Matej Rakovan

1:5

Když sedíte ve fotbalové kabině po takovém debaklu, máte dojem, že nic neumíte. Tím spíš, když jste gólman, který v zápase chytí jen jednu ze šesti střel.

Dřepěl jsem na svém místě a dělal to, na co jsem byl zvyklý z české a slovenské ligy. Koukal jsem do země a zpytoval svědomí. Tušil jsem, že se po tomhle výkonu ještě zvýší tlak, jemuž byl tým od začátku sezony vystaven. V Dundee United, které je vedle velkoklubů z Glasgow – Celtiku a Rangers – jedním z tradičních skotských týmů, to tak zkrátka je. Vše se dá přirovnat k Baníku Ostrava. Město je tvrdé a lidé v něm zrovna tak, velká část z nich je do fotbalu zažraná.

V momentě, kdy jejich klub hraje druhou ligu a už pět let marně bojuje o návrat do nejvyšší soutěže, byl každý podobný výbuch důvodem ke vzpouře.

Debakl přišel od Ross County, s nimiž jsme bojovali o první místo v tabulce, o to víc mě vše nutilo k zamyšlení. Co tu dělám? To jsem fakt tak špatnej, když mám po devíti startech sedmnáct inkasovaných gólů? Proč přestali spoluhráči po půl hodině bránit a začali to řezat úplně bez taktiky? Je tohle důvod, kvůli němuž jsem odešel do ciziny?

Najednou jsem uslyšel smích. Smích spoluhráčů, od kterých jsem čekal podobnou náladu, jakou jsem měl já.

„Co je, kámo? Co se děje?“

Obránce Steward Murdoch, střelec našeho jediného gólu, za mnou hned přišel, přitáhnul mě k tabuli, kde byl rozpis celé sezony a ukázal mi datum příštího soutěžního kola. Řekl jen: „Challenge“. Ber to jako výzvu. Další zápas je „the best pain killer“, nejlepší lék na bolest. Oni to tak prostě měli. My, Češi a Slováci, se ve výsledcích hodně hrabeme. Skotové vůbec. Jsou to řízci, otužilí frajeři, kteří vše rvou silou a nelámou si hlavu s nějakým velkým stylem. Za týden jsme prohráli 0:2 a zase je to vůbec netrápilo.

Jeden velký rozdíl jsem ale vnímal. Vše jsem sledoval jen z lavičky a na tomhle se už do konce mého angažmá v Dundee United, které trvalo všehovšudy půl roku, nic nezměnilo.