Michal Březina

Chci hrát hokej a být jako Jarda Jágr.

Určitě jsem nebyl jediný malý kluk, který se po finále olympiády v Naganu otočil od televize a vyslal směrem k rodičům podobnou větu. A tutově to s drtivou většinou děcek dopadlo stejně jako v mém případě úplně jinak.

Táta přitom souhlasil, ale jen pod podmínkou, že mě nejdřív naučí bruslit. Že se věnoval krasobruslení v éře Jozefa Sabovčíka a Petra Barny, našich mistrů Evropy a olympijských medailistů, jsem zjistil až zpětně. Musel pak na vojnu, ty dva roky nesl nelibě a pak už se nevrátil. Celkem ho sebralo, že se sportu nemohl věnovat naplno a nechal toho. Do chvíle, než jsem mu dal v sedmi letech důvod vrátit se k tomu, co měl tak rád.

Nakonec jsem nikdy v hokejovém týmu nehrál, jen v přípravce. Doma a na chodníku před barákem jsem sice pořád střílel s tenisákem o zeď, ale na ledě mi to nic moc neříkalo. Na rozdíl od toho, když mi táta ukázal, že se dá skákat. Přišlo mi to lákavější, než abych se strkal někde u mantinelu a snažil se soupeři vzít puk.

Na krasobruslení mě oslovila individualita. Naplňoval mě pocit volnosti, kdy můžu vytvořit, co chci.

Nezměnilo se to ani potom, kdy jsem jako dítě, které chodilo trénovat do brněnské haly Rondo, začal silně vnímat, že na mě ostatní koukají jako na protipól hokejistů. Přiznávám, kolem jejich šatny jsem vždycky jen rychle proběhnul se zadrženým dechem, protože jsem nemohl vydržet smrad zpocených riban, ale jinak jsem měl dojem, že jsme v mnohém stejní. Ráno jsme vstávali ve čtyři, abychom mohli jít co nejdřív na led. Ve stejnou dobu, brzy po obědě, jsme opouštěli školu kvůli odpolednímu tréninku.

Od začátku jsem si ale uvědomoval, že zatímco hokejisté jsou pro všechny chlapi a zástupci národního sportu, na krasobruslaře zbydou předsudky. Byl jsem ve škole jediný, takže jsem při jakémkoliv rozdělení automaticky spadal mezi holky.

Brali mě jako zženštilého zástupce sportu, který nikdo nesleduje.

Přispělo k tomu, že jsem nechodil na tělocvik, místo něj jsem trénoval tři hodiny denně na stadionu. Spolužáci si mysleli, že neumím hrát fotbal nebo basket a začali mi říkat „Bruslařka“. Já přitom mydlil venku na ulici všechny sporty, školu jsem k tomu nepotřeboval. Ne, neměl jsem z toho mindrák, ale občas jsem přišel domů naštvaný.
Rodiče vycítili, jak se s reakcemi okolí peru, a v klidu mi vysvětlili, abych si uvědomil následující věci:

1. Sportuju pro sebe a je jedno, co dělám, pokud mě to baví.
2. Když do toho dám srdce, dostanu ze sebe to nejlepší.
3. Jednou se mi třeba něco povede, na rozdíl od těch, kteří se smějí.

To se nakonec stalo.

Začal jsem se objevovat v televizi a ostatní mě brali jinak. Podvědomě vycítili, že to, co dělám, není úplně lehké. Na střední škole mi sice říkali pro změnu „Bruslička“, ale v tu dobu už šlo o kamarádskou přezdívku.

Zmizel i pocit samoty. V Brně vznikla parta několika bruslařů, všichni kromě mě jezdili sportovní dvojice a byli namakaní. Museli být, protože zvedali partnerky nad hlavu a drželi je tam jednou rukou. Ten nejsilnější zvládal sto padesát kilo na benč, víc než jakýkoliv hokejový junior v okolí.

Vytváření protipólů postupně vymizelo. Byl jsem za to vděčný, protože srovnávání nemám rád.

Jakmile se dostanete na úroveň, kde soupeříte s nejlepšími, uvědomíte si, že je fuk, co děláte. Vždycky ze sebe musíte vydat maximum. Pokud mám být konkrétní, ani náhodou si nemyslím, že by bylo krasobruslení těžší než hokej.

Pár let kariéry jsem trénoval v New Jersey a seznámil se díky tomu s Patrikem Eliášem. Můj tehdejší ruský trenér Viktor Petrenko byl kamarád s útočníkem Iljou Kovalčukem, vzal mě na zápas NHL a já se tak dostal i k jednomu ze svých dětských idolů.

Při jedné z debat jsme se pak pro někoho možná překvapivě shodli na tom, že oba sporty spojuje tvrdost.

Viděl jsem, jak Patrika narazili na mantinel a způsobili mu otřes mozku. Ale pamatuju si i čínskou sportovní dvojici na olympiádě v Turíně 2006, kde partnerka spadla při odhozeném čtverném salchowu, rozplácla se o led, urvala si vaz v koleni, a ještě se hlavou třískla o hrazení. Po chvíli se zvedla, dojela program, a pár bral nakonec stříbro. Na Skate Kanada zase jeden Rus zahranil při zvedačce tak blbě, že partnerka po pádu ležela čtyři týdny v kómatu.

Když chce někdo do detailu vysvětlit, v čem je krasobruslení tvrdé, poprosím dotyčného, ať se bez chráničů postaví na led, vyskočí a spadne přímo na zadek. Nebo ať se naplno rozjede a zkusí se ve dvacetikilometrové rychlosti odrazit do vzduchu a zabalit se.

Nikdo z těch, co mají pusou plnou řečí, to ještě neudělal a myslím, že ani neudělá. Takže když někde slyším, že krasobruslení není sport, většinou nad tím mávnu rukou. Říkají to jen lidé, kteří neví, co je sport.