Michal Hamršmíd

Hned jsem věděl, že jsem v hajzlu. Když vám praskají kosti, poznáte to.

Asi minutu před koncem zápasu o titul mistra světa v Portugalsku před deseti lety mi Dagestánec překopnul ruku. Natřikrát. Zvedal jsem se zrovna ze země a asi jsem byl povolený, nebo mě holt holení trefil tak šikovně, že to místo jednoduše prdlo.

Nevzdal jsem se.

Drželo mě vědomí, že konec duelu se blíží a já už nasbíral dost bodů k tomu, abych na ně vyhrál. Tohle nesmím pustit, opakoval jsem si. Tohle už musím nějak odválet, protože nehodlám opakovat, co se stalo rok předtím. Se Sergiem Ghilescu jsem chvíli před vypršením času jednoznačně vedl, načež jsem dostal ránu na pusu a chránič zubů mi roztrhnul ret. Rozhodčí zápas ukončil.

Co jsem mohl dělat, když jsem prostrčil jazyk skrz.

Takže ne. Podruhé už jednoduše nemůžu skončit tak malý kousek od vítězství. Nehodlám opakovat stejnej osud. Nějak to tu doválčím. Prostě to dám.

Soupeř poznal, že moje ruka je v prdeli, ani jsem ji nezvednul. Udělal ale chybu. Chtěl mě rychle dobít, byl moc hrrr a já ho díky tomu dokázal dostat pod sebe a zalehnout.

Měl moře času, jak si mě připravit a dodělat, neustál bych to, ale scházela mu trpělivost. Ubránil jsem se. Jen jsem čekal, až rozhodčí zápas ukončí, zbytek mi splynul do jediného vjemu. Pocitu bolesti. Ani nevím, jestli mi připnuli pás, byl jsem úplně mimo. Vzpomínám si akorát, jak jsem se bolestí zakousnul trenérovi Poborskému do ruky a pak jel rovnou do nemocnice. Byl jsem úplně v pytli.

Předloktí mi zadlahovali a poslali mě do Česka, kde mi léčbu napoprvé podělali. Prý není třeba operace, stačí sádra. Čtyři týdny to tedy dál bolelo jako prase, než mě ve Vojenské nemocnici hned po sundání poslali rovnou na sál. V ruce mám od té doby dlahu a osm šroubů, ale jak jsem ji měl předtím dlouho špatně zafixovanou, chybí mi v ní potřebná hybnost. Některé cviky proto vůbec nezvládnu a musel jsem si najít i jinou formu tréninku. Kolikrát mě dodnes bolí, když tím spravovaným místem bouchnu.

Jenže ránu dokáže dát každý, ale jestliže se chceš dostat na vrchol, musíš rány umět i přijímat.

Jistě, podobných citátů už jste slyšeli spoustu. Já ale v tenhle věřím. Hodně mě kdysi ovlivnila biografie Wayna Gretzkého, nejlepšího hokejisty všech dob. Pamatuju si z ní pasáž, kdy jako mladý s Edmontonem prohrál finále Stanley Cupu proti Islanders. Prý čekal, že nejhorší bude projít kolem šatny radujících se soupeřů, ale když ji míjel, zahlédl jen radost manželek a manažerů. Hráči posedávali po lavicích, jednoho šili, druhý si ledoval koleno, dalšímu omotávali zlomeninu. Tehdy prý poznal, že tohle je daň za vítězství. Oběť. Euforie vydrží jen krátkou chvíli, ale abys něco skutečně vyhrál, musíš toho dost skousnout. Musíš umět i inkasovat.

Tohle není jen motto mého zápasení. Charakterizuje i můj život. Kolikrát jsem v něm dostal na hubu, všechny bolesti mě ale posunuly dál. Díky nim jsem se stal člověkem, jímž jsem dnes.

A přesně díky tomuhle přístupu jsem získal svůj pás mistra světa, jehož si opravdu vážím.

Vážím si ho kvůli způsobu, jakým jsem k němu došel, ne proto, jaký symbolizuje titul. Vždyť svět bojových sportů má mraky asociací, je těžké rozlišit, jaký úspěch je vlastně nejvíc. Jediný šampion, který dnes má zvuk, je ten z UFC, jenže to ještě za mých časů nemělo moji váhovou kategorii.

Největší odměnou z hlediska výsledků tak pro mě je, že jsem se deset let držel v top ten evropských zápasníků. Z Čechů byl André Reinders na měsíc desátej, Karlos Vemola vydržel v desítce jen pár měsíců.

Já deset let.

Dva roky jsem byl druhej, dalších pět let jsem se držel do třetího místa, i proto si mě všimli za mořem. V Kanadě tehdy chtěli své prostředí ozvláštnit někým z Evropy. Vítali mě s respektem. Dostal jsem smlouvu, podle níž jsem mohl zápasit exkluzivně jen u nich, starali se o mě, měl jsem od nich trenéry, ubytování i peníze za zápasy.

I McGregor byl tehdy v tabulkách níž.

Když jsem zápasil na Celtiku v Glasgow, kde on je doma, hlavní zápas večera jsem šel já. Od těch časů ale svoje renomé skvěle vyhypoval. Využil toho, že nastoupilo pay-per-view, procenta z plateb za každého, kdo si zaplatí sledování zápasu v televizi. Kvůli tomu už dnes nechodí ti nejlepší s nejlepšíma.

Chodí proti sobě ti marketingově nejzajímavější.

Lidi na to nadávají, ale co zmůžou? UFC je firma, která musí vydělávat. Zaprvé, ti kluci pořád něco umějí, ať třeba nejsou úplně ti nejlepší. A když McGregor, díky tomu, jak se chová, vydělá asociaci miliardu dolarů za zápas, proč by nasazovala někoho, kdo jí vydělá pět milionů? Je to byznys.

Třeba bych se do těchto pater taky nakonec dostal, ačkoliv český zápasník nikdy nebude tak zajímavý. Jenže já v Kanadě nakonec stihnul jen jediný zápas.

Pak přišlo moje období temna.