Michal Kempný

Draisaitl 29.

Jmenovka a číslo na dresu výběru Evropy, na ně jsem byl upnutý. Stejně se mi každým krokem vzdalovaly. Ještě jsem se snažil skočit do přihrávky směřující na Leona Draisaitla sprintujícího do úniku, ale puk mi proletěl nad nataženou hokejkou. Stačil jsem se zvednout na nohy, zabrat ještě jednou, podruhé a… Nic. Nic víc už se v tom zápase neudálo.

Pro hokejového obránce asi není horší pocit, než když šlape za soupeřovým útočníkem, který ujíždí na jeho branku. Ta bezmoc, kdy víte, že už ho stejně nechytíte. Jen doufáte, že mine. Že se netrefí. Že ho třeba na poslední chvíli zvládnete nějak rozhodit.

Draisaitl nám nedal sebemenší šanci. Jeho střela švihem byla nekompromisní a my tak právě v prodloužení prohráli druhý zápas na Světovém poháru 2016. Prohráli jsme ho po mojí chybě.

Poprvé v životě jsem hrál v nastaveném čase tři na tři, což v té době byla novinka, která k nám ještě z Kanady nedorazila. Udělal jsem nesmyslnou věc, kterou při takhle malém počtu hráčů prostě udělat nesmíte. Místo abych podržel puk a rozehrál ho, zkoušel jsem v útočném pásmu vystřelit od mantinelu. Brankář ránu vyrazil přímo k jednomu z protihráčů a ten našel rozjetého Draisaitla, s nímž jsem se nestihl vracet.

Zbytek už znáte.

Nebylo to poprvé, co jsem na ledě něco takhle zadrbal. Poprvé a ani naposledy. Od té chvíle jsem ale zůstal úplně zlomený.

Přitom všechno začalo tak skvěle. Ještě před startem tohohle turnaje plného nejlepších hokejistů světa jsem si připadal jako ve snu. Poslední dva roky kariéry jsem měl parádní. Brněnskou Kometu jsem opouštěl s pocitem, že jsem se vypracoval v jednoho z jejích nejdůležitějších hráčů, v Omsku jsem získal spoustu sebevědomí a na svém prvním mistrovství světa v Moskvě 2016 jsem ze sebe měl báječný dojem. Vedl nás pan Vůjtek, což je trenér, pod kterým je radost hrát. Dodnes mě žere vzpomínka na čtvrtfinále, v němž jsme přišli o postup gólem z ofsajdu a následně v nájezdech. Tehdejší parta kluků si zasloužila víc, i za to, jaký hokej jsme předváděli. Pro mě osobně se ovšem stal tenhle šampionát potvrzením, že jdu správným směrem. Po něm jsem si vybíral z nabídek z NHL a na zářijový Světový pohár jsem byl vybraný už do první nominace s tím, že o mně prý vůbec nebylo pochyb. Měl jsem být klíčový bek pro tvorbu hry. Tlak, který na mě byl tím pádem kladen, jsem přijal. S radostí přijal, vždyť přesně tohle jsem chtěl, v téhle roli jsem se viděl.

Jen jsem si to všechno možná připouštěl až moc, zodpovědnost jsem vnímal až moc silně.

Projevilo se to třeba na mém letním tréninku. Abych nic nepodcenil, nedokázal jsem si odpočinout. Ráno na led, pak do posilovny, odpoledne znova. Jednou v kabině Komety mi Martin Erat radil, ať to tak nepřeháním, že makám až moc. Nezdravě moc.

Ne, já musím. Abych byl na Světový pohár připravený, odpověděl jsem mu.

Jsou to dva roky a mně připadá, jako bych byl tehdy někdo úplně jiný. Nedokázal jsem poslouchat své tělo, a i když jsem se cítil unavený, ždímal jsem se, co to dá. Musíš! Musíš!

Bylo to na škodu.

Herně se mi podařily první dvě přípravy s Ruskem, v Pittsburghu proti výběru mladíků Severní Ameriky už to na menším hřišti nebylo úplně dobré a se startem turnaje jsem si najednou připadal zvláštně.

Poví vám to každý. Zásadní roli hraje psychika.

Hned při svém úvodním střídání během prvního zápasu s Kanadou jsem totiž začal tak, že jsem dostal puk na modrou. Vyplašenej jsem ho z jedničky hned chtěl poslat na branku, a protože jsem vystřelil jen po ledě, bek mi ránu zblokoval a okamžitě přihrával rozjetému Crosbymu. Ten, místo aby zůstal se mnou, už měl dávno dva kroky náskok. Ujel mi.

Ahoj Michale, vítej v Americe. Tohle je ta světová extratřída.

Aspoň že gól hned nedal. Na konci první třetiny mě pak ale uvítal ještě jednou. Vyjížděl jsem zpoza branky rozehrát a vymýšlel jsem. Zase jsem vymýšlel, jako už tolikrát. Mohl jsem dát puk na střed, kde jsem měl volného spoluhráče, ale to bych nebyl já, abych nechtěl zkusit něco navíc. Jenže Crosby, který mě stíhal, moc dobře ví, jak se postavit, aby soupeře dostal do co nejhorší pozice. Obral mě. Jedna přihrávka, druhá, a než jsem se zvednul z ledu, se sirénou jsme schytali třetí gól, zřejmě zlomový pro vývoj utkání.

Další zápas zakončilo ono prodloužení s Draisaitlovým únikem.

Během kariéry jsem udělal spoustu chyb. Přesně takových jako tyhle dvě. Viditelných, jednoznačných. Nikdy ale v kulisách, jaké měl Světový pohár, v zápasech, které sledoval celý hokejový svět.

Nikdy s vědomím, že jsem si na sebe naložil až moc velkou zodpovědnost za hru národního mužstva.

Nikdy v týmu plném kluků z NHL, které jsem ani pořádně neznal.

Vždyť já se spoustě z nich těmihle námazy vlastně představil…

Ty dvě rány do mé sebedůvěry mě zničily. V posledním utkání proti Američanům jsem skončil jako sedmý bek a v tu chvíli mi ani tolik nevadilo, že spíš sedím na střídačce. Byl jsem tak rozebraný, že mi stejně připadalo, jako bych zapomněl hrát hokej. Dostal jsem se do stavu, že jsem ani nevylézal z pokoje, když jsem nemusel. Všichni jsme v Torontu měli rodiny, kluci chodili po hezkých místech, po odpoledních jezdili na výlety a já radši tři čtyři hodiny po tréninku prospal, než abych se viděl s našima, ségrou a švagrem. Bydleli jsme po jednom, což pro moji mysl vytvořilo vyloženě psychologickou ordinaci.

Jen já, moje výčitky a čtyři stěny.

Strašně, strašně moc jsem si své chyby bral. I když to bylo úplně zbytečné, pořád jsem si procházel, co jsem měl udělat jinak, a trýznil se pomyšlením na to, jak jsem týmu pokazil šanci vyhrát a postoupit dál. Celé jsem si to bral vyloženě osobně. Spoluhráči se ke mně přitom zachovali úžasně. Než abych od kohokoliv cítil naštvání, slýchal jsem, ať na to kašlu. Že se to stane.

Jo, fajn, chlapi, děkuju, ale stejně… Já sám vím, že jsem to podělal.

Navíc i když člověk nechce, zabrousí na internetu na články a diskuse a přesně ví, co tam najde. Že je kopyto, že na to nemá. To vám nepřidá.

Zašel za mnou Ondra Palát a radil mi, jak všechno hodit za hlavu. Že v NHL na podobné starosti není čas. Nemá smysl patlat se ve vlastních chybách, když další den následuje jiný zápas. Samotnému mi je tohle jasné, vím, že nejlepší pro hokej je splachovací povaha, jenže já takový nejsem. Z tohohle pohledu jsem ještě ani nebyl připravený na prostředí, do něhož jsem se najednou dostal. Fyzicky jsem to do sebe na sílu nabušil, ale abych si dokázal srovnat mysl? Na to jsem i díky takovéto lekci teprve přicházel.

Těch pár dnů v Torontu mě mezitím totálně srazilo na zem. Odlétal jsem rovnou do Chicaga, kde jsem měl poprvé okusit NHL, a ptal se sám sebe, co tam vlastně budu dělat.