Michaela Kloudová

www.genster.cz


„Prosím vás, vy buďte ráda, že vůbec ještě chodíte.”

Věta z úst lékaře, který si zrovna prohlížel můj rentgenový snímek, mě poslala do kolen. Doslova mě zmrazila.

Ještě čtrnáct dnů po tomhle sdělení jsem nebyla schopna najít pravdu. Netušila jsem, co přesně tahle slova znamenají. A hlavně, co se bude dít dál. Skončí tím snad můj aktivní život? Co když budu muset seknout se sportem, který mám tak ráda?

Až následná vyšetření na CT postupně odhalovala, jak velké štěstí jsem v tu osudnou chvíli měla. Stačily pouhé tři milimetry a klínovitá zlomenina jednoho z obratlů by mi bývala přerušila míchu.

Na koních jezdím odmala, je to má vášeň. Když jsem ale tehdy na tréninku spadla ze sedla na vlastně hodně jednoduchém parkurovém skoku, vůbec mě nenapadlo, jak fatální následky pro mě tenhle pád mohl mít.

Kůň se krátce před překážkou rozhodl nevyšvihnout do vzduchu. Zastavil se zhruba v polovině skoku a na to prostě jezdec není připraven. Jako byste na kole zmáčkli přední brzdu, nezmůžete najednou vůbec nic. Přeletěla jsem mu přes hlavu a rozrazila dřevěné klády překážky. Jednu z nich mi kůň setrvačností vlastního těla hodil přímo na záda.

Vyražený dech a bolest jako blázen. Tohle si pamatuju naprosto přesně.

A taky šok. Šok, který v tu chvíli musíte umět hodit za hlavu.

V předklonu jsem se těžce sbírala na nohy. Za každou cenu jsem se snažila co nejrychleji postavit a dát splašenému koni, kterého po kolbišti naháněl trenér, najevo, že pánem jsem tady já a tohle si příště nesmí dovolit. Musela jsem okamžitě zpátky do sedla a vynutit si jeho poslušnost.

Problémy a vážné zranění se projevily až po tom, co trénink skončil. Na pohotovosti mi bez jakéhokoliv rentgenu řekli, že mám záda jen naražená, a poslali mě domů. A já tak už po pár dnech znovu cválala v sedle nebo hrála tenis.

Přes den jsem totiž fungovala docela normálně, obrovské bolesti se vracely vždy až navečer. Nemohla jsem stát, sedět, ležet, a nakonec ani chodit. Jen jsem do sebe rvala prášky na bolest, které postupem času stejně přestaly zabírat.

Až můj fyzioterapeut, kterého jsem po měsíci trápení navštívila, všechno rozsekl. Odmítl se mě dotknout, dokud neuvidí rentgen. Byl to první člověk, který začal mou situaci řešit, a nejspíš taky člověk, který zachránil můj aktivní život. Jak se později ukázalo, jakýkoliv špatný pohyb nebo nešťastné zaškobrtnutí mě tehdy mohly poslat na vozík. Aniž bych o takové hrozbě vůbec měla ponětí.

Když se tohle všechno dozvíte, úplně se vám zhroutí svět. Tedy alespoň já to tak měla.

Pád z koně mě vrátil do pubertálních let, kdy jsem sama sobě neuměla říct, co od života vlastně očekávám. Měla jsem najednou čas přemýšlet o tom, co bude.

Vždycky jsem chtěla být úspěšnou manažerkou ve velké firmě, v té době to taky vypadalo, že se mi to může podařit. Pracovala jsem v jedné z největších korporací v Česku, ale během měsíců léčby a náročných rehabilitací jsem se najednou sama sebe začínala ptát: Vážně to takhle chci?