal první peníze. Ne za hokej, za ten jsme žádné nedostávali. Vydělal jsem si pár dolarů za trénování dětí. Pořád ty bankovky doma mám.
Sport je hodně o zkušenostech. Vidím to v kabině na klucích kolem sebe. Mnozí z nich už ve vypjatých situacích byli tolikrát, že je znovu zvládají s větší lehkostí.
I já už jsem si ale něčím prošel a snažím se to využít.
Vím, že nic nepřijde ve sportu samo.
Ani vítězství v tenisovém zápase, kde jsem vedl 6:0 a 4:0 ve druhém setu. Ani pohár v soutěži, kterou jsme celou základní část válcovali.
Ani místo v sestavě mezi chlapy.
Po návratu do Pardubic jsem si na extraligu věřil, ale nefungovalo to. Celou sezonu jsme byli prakticky na sestup, ještě jsem se zranil, pak jsem chyběl kvůli mistrovství světa dvacítek. Vrátil jsem se a my ztráceli 14 bodů na předposledního.
Najednou se všichni chystali na zápas a já měl místo na tribuně.
Mrzelo mě to, jenže jak jsem si mohl stěžovat? Vždyť my fakt hráli o záchranu pardubického hokeje v extralize. Těžko můžu vyčítat trenérům, že do té situace nechtěli stavět devatenáctiletého kluka.
Musel jsem se k tomu postavit po svém. Dostal jsem další impulz. Musel jsem se zamyslet nad tím, jak tohle neopakovat.
„Nebylo by dobré dělat něco navíc?“
Jasně, stačilo sáhnout do paměti.
Kdykoliv jsem byl mimo sestavu, tak jsem svůj zápas hrál v posilovně. Šel jsem na sobě pracovat tak, abych byl příště zase o něco líp připravený. Znovu a znovu.
Po konci sezony jsem měl jediný cíl. Hrát a být platný.
S tímhle nastavením jsem měl nejlepší letní přípravu v životě. A po ní i nejlepší sezonu v životě. Skončila mistrovstvím světa dospělých. Nebral jsem to jako odměnu, snažím se z toho čerpat motivaci.
Podívat se do reprezentace znovu. Posunout svou kariéru zase o kus dál.
„Pozdravuj doma!“
Prakticky každý extraligový zápas jsem dostával od rozhodčích tenhle pokyn.
Jasně, že mě znají. A já znám je.
Stejně mi to přijde naprosto neuvěřitelné, co táta dokázal. Dvakrát týdně jezdili se Standou Barvířem na zápas a vydrželi to takhle nějakých pětadvacet let. Nikdy se nepohádali, nikdy neměli ponorku, pořád to milovali.
Dodnes se scházejí, pokecají si.
Odměnou za to mu jsou čtyři finále mistrovství světa, trojnásobná účast na olympijských hrách… Téměř tisícovka zápasů v extralize. Kéž bych se takovým číslům někdy alespoň přiblížil!
Jó, dobře, řeknu to… Byl fakt dobrej.
Táta je mezi sudími pořád osobností a je s nimi neustále v kontaktu.
Možná víc než já.
Během dospívání jsem se totiž s rozhodčími sem tam pohádat zkusil. Byl jsem kapitán, na ledě mi to šlo, myslel jsem si, že můžu všechno, a měl jsem pocit, že musím hovořit za mužstvo. Občas to bohužel byly řeči dost nevhodné a občas taky skončily desítkou za nesportovní chování.
Asi už vám je jasné, jak to pak u nás doma vypadalo.
„Ještě jednou a zařídím, abys další zápas vůbec nehrál!“
I tenhle pokyn nosím v paměti. Možná to pak někdy vypadá, že na střídačce nemám emoce. Mamka se sestrou se občas ptají, jestli mám vůbec radost, když se nám něco podaří. Jasně, že mám! Obrovskou!
Ale soustředím se sám na sebe.
Zjistil jsem, že mi to tak vyhovuje. Musí se stát opravdu něco výjimečného, abych se vytočil, třísknul hokejkou nebo šel do šarvátky.
Snažím se emoce držet pod kontrolou, být neustále myšlenkami ve hře a přítomném okamžiku.
S rozhodčími tedy mluvím jenom ve chvíli, kdy oni chtějí.
„Jak se má táta? Co doma?“
To byly v extralize jejich obvyklé otázky, vždycky mě potěšily.
Nemyslím si, že by mi někdy něco odpustili. Zároveň vidím, že když jsem k nim slušný, tak mě občas slovně usměrní a vysvětlí mi svoje rozhodnutí. A to je úplně skvělý, protože si na to příště dám pozor a je to v pořádku.
Upřímně, musel bych se stydět, kdybych dělal před rozhodčími nějaké scény. Už jenom proto, že jsou všichni starší než já. A ještě mě všichni znají.
Nehádám se.
Jenom ten jeden ofsajd nikdy nebyl. Nikdy. A táta to ví. Jenom to nepřizná.
Za tím si stojím.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází