Michal Broš

Uličkou velkého jumbo jetu se řítil obtloustlý umolousaný Ind. Už už jsem si říkal, že volné místo vedle mě v prostřední řadě sedaček zůstane neobsazené, ale na poslední vyzvání přiběhl on. Chlapík kolem padesáti, jak si dával nahoru kufr, zpod trička mu vyčuhoval pupek, a i když si odmyslím jeho poněkud jetý odér, v ruce žmoulal sendvič s lososem a cibulí. O moc víc aromatičtějších věcí si do letadla vzít nemohl. Sotva sváču polknul, usnul. Já se vedle něho nemohl ani hnout celé první čtyři hodiny letu. Letu z kanadské Alberty, kam jsme na začátku devadesátých let cestovali s reprezentací do osmnácti let na Viking Cup, prestižní mládežnický turnaj.

Když se Ind probral, omlouval se. Prý že je doktor, šéf lékařského konzilia pod dětským fondem UNICEF, a že v Kanadě teď měli několikadenní sympozium a on trochu přepísknul poslední noc. Ožral se a vůbec nespal.

Sorry, buddy. Ale za to, že tu se mnou musíš vydržet, mi ukaž ruku…

Podal jsem mu ji.

Zkoumal mi dlaň, promačkával ji z malíčkové hrany a mračil se. Prý že se mu nelíbí můj vnitřek. Zvenku že vidí velkou sílu, ale uvnitř si prý nesu dost výrazné problémy. Vnitřnosti, hlavně žaludek.

„Nebývá ti zle?“
„Jo občas mě bolí břicho, ale to snad každého, ne?“
„Ne, tohle není sranda. Vážně si dej bacha.“

Říkal jsem, že je to blbost. A on že ne, že má schopnosti tohle poznat. Kdysi mu prý jeho guru předpověděl, že bude trávit život v zimě a tam, kde je bílo. A on, ač pocházel z Dílí, má už roky skutečně kancelář v kanadském Saskatchewanu, věčně zasněženém místě.

Hmm, pěkný. Stejně jsem na tenhle zážitek brzy zapomněl.

Až za pár let jsem si ho vybavil. Od té doby věřím, že někteří lidi fakt mají i schopnosti prokouknout vás jen podle hmatu.