Matouš Maxmilián Venkrbec

Ten opojný pocit, když dáte gól a bouří plné tribuny…

U nás v Olomouci, odkud pocházím a kde jsem od dětství hrával, ještě tomuhle rachotu dodávaly kulisy stařičkého plechového zimáku. Když se to sešlo, byl to vážně randál jako hrom. Celé mládí jsem netoužil po ničem jiném než ho způsobovat. Být tím, kdo střílí důležité branky, po nichž se v radostí napěchovaném stadionu třese vzduch.

Žral jsem hokej. Byl jsem do něj zapálenej jako blázen. Pořád jsem byl s bráchama a dalšíma klukama na hřišti, a když ne, mydlil jsem aspoň doma míčkem o skříň. Psal jsem si tabulky, vystřihoval články a miloval Pavla Bureho. Typologicky byl sice úplně jiným hokejistou než já, ale mému obdivu k němu tohle nijak nebránilo. Díky němu dodnes fandím Floridě, kde během mého dospívání hrával.

Jsem z pěti dětí, ovšem nejstarší sestra byla od narození postižena syndromem Prader Willi a ve svých dvaceti zemřela na srdeční selhání. Bráchové, z nichž je jeden starší a dva mladší než já, měli vždycky hodně různých zájmů. Všichni chodili do skauta a hráli na hudební nástroje, já ne. Já u všeho vydržel maximálně dva roky, nic se v mých očích nevyrovnalo hokeji. Nic.

Hokej, hokej, hokej.

Tím, že táta trénoval, mě i často brával s sebou a já tak na zimáku mohl trávit spoustu času i mimo tréninky. Mezi lety 1999 a 2001 byl navíc asistentem ve Vsetíně, takže jsem jako dítě přímo v šatně sledoval Dopitu, Pateru, Procházku a další osobnosti, půjčoval jsem si lapačku od Čechmánka, poznal jsem atmosféru na Lapači, oslavy titulu… Samé silné zážitky. Snad i proto mi hokej odmalička šel, chtěl jsem v něm něco dokázat. Sbíral jsem hodně bodů, ještě s jedním dvěma spoluhráči jsme byli od zbytku týmu odskočení a moje přirozeně mohutná postava a síla se mi hodila. Tušil jsem, že bych díky tomu všemu mohl mít zajímavou kariéru. Ne úplně top, protože v mládežnických reprezentacích jsem patřil do širšího výběru, nikdy jsem si nezahrál na mistrovství světa, ale na extraligu jsem si věřil. Zvlášť když jsem od sedmnácti postupně začal naskakovat i v prvoligovém olomouckém áčku.

Zkrátka nic nenasvědčovalo tomu, že bych měl s hokejem v jedenadvaceti skončit.