Michal Jeřábek

Řval trenér. Řval sportovní ředitel. Řvali po nás úplně všichni.

Vzduchem létalo všechno, co měl kdo zrovna po ruce.

Připadali jsme si do jednoho jako úplní idioti.

Takhle to vypadalo o přestávce zápasu proti Mladé Boleslavi v naší kabině. Místo abychom s Teplicemi bojovali o evropské poháry, tekli jsme v poločase úvodního zápasu nadstavby na vlastním hřišti 0:6. A zdaleka to ještě neměl být konec.

Začali jsme zápas totálně debilně. Už ve třetí minutě to bylo 0:2 a pak nás srazil gól, jaký do té doby snad nikdo nikde na světě neviděl. Z útočného rohu vyběhli čtyři soupeři a šli sami na naši bránu.

Byli jsme najednou v totálním loji. Sebevědomí na nule. Člověku se v té chvíli jen honí hlavou, jak je soupeř někde úplně jinde. Hráči Mladé Boleslavi byli všude dřív a hlavně jim všechno vycházelo. My se navíc po přestávce měli vrátit na hřiště jen v deseti, bez vyloučeného spoluhráče.

Přestávkový řev plný sprostých slov postupně přešel do hrobového ticha. Mlčky jsme jen seděli a koukali do země. Byli jsme úplně na dně a nenašel se mezi námi nikdo, kdo by to vzal na sebe a dokázal říct něco, čím by nás uklidnil.

Zcela upřímně, napadá vás snad, co se v takovou chvíli dá říct?

To, co jsme tehdy na hřišti předváděli, byla ostuda, jaká v Česku neměla obdoby.

Zápas nakonec skončil 0:8. Jako stoper totálně rozebrané obrany jsem byl všem pro smích celých devadesát minut.