Matěj Pulkrab

Vraceli jsme se na svoji polovinu hřiště rozehrát po vstřeleném gólu.

Po gólu, který jsem dal já.

Po mém prvním gólu za Spartu.

Rozhlídnul jsem se po tribunách a vtloukal si do hlavy, ať si tenhle výjev zapamatuju. Ať si ho užiju. A jo, i teď mi stačí zavřít oči a vidím to. Lidi všude okolo, nesourodé šumění potlesku a rachotu, ve mně spousta emocí. Proběhlo mi hlavou, že právě kvůli tomuhle za to stály všechny ty tréninky, cesty s mamkou na Strahov, stovky zápasů v nechutně brzkých ranních časech kdesi na druhém konci republiky, obětování klasických dětských lumpáren a většiny prázdnin, což zná každý, kdo jako malý sportoval.

Je to tady. Báječný pocit.

Roky jsem se jako malý fotbalista chodil na Letnou dívat na každý zápas áčka a říkal si, jaké to bude, jestli vážně jednou taky budu stát tam dole a hřišti.

Chtěl jsem jít na děkovačku po vítězném utkání. Chtěl jsem vnímat aplaus a fandění. Chtěl jsem slyšet své jméno vyvolávat tisíce lidí.

Najednou tam jsem a všechno se mi plní. Jdu do hry. Na hlavu mi sedá balon a já ho odrážím do brány.

První ligový start za Spartu, první gól, první vítězství…

V té chvíli mnou projelo strašně moc dojmů. Nepřeháním, chtělo se mi brečet, jakmile jsem si uvědomil, že stadionem zní „Maaaatěj Pulkrab.“

To jsem fakt já!

Měl jsem husinu. Neskutečné.

Tolikrát jsem si představoval, jaké to bude, ale realita předčila moje očekávání. Všechno se ve mně mísilo ještě dlouho po tom srpnovém utkání s Jabloncem, kdy jsem svou brankou přispěl k výhře 3:0.

Jo. Tohle je ono. Tohle jsem si celou tu dobu přál. Přitom stačilo tak málo a ani jsem třeba už fotbal nehrál…