Michael Foltýn

 
Nebudu vám kecat. Utíkal jsem před policajtama.

Fakt jsem s nima nechtěl nic řešit. Určitě by mě odvezli na záchytku a to bylo to poslední, o co jsem stál. To by mi rodiče dali.

Koncem června 2016 se spoluhráčovi narodilo dítě. V Třinci nám končila příprava, tak jsme ho vyrazili zapít. Jak už to ale v podobných případech bývá, semlela se rvačka. V baru jsme narazili na frajera, co si chtěl na hokejistech něco dokazovat, provokoval a já si ho vytáhnul ven.

Najednou jsme si všimli blížících se uniforem. Zmagořil jsem, nenapadlo mě nic lepšího než zdrhat.

Utekl bych jim. Byl jsem běžec, když jsem do toho šlápnul, nikdo by mě nechytil. Jenže já si na jednom místě, kde jsem se mohl vydat třemi směry, vybral ten nejhorší. Schody dolů vedoucí okolo jednoho z místních činžáků.

Pár schodů, plošina, pak zas dalších pár a takhle několikrát za sebou.

Rozběhnutý jsem první část přeskočil. V letu jsem při dopadu udělal kotoul a z něho jsem chtěl pokračovat dál. Jako Indiana Jones. Ztratil jsem ale balanc a podlomila se mi pravá noha. Seknul jsem sebou, ještě jsem se stačil zvednout, ale jak jsem se o tu nohu opřel, bylo to ještě horší. Měl jsem na sobě roztrhané džíny, takové ty co se nosí, když jdete posedět, a zrak mi sjel na rozpáranou díru, z níž trčelo koleno.

Úplně bokem. Jako byste ho vyndali. Mezi stehnem a holení jsem měl prázdno. Mezeru. Prohlubeň.

Hlavou mi blesklo, že je asi průser, když je koleno jinde než noha, co?

Jen jsem na to zíral, ještě jednou jsem se chtěl zvednout, ale nešlo to. Noha vůbec nefungovala. V ten okamžik na mě kleknul policajt a začal mě poutat.

Spustil jsem na něho těmi nejsprostšími výrazy, jaké si můžete představit. Bolelo to totiž jako prase. Hulákal jsem, ať mě nechá, že mám v prdeli koleno. Nevěřil mi, nebo mu v tu chvíli nedocházelo, co to blábolím, když jsem vteřinu předtím sprintoval a dělal kotouly.

„Vy fetujete?“ řval na mě.
„Nefetuju, ty vole, mám vyhozený koleno!“

Až pak se mi podíval na nohu a všimnul si, že nekecám. I on se zhrozil, jak to moje noha vypadá.

V tu ránu přestal řešit, proč mě honil, a volal záchranku. Doběhli další policajti i moji spoluhráči, kteří jim museli odevzdat občanky, jedinou pokutu jsem ale dostal já. Za výtržnictví. Zaplatil jsem ji ale až v nemocnici, kam mě odvezli. V sanitce jsem se několikrát pozvracel, to ještě z toho všeho, co jsem vypil. Taky z jehel, které do mě píchali na umrtvení nohy. Nesnáším injekce a než jsme dorazili, byl jsem opíchanej jak levná děva u cesty. Koleno se mi hned snažili nahodit zpátky, ale nešlo to.

Sice mě mix alkoholu a léků solidně umrtvil, přesto jsem moc dobře cítil, jak mi ho na pohotovosti vraceli. To jsem se poblil znova.

Bolestí.

Schytal to doktorův plášť. Nic moc dalšího okolo sebe jsem nevnímal, ale jedno slovo z jeho úst jsem zaslechl.

Amputace.

V tu chvíli ve mně hrklo. Chtěl jsem se zase sebrat a zdrhat, ale hned mi došlo, že v tomhle stavu bych vážně nikam daleko neutekl. Z útržků slov, které se do mé omráčené mysli provrtaly, jsem taky pochopil, že amputace by byla ve hře, kdyby koleno zůstalo ještě chvíli vyhozené. V tu chvíli by se totiž nevratně ucpaly tepny a hrozil by úplný konec.

Dostal jsem dlahu a přítelkyně s kamarádem, kteří pro mě přijeli, mě nad ránem odvezli domů. Seděl jsem v taxíku s nataženou nohou a z telefonu slyšel, jak mi nakládá mamka, jíž přítelkyně hned v noci volala. Vynadala mi jako nikdy. Kdyby se mohla teleportovat, jen aby mě profackovala, udělala by to. Byl jsem pořád pod oblbováky, ale moc dobře si pamatuju, jak mě sjela.

Když jsem se dopoledne probudil, zhrozil jsem se, že to byl šílenej sen. Fuj.

Zahýbal jsem levou nohou. Dobrý.

Teď pravou… Do prdele!

Tak on to nebyl sen.